Ne jako když vám padají vlasy. Myslím tím opravdové padání. Když se hlavy nemusíte ani dotknout, přesto cítíte, jak vás pokrývka lebi opouští, pěkně potichu a po troškách. A bojíte se, že definitivně. Je to něco jiného, než uklidit po sobě hřeben po každodenním česání. V tomto období (letošní pozdní jaro) jsem jej dokonce přestala používat, neboť jen při pohledu na něj se mi objevily dva mrtvé prameny na ramenou. Opatrně jsem po hlavě přejížděla dětským kartáčem. Bylo to jako po chemoterapii. Nesnesitelné. Zametat jsem mohla dvakrát denně, bála jsem se umýt si zbytky vlasů.
Měla jsem strach. Bývalo období, kdy se mě lidé obden ptali, zda jdu od kadeřnice. Čímž se nechlubím, tím mou kadeřnici zdravím (brzy přijdu, paní M.!). Je to nejšikovnější ženská v oboru, bez nadsázky. Dojíždím za ní kilometry a hodiny, ale opravdu mi to stojí za to. Teď to vypadalo, že ji vyměním za parukářku.
Když mi vlasy začaly padat, pokusila jsem se proces zastavit chemicky zvnějšku. Chyba. V každé lékárně vám řeknou, že šampony proti padání jsou fejk. Dnes to mohu potvrdit. Jsem ochotna přivřít oko nad kofeinovými, ovšem kvalitními, značkovými a tedy cenově lehce nedostupnými. Tehdy, na jaře, mi to nevadilo. V koupelně se mi hromadily tubičky a lahvičky, J. se mi smál, až do doby, kdy po jednom mém pokusu o umytí viděl vanu. Zesinal a opatrně se zeptal, jestli mi ta půlka hlavy naroste zpátky.
Prošla jsem si všemi fázemi smutku. Nejprve jsem popírala, že za sebou nechávám blonďatou cestičku. Pak mě to začalo srát, načež jsem se snažila sama sebe přesvědčit, že to nic není, třeba jsem jen v přechodu. Což vlastně taky nebylo to nejpříjemněšjí zjištění, poněvadž značilo, že jsem a) stará, a za b) že mi vlasy už nikdy nenarostou. Upadla jsem do hluboké deprese. Vypila jsem půlku lahve vaječného koňaku, svou hřívu jsem náležitě oplakala a druhého dne, střízlivá a pevně rozhodnutá, jsem naklusala do nejbližšího kadeřnictví (paní M. bych se v tomto stavu ani neodvážila přijít na oči), abych poprosila o razantní řešení trojkou strojkem. Když to má ze mě padat, ať toho aspoň není tolik. Říkala jsem, si, že když jdu bez objednání, rozhodujícím znamením shůry bude to, zda mě přijmou bez čekání nebo ne.
Do pěti minut jsem seděla v křesle a pevné prsty usměvavé paní profesionálky mi mnuly zbytky vlasové pokrývky a vyhazovaly do koše vše, co na nich ulpělo. "S tímhle běžte k doktorovi. To je opravdu katastrofa." No uf. Ještě toho trochu. Hlavu mi umyla, víceméně rozčesala co zbylo a popadla nůžky. Zavřela jsem oči a čekala, co z toho bude.
Vše dopadlo nad očekávání dobře. Krátké vlasy mi relativně slušely a jako bonus jsem dostala rozhřešení. Během stříhání, česání a foukání jsme se s paní kadeřnicí zakecaly. Snažila se zjistit, co že se mi to děje.
"Nejste třeba ve stresu?"
"Ne."
"Těhotná nejste?"
"Ne."
"Neberete nějaké nové léky?"
"Ne. Jen ta kvanta vitamínů proti padání."
"Nový šampon? Kondicionér? Maska?"
"Ne."
"Tak na to asi nepřijdeme."
...
"Aha, vy máte dvě děti? Do které školy chodí?"
"Jsou postižené."
"No vidíte to, a nemáte třeba nervy z nich?"
"Né. Oni jsou těžce v pohodě. Hodní, vysmátí, s nimi problém není. Teda byl, ten starší mi v lednu skoro umřel. Ale už je to dobrý."
Kadeřnici skoro vypadly nůžky z ruky.
"Já z vás mám úplně husí kůži. Padání vlasů jako reakce na stresovou situaci přichází 4-6 měsíců ex post."
Mé oči se rozšířily do velikosti golfových míčků a čelist spadla na bradu. Tak proto! Časově se obě události shodovaly, téměř na hodinu.
Ulevilo se mi. Přikoupila jsem vitamíny a šampon a s novým sestřihem hrdě nakráčela domů. Krátké vlasy pomohly, vypadávání se zmírnilo a když zabraly i léky, začala jsem se znovu těšit, jak pojedu k paní M. do Prahy a ona mi na nové vlasy naplácá kila kysličníku.
Načež mi došlo, že měsíc po Matýskově propuštění z nemocnice jsme se stěhovali.
Ach ne.
Druhé kolo jsem snášela o poznání lépe. Už jsem věděla o co se jedná, a že za měsíc, maximálně dva mám klid a vlasy zase dorostou.
Teď už mám místo původní ofiny roztomilého ježka. Ale se stresem už na mě nechoďte. Nikdo, rozumíte, děti?
