Otázky a odpovědi

Proč a za co?

To je základní otázka, kterou si kladu dnes a denně. Ne, že by mě to zas až tolik bavilo, popravdě mám příjemnější věci na práci, třeba hlídat trpaslíky vytírající podlahu nebo četbu náročné literatury od světoznámých autorů jako Rosamunde Pilcher či Ingy Lindström. Ale při pohledu na mé dva syny, trpící pod jhem svého postižení a hlavě té svinské epilepsie, se nemůžu ubránit dojmu, že jsme někdy někde, všichni a kolektivně, udělali někomu něco strašně ošklivého.

A otázka zní, kdy, kde a komu, kdo z nás jakou špatnost provedl, aby poškozeného vzteknul takovým způsobem, jež by si zasloužil utrpení daného kalibru. Nemluvím o sobě. I když jsou okamžiky, kdy si sednu nahoře do nejtmavšího koutku pod střechou, ozbrojím se kapesníky a brečím nad svým těžkým životním údělem až do totálního vyčerpání. Pak se zvednu a jdu se starat o děti nebo o domácnost nebo o lásku svého života nebo o zahradu, prostě o cokoliv, co zrovna hoří. Tady furt něco hoří. Evidentně své povinnosti někdo dost fláká.

Ale zpět k tématu.

Kluci si před pár lety ke svým neduhům a problémům pořídili zábavu, která jim až do té doby v životě evidentně bytostně scházela, mou přítelkyni epilepsii. Šimonek šel cestou nejmenšího odporu a jeho nemoc se projevovala "pouhými" záškuby. Máťa se s tím nepáral a upadal rovnou do bezvědomí. Kdykoliv, kdekoliv a navzdory kvantu podávaných medikamentů. Když to mladší Šimonek viděl, došel k závěru, že byť je menší, nemusí trpět méně a své záchvaty letošního léta proměnil ve velmi nepříjemné, bolestivé a jak vidno dost nasírací svalové křeče. Prostě se zkroutí do uzlíčku, až se nemůže nadechnout. Naštěstí se během jeho záchvatu dá napočítat maximálně do deseti, ale i těch deset je v některých případech příšerně vysoké číslo.

Přemýšlím proč. Za co. Čím si dvě malé děti zaslouží taková muka. V životě na nikoho neukázali prstem, neřekli křivého slova, nevlepili facku. Nikdy. Jsou hodní až na půdu.

Snažím se seč můžu tu nemoc přeprat. Jezdím po doktorech, nemocnicích, zdravotnických i nezdravotnických zařízeních, prosím a oroduju. To mi jde a budu to dělat, dokud se kluci neuzdraví, nebo mě definitivně neklepne. Ale nikde nemůžu dostat odpovědi na své otázky. Proč. Proč my. Proč oni. Za co. K čemu. Hledám a nenacházím. Už leta.

Až mě to přestalo bavit. Ty odpovědi nemají lékaři, rehabilitační odborníci, zdravotní sestry v ústavu, má matka, nikdo. Existuje jen hromada teorií. Některá náboženství tvrdí, že je to karma. Kluci v některém z minulých životů zlobili a za trest jsou teď postižení a imrvére je bolí hlava. Podle islámu je existence handicapovaných nutným jevem a zkouškou, za kterou je odměna, jak pro postiženého, že obstál v těžké životní zkoušce, tak i pro společnost, že se o něj dokáže postarat. No bezva, kluci se můžou začít těšit. Židovský, potažmo křesťanský Bůh na dané téma mlčí. Velice srdnatě a sveřepě. Říká, že na postižené máme být hodní, ale proč jim dal svůj danajský dar už nezmiňuje.

A pak jsem na to přišla. Když jsem měla pocit, že jsem konečně dosáhla dna. Když v jedné chvíli Šimonek křičel bolestí a leknutím po záchvatu a Matěj se sbíral ze země s velkou boulí na hlavě, z toho samého důvodu. Nemá to příčinu a nebude to mít následky. Prostě se to děje. Mí kluci to musí přežít a já jsem tu od toho, abych je tím provedla. Abych foukala na modřiny a masírovala ztuhlé tělíčko. Abych jim vařila oblíbená jídla a dávala pozor, jestli se v noci neodkopali. Aby v televizi pořád byla připravená oblíbená pohádka a aby vždycky byla po ruce nějaká ta náruč, do které se dá stulit.

To dokážu. Jo, to mi půjde.