Jak Matěj projevil svůj názor

Matýsek nám těžkne. Což je v souladu se vší logikou a zdravým rozumem, neb dítě, které roste, přibývá na váze, jen můj svalový tonus a kosterní soustava to odmítají vzít na vědomí. Normálně bych řekla, že je to jejich mínus, ale protože tím trpím já, mám smolíka a musím se s tím holt smířit.

Tedy si situaci všemožně ulehčuju. Máťu co nejvíc vozím, zvedám minimálně a pokaždé, když tak učiním, zašilhám do jeho pokoje k již připravenému zvedacímu zařízení. Které je imrvére v pohotovosti a imrvére daleko od gauče, takže je rychlejší dítě přesunout ručně.
Jenže 37kg je 37kg. Co si budeme povídat, přesunout našeho puberťáka z bodu A do bodu B začíná být challenge.

A co teprve taková koupelna. Místnost, která je osobám postiženým téměř neuzpůsobena a kterou ani nikdo uzpůsobit nechce. Fakt. Sehnat firmu nebo řemeslníka, nabídnout jim majlant za bezbariérový sprchový kout a koukat se na ty otrávené obličeje, mě už malounko nebaví a trošičku sere. Natožpak je následně nahánět, připomínat se a doprošovat, abych to nakonec stejně vzdala a dál děti nosila do vany poslouchajíc, jak mi praská páteř v kříži. Jednou praskne doopravdy, já pak úlomky těch kostí posbírám a nasypu je odmítajícím firmám do postelí místo koňské hlavy.

Ovšem někdy může být koupelna plná bariér, zážitkovým centrem. Jako ta naše byla dnes.
Když začalo v podvečer slunéčko zapadat (taky tak milujete jaro?), svlékla jsem dítě a vezla ho bráti koupel. První ránu dostal v zatáčce o knihovnu, myslím, že to byl palec u nohy, druhou v úzkých dveřích koupelny, kudy kočárek neprojede a já jsem si myslela, že už brzdím kolem o futra. Jenže ono to nebylo kolo, ale Máťovo skříplá ruka. Visela tam, chudinka, podél kostry kočárku, Matěj na mě překvapeně koukal a já tahala a narážela a čekala, kdy se to pitomý kolo otočí do správného úhlu, abych mohla o kousek popojet a dostat tak svých pár centimetrů bez dítěte v náruči k dobru. Naštěstí mi záhy došlo, co se děje, omluvila jsem se překvapeným laním očím, pofoukala inkriminovaný loket (zas tak velkou silou jsem ho neotloukala. Večer už mám své domácí posilovny plné kecky, takže veškeré sílu vyžadující činnosti dělám s jen symbolickým nasazením) a popadla puberťáka do náruče, abych ho mohla odnést do vany. Prásk! Pračka. To už se ovšem chlapec nasral (doslova a do písmene. Takový výraz jsem ještě v jeho tváři neviděla) a když jsem ho posadila na koupací sedátko, zjistila jsem, že od svého břemene nemůžu odstoupit, ani se přiblížit. Podívala jsem se směrem k výstřihu svého trička, odkud jsem tah cítila, a viděla jsem napnutou dětskou paži, která mě držela za flígr. Pevně a rozhodně. Malá pěstička, která se nedokáže sevřít kolem lžíce ani propisky, objímala skrčenou látku a dětské oči říkaly: "Podívej, mami, já bych to koupání rád přežil. Podej mi mejdlo a drž se ode mně v bezpečné vzdálenosti."

Nakonec mě nechal ho umýt, zabalit do ručníku, převléct do pyžamka, uložit do postele a i tu pusu jsem mu směla dát. A byť jsem dnes získala titul "matka roku" a u dveří už jistě postává paní z OSPOD, jsem moc ráda, že jsme dnes večer mohli spolu pohovořit.