Kamna

Umím napodobit kamna. Velmi věrohodně. Pokud čekáte, že z nudy sedávám v koutě místnosti a vypouštím obláčky kouře, mýlíte se. S cigaretami jsem skoncovala Léta Páně 2011 /sic!/. Nevydávám zvuky podobné praskání dřeva, nekrmím se briketami. Ale. Máte aspoň hrubou představu, jak to vypadá, když kamna bouchnou? Tak to vynásobte stokrát, přidejte zvuk sirény, varující před Tsunami a nakonec i tu Tsunami a dostanete mě, když se naseru.

Což se mi dnes přihodilo, a řeknu vám, díky bohu, že je večer po odpoledni, které celou situaci bravurně zachránilo, poněvadž jinak nevim.

Začalo to hned ráno, když nás minul svozový autobus širokým obloukem. Ne, že by pan řidič přibrzdil, podíval se na zastávku, přehlédl mě, rudou a zpocenou po ranním běhu s kočárkem, Matěje a pana učitele vedle nás, a vyrazil na cestu. Nepravděpodobné, leč náhoda je blbec. Ale to se nestalo. Autobus kolem nás prosvištěl kvalitní padesátkou a ještě to vzal pro jistotu lehce do protisměru, abychom mu náhodou mávaje a křiče (au!) nevběhli do cesty a nezastavili jej. Mně jen spadla čelist a zůstala jsem stát jako přimrzlá. Pan učitel předvedl více duchapřítomnosti a pod ta kola se vrhl. Statečný muž. Přežil a autobus zastavil, včetně kajícího se šoféra.

Načež jsem se vrátila domů a snažila se vyřídit několik nutných telefonátů. Bohužel, všichni operátoři u nás přes noc zkrachovali, dělníci sundali ze sloupů antény a elektrárny odpojily přívod do všech kanceláří. Jinak si to neumím vysvětlit. Nikdo, opravdu NIKDO na celé zeměkouli mi nebyl schopen zvednout telefon. Ani v bance, ani v nemocnici, ani na úřadě. Má pleť se zbarvila do ruda a já se začala zavzdušňovat.

Když jsem se nakonec, přisámbohu po hodinách marných pokusů, do té banky dovolala, zjistila jsem, že paní na druhé straně linky je nesvéprávná, nesmí psát do počítače, nesmí nikomu volat, může jen sedět a zvedat ten pitomej telefon. A mezi námi děvčaty, i to dělá blbě. Když jsem z ní konečně vymámila informaci, kterou jsem potřebovala, pokusila jsem se udělat pár malých změn na svém účtu, což NEŠLO. Miluju, když se na scéně objeví pan To Nejde. Slečna na konci drátu jej povýšila na Já Nesmím a doplnila skupinu o mé oblíbené Systém Mě Nepustí. Byla ovšem statečná, přežila můj lehounce zvýšený hlas a medovým tónem mě vyzvala, abych si na jejich stránkách stáhla Formulářík, ten vyplnila, vytiskla, podepsala, naskenovala a poslala. Není nic jednoduššího. Přisámvačku, kdybych se nebála, že si rozbiju telefon, praštila jsem jí se sluchátkem.

Vzteklá už jsem byla slušně, bylo potřeba najít si činnost jinou, uklidňující. A tou byla Česká Počta. Kamarádka mi totiž v nestřeženém okamžiku prozradila, že po našem starém bydlišti stále bloudí doručovatelky s kabelami naditými naší korespondencí a marně nás hledají. Což by již drahnou dobu neměly. Svého času jsme si u pošty zaplatili službu, která slibuje, že po určitou dobu (velmi dlouhý čas, rozhodli jsme se nepodcenit situaci) nám bude dopisy do nového bydliště dosílat. Stálo to majlant a nefunguje to. Reklamovala jsem službu už jednou, tohle bylo podruhé, a jelikož cholerik ve mně už byl slušně ve varu, stálo to za to.

Vytočená do vysokých obrátek, vzteklá, ve tváři brunátná, provedla jsem poslední nezbytnou akci. Vytisknout formulářík. Když se na obrazovce objevil nápis "DOŠEL TONER, VLOŽTE NOVÝ", prostě jsem ji vzala a vyhodila z okna. Nic jiného se dělat nedalo.

Tak jo, dalo. Vybouchla jsem jako ta kamna, jenže jak jsem neměla na koho řvát a děti byly v danou chvíli ti poslední, kdo by si můj hněv zasloužili, hledala jsem ventil. Hledala a nenacházela. Krev se mi vařila, srdce tlouklo, hlasivky připravené k výkonu byly napnuté jako struny na kytaře a já pořád neměla terč.

Tak jsem vzala do ruky mobil, za strůjce všeho zla označila Světlo mých dní a napsala mu. Jasně, stručně a výstižně.

Na zkoušku z experimentální patologie mu došla sms tohoto znění (cituji): "Uáaaaaaaaaarghhhh!!!!@´:!!;@?!!!/:"!;:%!"

A světe div se, ulevilo se mi. Normálně ze mě ten naštvanej balvan spadl, já se uklidnila, začala jsem zase dýchat a šla v klidu nakrmit cipísky.

Člověk se pořád učí. I to, jak zvládat své vzteky. Že se nemusí ječet, ale dobře mířený a správně adresovaný jasný a přesný text je kolikrát lepší, než střepy z Ikea.

Ten tě nekousne. Cha!

Učíme se žít s místními. S rodilými občany, s přistěhovanými kočkami, se zahradníky, kteří slíbí, že přijedou a pak nepřijedou, i když na ně člověk čeká celé dopoledne doslova jako blbec. A s pavouky. Místní rodilí občané jsou fajn. Jsou velmi milí, příjemní a většinou usměvaví, tedy pokud zrovna člověk nenarazí na náplavu sobě rovnou. My, děti z města se prostě neumíme chovat. Přistěhované kočky jsou taky moc fajn, mají rády bezlaktózové mléko a jeté buřty. Je tu jeden, dnes už vím, že kocour, kterému tato část obce evidentně patří. Prochází se tu naprosto beze strachu, s ocasem vztyčeným jako sloup k prezidentské standartě a kontroluje, jestli se všichni chováme slušně. Tu zajde na misku mléka, tu poležet na čerstvě vytepovaném gauči. Moc rád se mazlí a přede tak hlasitě, aby to slyšely všechny kočky v dalekém sousedství. Fakt doufám, že ho při některé z obchůzek nesrazí auto.

Zahradníky vynechám, ještě jsem nasraná.

No a pak tu máme pavouky. Když hovořím o tomto užitečném zvířeti, nemluvím o maličkých tělíčkách, ne větších, než špendlíková hlavička a několika párech téměř průhledných nožiček. Mluvím o maccích velkých jako kostka mýdla, kteří se na svých hůlkách od nanuků s hlasitým klapáním prohání po naší podlaze tam a zpátky, jakoby to bylo jejich soukromé kluziště. Nic nevadí rozsvícená lampa přímo nad jejich obrovskými hlavami. Že by se drželi stínů skříní a poliček je evidentně ani na okamžik nenapadlo, naopak, štrádují si to pěkně napříč místností a ani nepřidají do kroku, když je začne honit některé z dětí.

Mně nevaděj. Fakt ne. Pavouci nosí štěstí a žerou rybenky. Ne, že bychom doma nějaké měli. Ale to je právě tím, že mně nevaděj pavouci.

Horší je to s J. Jakmile periferním viděním zahlédne pohyb typický pro tohoto osminohého mazlíka, vystartuje a dvěma ladnými plavnými skoky, nehledě na svou lehkou nadváhu, pokládá dlaň ve tvaru pecky přes nedisciplinovaného jedince. Naštěstí nevraždí. Uchopí a vynese. Jenže vždy a bez vyjímky. Začínám se bát rybenek.

Marně vysvětluji, marně chlácholím.

Že se pavouků bát nemusí, neb nekoušou.

Ošklivé nemoci neroznášejí.

Nevyžírají o půlnoci ledničku.

Tak čeho se, sakra, bojí?

Prý, aby nám pavouci nelezli po dětech.

A opět marnost nad marnost.

Nepomohlo vysvětlování, že pavouci se našich dětí bojí víc, než naše děti pavouků. O mnoho a mnoho víc. Že být J. pavouk, vylezl by na predátora a procházel by se po něm? Leda být mdlého rozumu. A co by z toho jako měl? Pořídil by si na jeho břiše selfíčko???

"No, tak jednoho chyť do ruky, když seš tak chytrá!" chechtala se láska mého života.

Ne-é.

Teorie je něco úplně jiného než praxe. Můžu je mít ráda na vzdálenost paže a přes silné sklo sklenice z Ikea, ale do ruky zatím ne-e.

Zatímco dnešek byl úplně jiná liga. Hrabala jsem se v záhonku. To já ráda. Kopat a trhat, to by mi šlo. Prdlá Prvomatka Ničitelka. Sem tam opouští naši zahrádku s plevelem i kus jahody nebo meduňky. Nic naplat, když se štípe dříví, létají třísky. A brouci. Když tu má ruka trhla za hromadu plevele a vzduchem spolu s hlínou a kořínky letělo něco černého a vpravdě obrovského, až jsem se lekla, že jsem probudila prvního letošního krtka. Který se snažil okamžitě po dopadu zahrabat tam, odkud přišel. Zadívala jsem se pozorněji a viděla jsem obrovského brouka, s krovkami jako můj palec. Krásný, černý, lesklý fešák. Já hmyz obecně moc nemusím, popravdě vlétne-li do místnosti, ve které setrvávám vosa, není tam pro nás obě dost místa. Ale tohle bylo opravdu pokoukání. Tak nějak jsem věděla, že se dívám na zvláštnost, ale jistá jsem si nebyla. To jsem si nechala na pak, na strýčka Googla. Teď jsem vyskočila a letěla se o nález podělit se Zřítelnicí. Rozrazila jsem vchodové dveře a křičela, že se musí jít okamžitě, ale OKAMŽITĚ podívat, páč jsem našla brouka.

Z okna dětského pokoje se vynořila hlava a schovívavým tónem určeným pro velmi malé děti nebo mentálně retardované mě vyzvala, abych ukázala. Namířila jsem prstík v rukavici doprostřed záhonku: "Koukej!"

"Nevidim."

"Je tam brouk!"

"Tak proč ho nevezmeš do ruky?"

"Co když kouše?"

"Ale prosimtě. Už jsi viděla brouka, co kouše?"

Mraky, pomyslela jsem si. Ale zas je to JEN brouk. Nejsem přeci žádná máčka. A sáhla jsem rukou pro svůj objev. I přes tlustou vrtstvu rukavice jsem cítila jednotlivé nohy, jak se mi prochází po dlani. Když si to tvor namířil k zápěstí, rozhodla jsem se, že hrdinství bylo dnes dost a opatrně jsem jej položila zpátky do levandule.

"Hm, pěknej," pronesla hlava a zaplula.

Nedala jsem se. Pořád jsem někde vzadu v hlavě tušila, že můj objev není jen taková lecjaká věc. Sedla jsem si k internetu a zjistilla jsem, že se po naší zahrádce prohání, považte! samice Roháče obecného! Lucanus cervus! Otevřela jsem obě oči doširoka a četla a četla. Samá zajímavá fakta:

Žije v dutinách starých stromů a v mrtvých pařezech v lesích a hájích.

S odstraňováním starých stromů a pařezů mizí i přirozené prostředí a zdroj obživy tohoto brouka.

Snižuje se tak populace roháče obecného, ale i ostatních druhů brouků žijících ve stejném prostředí a roháč obecný se tak dostává na světový seznam ohrožených druhů.

V České republice byl rozšířen v listnatých lesích po celém území, dnes je však jeho výskyt lokalizován do několika oblastí. Nejhoněji se pak vyskytuje na jižní Moravě.

a teď pozor:

U roháče obecného se projevuje pohlavní dimorfismus, který spočívá v tom, že samci mají větší kusadla a jsou i celkově větší než samice. Ačkoliv samčí kusadla vypadají hrozivěji, jsou příliš slabá na to, aby ublížila. Naopak menší kusadla samice mohou způsobit bolestivé kousnutí. /sic!/

A prej že nekousne. Cha!

Našel jsem blog mé ženy.

Našel jsem tenhle blog.

Upozornil mě na něj kolega v práci.

Prý jestli už jsem četl tu legraci.

Nechápal jsem o čem mluví.

Tak prý mě má žena propírá na internetu.

Otevřel jsem tyhle stránky.

A zděsil se.

Četl jsem článek za článkem a nestačil se divit.

Jakou kreaturu ze mě má partnerka udělala.

Jak si ze mě utahuje.

Myslela si, že když sem tam napíše, že mě miluje, že to napraví.

Že si nevšimnu.

Jak byla naivní.

Vyřešil jsem to.

Už nikdy žádný potupný článek na svou nebo mou osobu nenapíše.

Už si nebude dělat srandu z našich dětí.

Ukončil jsem její trápení.

Ano.

Rozčtvrtil jsem svou ženu.

Nestačilo mi to a pižlal jsem dál a dál, až z ní zbyly malé, úhledné kostičky.

Konečně vypadá k světu.

Zahrabal jsem ji na zahradě.

Nikdo nikdy Prdlou Prvomatku nenajde.

Když mě někdo vypátrá, řeknu, že tenhle článek je fikce.

Nemají šanci.

A já už budu mít klid.

J.