Když se mi mozkové závity rozjedou naplno...

...to bývá většinou průser. Jako mraky. Mám velmi bohatou fantazii, která dokáže v hlubinách mého chorého mozku vykouzlit neskutečné kosočtvercoviny. Už jako dítě jsem na táborech ostatní bavila svými upírskými pohádkami před spaním. Byla jsem schopná vystřihnout fantasy-detektivku s prvky cyberpunku jen tak, z partesu, zabalená ve spacáku a naspeedovaná vlastními myšlenkami, které se spolu s rozvíjejícím se příběhem rozbíhaly do všech pěti světových stran a cestovaly v čase.

Jenže tahle vlastnost bývá velmi často spíš na překážku než k užitku. Vlastně je to rys mé osobnosti, který by zasloužil zabalit do alobalu a zakopat hluboko v Černobylských lesích. Když něčemu nerozumím a potřebuju si rychle najít "inteligentní" odpověď, má představivost mě zradí a mé IQ klesá na hodnotu pokojové květiny. Třeba když se J. dlouho nevrací z práce. Nemluvím o pár minutách zpoždění, já začínám plašit až tak po dvou hodinách, ale velmi pečlivě a vydatně. Nechci být za stíhačku. Nechci, aby můj muž patřil do skupiny těch, kteří informují svou drahou polovičku o každém svém kroku, jen proto, aby od té semetriky měli na chvíli pokoj. "Miláčku, už jsem vyjel na letiště. Ano, ještě jsem před domem, ale už sedám do auta." "Drahá, právě jsem zaparkoval. Já se pak ozvu." "Tak jsem odbavený, šlo to rychle." "Ne, ještě jsem neodletěl, právě stojím u gejtu s letenkou v ruce." Jenže na druhou stranu potřebuju vědět, že důvod, že nepřišel po dvou hodinách k večeři není ten, že leží v pankejtu, hrudník mu svírá střecha převráceného vozu a on se zoufale snaží dosáhnout ke zkrvavené pampelišce na mobil s rozbitým displejem, aby mi mohl zavolat, že je ještě naživu, ale na dlouho už to nevidí, neb místo rychlé záchranné zavolal mě a paní v telefonu hlásí, že má svůj aparát okamžitě připojit k nabíječce, která zůstala doma na kuchyňské lince.

Už jsem byla centimetr od tlačítka "stáhnout" sledovací apku. Ne proto, abych ji používala pravidelně, ale jen pro onen moment, kdy mi v šest volal, že je na cestě domů, v krámě, jestli prý nechci něco koupit a teď je čtvrt na devět a J. nikde. Ano, riziko dvacetileté milenky jsem měla v patrnosti, ale raději ta, než mahagonová rakvička. Jenže pak jsem si k aplikaci přečetla recenze a ty děly, že sledovaný musí ke sledování udělit souhlas, což by pro mě J. v daném okamžiku neudělal, ač by se jednalo o kteroukoliv z výše zmíněných možností. Tak jsem se na to vybodla a bojím se dál.

Třeba zrovna teď. Láska mého života se před několika hodinami vrátila z velmi dlouhé, náročné a evidentně vysilující služební cesty a šla si dát dvacet. To bylo ve tři. Teď je osm a nahoře je ticho. V sedm hodin jsem psychicky nevydržela a napsala jsem mu smsku (aby bylo vidět, že jsem jako těžce v poho, jako strašně vtipná a vůbec mu nedýchám za krk), že ve tři ráno, až bude vyspaný koukat do stropu, bude svého činu těžce litovat. Nic. V pokoji se nepohnula ani peřina (máme přímo nad obývákem skleněné dveře, takže je slyšet i vysmrkání), na podlahu nešlápla lidská noha, ba ani můj mobil na mě nesvítí s odpovědí. Má fantazie si zamnula ruce, prohrábla kštici, odkašlala si a jdeme do toho.
Co když UMŘEL?
Ne-é. To je moc.
Ne fakt? Co když tam leží, nedýchá, tvář dobleděmodra...?
Ne-é. Byl jenom unavený. No a co, tak potáhne doranku.
No, ale CO KDYŽ?
No, tak je po něm.
Co budeme dělat?
Tak to fakt nevim.
Asi bychom něco měli?
Ne. Ještě počkáme.
Jak dlouho? Za chvilku začne smrdět a to vedle něj budeme jako spát?
No to asi ne, až si půjdeme lehnout, zjistíme co a jak a někoho zavoláme.
Koho?
Nejspíš sanitku.
..... tady jsem se zastavila. Viděla jsem ty unavené, zdrchané a nasrané záchranáře, kteří musí o půlnoci pro tělo někam do Horní Dolní, stojí i s přenosným lehátkem dole pod schody, které jsou relativně prudké, uzké a ještě do zatáčky a všichni, včetně pana doktora uvažujeme, jak to stotřicetikilové bleděmodré tělo dostaneme dolů. Já teda ne, já bych se na to jen koukala sedíc v slzách na zemi, ale oni by toho měli nejspíš plné kecky.
Tak co? Jdeme tam? Třeba bychom tam mohly jako něco nést, jako, že jdeme jenom kolem: "Ježiš, promiň, lásko, nechtěla jsem tě budit.. Já si sem jenom hodím ten papiňák..."
Nebo taky můžeme jít PRO něco.
A co potřebujeme hned teď v ložnici?
Kontrolu dechu a tepu.

A takhle já funguju. Jak říkám. Samé blbosti. Můj táta vždycky říkal, že kdybych energii, kterou vkládám do vymýšlení kravin vložila do něčeho rozumného, už mám dávno Nobelovu cenu za ekologii. Jenže já si tak nějak myslím, že tohle je větší sranda, než třídění odpadu. Navíc, když se právě probudil.

Jak Matěj projevil svůj názor

Matýsek nám těžkne. Což je v souladu se vší logikou a zdravým rozumem, neb dítě, které roste, přibývá na váze, jen můj svalový tonus a kosterní soustava to odmítají vzít na vědomí. Normálně bych řekla, že je to jejich mínus, ale protože tím trpím já, mám smolíka a musím se s tím holt smířit.

Tedy si situaci všemožně ulehčuju. Máťu co nejvíc vozím, zvedám minimálně a pokaždé, když tak učiním, zašilhám do jeho pokoje k již připravenému zvedacímu zařízení. Které je imrvére v pohotovosti a imrvére daleko od gauče, takže je rychlejší dítě přesunout ručně.
Jenže 37kg je 37kg. Co si budeme povídat, přesunout našeho puberťáka z bodu A do bodu B začíná být challenge.

A co teprve taková koupelna. Místnost, která je osobám postiženým téměř neuzpůsobena a kterou ani nikdo uzpůsobit nechce. Fakt. Sehnat firmu nebo řemeslníka, nabídnout jim majlant za bezbariérový sprchový kout a koukat se na ty otrávené obličeje, mě už malounko nebaví a trošičku sere. Natožpak je následně nahánět, připomínat se a doprošovat, abych to nakonec stejně vzdala a dál děti nosila do vany poslouchajíc, jak mi praská páteř v kříži. Jednou praskne doopravdy, já pak úlomky těch kostí posbírám a nasypu je odmítajícím firmám do postelí místo koňské hlavy.

Ovšem někdy může být koupelna plná bariér, zážitkovým centrem. Jako ta naše byla dnes.
Když začalo v podvečer slunéčko zapadat (taky tak milujete jaro?), svlékla jsem dítě a vezla ho bráti koupel. První ránu dostal v zatáčce o knihovnu, myslím, že to byl palec u nohy, druhou v úzkých dveřích koupelny, kudy kočárek neprojede a já jsem si myslela, že už brzdím kolem o futra. Jenže ono to nebylo kolo, ale Máťovo skříplá ruka. Visela tam, chudinka, podél kostry kočárku, Matěj na mě překvapeně koukal a já tahala a narážela a čekala, kdy se to pitomý kolo otočí do správného úhlu, abych mohla o kousek popojet a dostat tak svých pár centimetrů bez dítěte v náruči k dobru. Naštěstí mi záhy došlo, co se děje, omluvila jsem se překvapeným laním očím, pofoukala inkriminovaný loket (zas tak velkou silou jsem ho neotloukala. Večer už mám své domácí posilovny plné kecky, takže veškeré sílu vyžadující činnosti dělám s jen symbolickým nasazením) a popadla puberťáka do náruče, abych ho mohla odnést do vany. Prásk! Pračka. To už se ovšem chlapec nasral (doslova a do písmene. Takový výraz jsem ještě v jeho tváři neviděla) a když jsem ho posadila na koupací sedátko, zjistila jsem, že od svého břemene nemůžu odstoupit, ani se přiblížit. Podívala jsem se směrem k výstřihu svého trička, odkud jsem tah cítila, a viděla jsem napnutou dětskou paži, která mě držela za flígr. Pevně a rozhodně. Malá pěstička, která se nedokáže sevřít kolem lžíce ani propisky, objímala skrčenou látku a dětské oči říkaly: "Podívej, mami, já bych to koupání rád přežil. Podej mi mejdlo a drž se ode mně v bezpečné vzdálenosti."

Nakonec mě nechal ho umýt, zabalit do ručníku, převléct do pyžamka, uložit do postele a i tu pusu jsem mu směla dát. A byť jsem dnes získala titul "matka roku" a u dveří už jistě postává paní z OSPOD, jsem moc ráda, že jsme dnes večer mohli spolu pohovořit.