Městem na vozíčku

Jak šel čas, dospěli jsme, hlavně se starším Matějem, do stádia, kdy se při pohybu městem nemůžu chovat, jako bezstarostná matka s kočárkem, ale musím si trasu přesně naplánovat, změřit a doufat, že informace na internetu byly pravdivé, aktuální a pokud možno čerstvé. Skončily jednoduché cesty do metra a ven po jezdících schodech, vynášení kočárku do tramvají a autobusů, vjezdy do budov se schodištěm. Jó, to byly doby. Dítě i s kočárkem se draplo tuhle a támhle a už jsme stoupali do výšek nebo padali do hloubek. Je potřeba si konečně přiznat, že při Máťově váze 30kg netto a kočárku 15kg brutto máme doma vozíčkáře. A tím končí veškerá přepravní sranda a legrace.

Nedávno jsem se potřebovala dostat do centra naší stověžaté matičky. Lakovala jsem si to narůžovo, že jako přijedu na některé P+R parkoviště, tam vystoupíme z Mazlíka (lehounce nadrozměrný kombík, vlastně transportér, můj miláček zbožňovanej), vstoupíme do nejbližšího PID prostředku a po několika minutách zdárně dorazíme na místo určení. Jsem naivní a blbá. Už parkoviště se ukázalo jako problém. Neexistuje. Od doby, co se zavedly modré, fialové a kafebraundozelena zóny, jsou všechna od 05:00 ráno narvaná k prasknutí, popřípadě nejsou vůbec. Vím o jednom, ke kterému vede ulice tak dlouhá a tak blbě pomalovaná nápisy BUS, TRAM a TAXI, popř. značkami o zákazu jízdy touto částí silnice vůbec, že bych k parkovišti na jejím konci jela celé dopoledne a ve finále by mě čekala stopka v podobě neprůstřelného kruhového objezdu. Ne, děkuji. Nezbylo než využít placené parkoviště u obchoďáku. Nedá se svítit.

Už při plánování cesty jsem narazila na problém bezbariérového metra. Nutno pražským radním přiznat, že se fakt snaží a hloubí výtahy, kde se dá. Jenže přechod mezi stanicemi, který mě nutí vyjet z hlubinného dolu až na povrch, najít výtah jiné barvy a zase se spustit dolů, hlavně v případě, kdy metrem jiné barvy potřebuju ujet jednu stanici, poněkud ztrácí smysl. Zase na druhou stranu, díkybohu aspoň za to.

No nic. Tak si nepovezu záď ve vlaku, ale udělám si příjemnou dopolední procházku parkem.

První překvapení spočívalo v zavřené cílové stanici. "Musíte o jednu přejet, vlakem v protisměru se vrátit a doufat, že výtah pro invalidy bude během rekonstrukce v provozu, protože tuto informaci jsme do pravidelného hlášení nezahrnuli," děl příjemný pánský hlas z reproduktorů ve vlaku. Ježkovy bodlinky.

Když jsme se konečně dostali ven, na čistý pražský vzduch mezi dvě čtyřproudovky, zjistila jsem, že i ten prťavej park je zavřenej. Pro jinou rekonstrukci. Ne, že se hrabou 20m pod zemí v obkladech. Aspoň tak. Jednou to tam bude moc hezký.

Na místo určení jsme se nakonec dostali. Úkol jsme splnili, vyřídili jsme, co bylo potřeba a vydali se na zpáteční cestu, tentokrát informovaní a já o dost míň vystresovaná.

Je možné, že je to jen můj úhel pohledu, páč jsem moravská nápalava a martýria cestování po velkoměstě jsem byla po celé dětství ušetřena. Že pražáci jsou na tohle zvyklí, od malička jsou perfektně orientovaní a vždycky všude trefí. Na vozíku i pěšky. I když musím přiznat, že jsem nikoho podobně postiženého celou cestu nepotkala. Buď sedí zavření doma, nebo mají rozum a jezdí taxíkem za nekřesťanské peníze. Kdo ví. Každopádně jedu příští měsíc do centra znovu a uvažuju, že do té doby naučím Matěje chodit.