Jen výš!

Udělali jsme malou, taktickou chybu. Vlastně velký, strategický omyl. Na Štědrý den jsme předložili našim malým, mentálně retardovaným dětem rybu plnou omega-3 nasycených kyselin. A začaly se dít věci. Matýsek objevil jemnou motoriku. Začal do svých nešikovných, děravých rukou brát předměty, nejraději ovladače k televizi a mobilní telefony a metat jimi po místnosti. Měl z toho obrovskou radost a my dva velice smíšené pocity. Lehce autistický Šimonek objevil nejprve oční kontakt, který ale pro něj byl mírným zklamáním, jelikož nepřinesl ani kousek legrace a srandy, takže se rozhodl vyladit stoj spatný. Našel si židle, nízké konferenční stolky a nízko položené police, které se snaží všechny do konce kvartálu zdolat. Jde mu to. Naše smíšené pocity se prohloubily.

Každopádně jsme se rozhodli, že je potřeba rozvoj jejich malých mozečků podpořit a nakoupili jsme kvanta farmaceutických přípravků, které na nás v lékárnách křičely, že jsou až po okraj nacpány kyselinami a jinými podpůrnými prostředky pro rozvoj nedomrlého dětského mozečku. A začali jsme to do kluků cpát pod tlakem.

Naše radost neznala mezí. Matěj se rozhodl, že mu házení jemnou elektronikou zatím stačí a dále se nerozvíjí. Pominu-li to, že se mi seč může snaží ztížit jeho převlékání a tahá za tílka, trička a punčocháče tak dlouho, až začnou praskat nitě a já ječet. Ovšem čtyřletý Šimonek neusnul na vavřínech. Začal stojem u stolku pod televizí, zavěšenou na zdi. Když ho pouhé stání omrzelo, a to netrvalo moc dlouho, dal nám necelý týden na rozkoukání a na stolek vylezl. Což je pro nás, samozřejmě, zdrojem obrovské radosti, ale zároveň pobídkou ke zvýšeným bezpečnostním opatřením. Není v silách žádného rodiče na světě, stát 24/7 u dítěte s připravenou náručí. Nahradila jsem se nepoužívanou matrací z dětské postýlky. První pád byl oplakán, spíše z leknutí, než že by se Šimonovi něco stalo. Pak mu došlo, že zranění jsou minimální, vlastně žádná a vypuklo peklo. Tráví dny a noci sedíc či klečíc na stolku a snaží se tu postavit, tu otevřít dveře vedle stojící skříňky, což je za daných podmínek tak trochu akrobatický kousek. Parakotoul už vyladil k dokonalosti.

Dnes jsme našeho benjamínka načapali, jak se snaží o televizi, přišroubovanou k překližkové zdi, postavit. Stát pro Šimonka zatím znamená za něco hodně pevně viset a kopat pod sebou nožičkama. To jsme nemohli dopustit, na to máme naši třicetipalcovou plazmu příliš rádi. I odnesli jsme stolek i s dítětem do jeho pokoje. Tam Šíma ztrácel motivaci, tedy i zájem a nám se ulevilo. Asi tak na deset minut. Než jsme se stihli vrátit do obýváku, spokojeně se poplácávaje po ramenou, jakého máme fištróna, nabídnul se nám pohled, při kterém krystalizuje alkohol v krvi. Šimonek vylezl na gauč (poprvé v životě a velmi bryskně, řekla bych), odtud se třemi rychlými tempy vydal k jeho severnímu okraji, který přelezl a ladným obloukem přes okraj dopadl na stůl s počítačem, neprakticky zaparkovaný přímo u pohovky. Monitor byl dobyt. Můžeme si prý celou plazmovou televizi píchnout do špic.

A včil jsme v řiti, soudruzi. Naše postižené děti dělají pokroky a my sháníme pojišťovnu, která jim poskytne úrazové pojištění. Ovšem činíme tak s neskutečnou radostí!