Noční můry

     Ať už sny nebo hrůzyplné představy, trpíme jimi všichni. Mé oblíbené snové obsahují výtah bez stěn do libovolného patra, ideálně s křivou podlahou, která se naklání ke straně pořád víc a víc a dole zeje příšerná díra s nedopalky na dně a výtah ne a ne zastavit….. Ta je, co? Anebo nestíhání vlaků. Vydržím takhle dobíhat na jednom nádraží klidně celou noc. Co by na to asi řekl kolega Freud?

Ale co se mi nestalo, jedna z těch reálnějších (povšimněte si formy přídavného jména. Reálný mi přišlo už příliš. A helemese, tu ji máme) se mi splnila na benzínové pumpě. V mé fantazii stojím vedle vozu, hubice s benzínem zastrčená bezpečně do nádrže, cvaklík na aretaci spouště zacvaknutý, tudíž mám obě ruce v kapsách, přešlapuju a nervózně sleduju počítadlo. Najednou se hadice z nádrže vytrhne, benzín z ní stříká na všechny strany, na auto, na můj nový, epesní kabátek, do očí, do úst, do ksichtu, do tváře pána, který stojí na druhé straně stojanu, na strop, na chodník. Samozřejmě, zastavit tok nemůžu, cvaklík drží, jako přibitý.

     Mimo můj chorý mozek byla situace velice podobná. Stojím s rukama v kapsách, sleduju počítadlo a najednou mi dojde, že na to, že nádrž má od výrobce nadiktovaný objem 68 litrů, čísla se ne a ne zastavit. 66.8, 67, 67.2, 67.5, 67.8, 68, 68.2 …. Nevěřícně koukám na stojan a potom na hadici v nádrži. Která sice drží, ale nafta vytéká ven na chodník a na mé (naštěstí už 3 měsíce staré) popelčiny botky. Ještě než jsem stihla zahájit panický ústup, cvaklík se vzpamatoval a vyskočil. Rychle jsem vytáhla hadici z nádrže, což byla chyba, neb pistoli trvalo poněkud déle pochopit, že už nemá zaaretovanou spoušť a vesele cákala naftou na auto, chodník, stojan, kamkoliv jsem ji namířila. Ve finále to vzdala,  ale těch 27 KáČé, které jsem vylila na dno benzínové stanice už mi nikdy nikdo nevrátí.

     Další mou oblíbenou představou je zaspání. Budíka si dávám dost daleko od postele dnem vzhůru, abych byla přinucena při jeho vypínání aspoň otevřít oko. I přes tato přísná bezpečnostní opatření se mi párkrát za život stalo, to co, každému, vzbudit se uprostřed ledna za světla a přemýšlet, kde se člověk nachází a kolikátého je.

     Byla jsem postavena do situace, kdy láska mého života trávila podzim své mladosti na druhé straně Evropy, já byla zapikaná v nemocnici u Matěje (kde stále ještě jsem, kdyby se někdo ptal, lékaři se s námi prostě nedokáží rozloučit) a bylo potřeba, aby někdo vstal v 5 ráno, okoupal Šimonka, nakrmil ho (což jsem nakonec z itineráře vyškrtla, laskavá paní učitelka ve školce se nabídla, že pokud pošlu jídlo a léky, ráda mě v tomto směru zastoupí, dlužím jí čokošku) a odvezl dítě do zařízení a sebe do špitálu. Mno. Připravila jsem si vše potřebné už večer po příjezdu domů, postarala se o to, co v domácnosti zrovna hořelo (všechno, samozřejmě, od podlahy přes koupelnu po prázdnou lednici) a o půlnoci ulehla, nervózní, jako prvnička, abych za pět hodin kvalitního spánku vstala a všechno stihla. Naštěstí je Šimonek vychované a spolehlivé dítko, ve snaze zabránit průšvihu nás oba vzbudil o pár minut dřív, to abychom nezaspali. Chůvička mi začala do ucha vyprávět o potenciální snídani v čase 03:27. Každý soud by mě osvobodil, to se vsadím.

     Seč můžu, snažím se, aby se mou noční můrou nestala ketogenní dieta. Tak dlouho jsem o ni v nemocnici prosila, tak dlouho jsem rozesílala emaily, kterými si potom lékaři na jednotlivých odděleních házeli jako horkými bramborami, až se jednoho dne nebe otevřelo a laskavý hlas pana profesora děl: „Naordinujme mu tedy dietu.“

Takže teď mám, co jsem chtěla. A dobře mi tak. V nemocnici trávím denně bratru 12 hodin, z nichž 10 strávím jídlem. Bez vaření. Přípravou a krmením. Přísahám na Šimonkovy miminkovské capáčky. Půl hodiny mi trvá příprava porce, která je velká, jako dětská dlaň. Zkusili jste někdy odvážit 0,5 g/sic!/ mletých mandlí? Dvakrát denně?! Ale nestěžuju si. Snažím se dietu přijmout do naší rodiny jako právoplatnou členku a ustlat jí v nohách své postele. Milovat ji jako nově nalezenou tetičku s miliónovým kontem. Hýčkat ji a pečlivě se nimrat v těch nejtitěnějších pidigramážích pro mého chlapečka v naději, že zrovna on bude ten případ, kterého dieta vyléčila z epilepsie. Nebo jí aspoň zatrhla ty hnusné záchvaty, mrše nenechavé.