O 1/2 hodiny dřív

   Bylo to takové obyčejné nestandardní pondělí. Žijete-li v rodině, jako je ta naše, standardních dnů bývá pomálu, jejich výskyt se snižuje a jednoho dne zmizí do nenávratna a tady zavládne čistý, krystalický chaos. Si myslim. Tedy toho krásného únorového dne, kdy měli z nemocnice konečně po třech týdnech luxusního pobytu all inclusive propustit Matěje, ale na poslední chvíli si to rozmysleli, jsem se snažila ještě před odjezdem do jeho zimoviska koupit v Tescu aspoň rohlíky. Nezdá se to, ale ve chvíli, kdy necháte domácnost menežovat jakkoli inteligentního, vzdělaného a šikovného chlapa, může se vám stát, že otevřete ledničku a tam najdete jen zásobu šunky a bílého vína na dva až tři měsíce. Nějaký ten dětský jogurt nepočítaje.

V to pondělí...
nařídila jsem si budíka na o 1/2 hodiny dřív.
Vstala jsem o 1/2 hodiny dřív.
Do koupelny jsem vešla dokonce o celých 30 minut dřív než obvykle a opustila jsem ji o 1/2 hodiny dřív než v jiné dny.
O 1/2 hodiny dřív jsem Šimonkovi a sobě nachystala snídani.
Vzbudila jsem svého druhorozeného o 1/2 hodiny dřív než bývá standardní budíček, ani mu to nevadilo, berušce mojí rozespalé.
Takže jsem z něj svlékla pyžamko o 1/2 hodiny dřív.
Batůžek se svačinou jsem měla připravený v předsíni o 1/2 hodiny dřív než v běžný všední den.
O 1/2 hodiny dřív jsem oblékla sebe a znovu převlékla dítě poté, co jsme o 1/2 hodiny dřív než jindy splivli naše jogurty.
Dokonce i do auta jsme se dostali o 1/2 hodiny dřív.
Opustili jsme vesnici a takticky zvolenou nejkratší a nejrychlejší trasou jsme dorazili do školky o 1/2 hodiny dřív.
O 1/2 hodiny dřív jsem měla toho dne již potřetí, a tudíž pěkné nasrané, převlečené dítě a opouštěla jsem zařízení na odkládání nezletilých dětí.
Oproti jiným dnům, které mě poslední měsíc provázejí, jsem nezamířila do nemocnice, ale do obchodu. Při pohledu na displej auta jsem spokojeně konstatovala, že i kdybych v Tescu strávila 1/2 hodiny, což neplánuji, pořád stihnu přijet za Matějem na čas. Byla jsem na sebe moc pyšná.

    Když jsem na parkovišti zamkla auto a vyrazila poklusem k budově, přehazuje si kabelku přes rameno, kontrolujíc zároveň její obsah, došlo mi, že platební karta je bezpečně uschována v kapse mého druhého kabátu, doma, na věšáku. Samozřejmě jsem se pro ni vrátila a obrátila tak své slavné o 1/2 hodiny dřív v prach.