Rok 2016

A je to tady. Poslední den v roce. Bůhvíproč má člověk pocit, že dnes všechno končí a co se doteď nestihlo už nebude. Zítra se začíná od nuly, s čistým štítem, stanou se z nás tabuly rasy /a včíl mudrujte!/.

Není tomu tak. Vše, co nám zbylo z roku starého i těch minulých si s sebou neseme dál. Všechny viny, omyly, trapasy, výhry, úspěchy, šťastné konce, celou tu hromadu slz i štěstí máme v batohu na zádech a není na světě síly, kromě milosrdné sklerózy, která by nás jich zbavila. Bohužel a bohudík.

Je čas udělat resumé. Jaký byl ten předešlý rok? Přežili jsme, tedy úspěšný. Byl fajn. Moc se neumíralo, jak kde, na svět přišlo pár nových dušiček, někdo vyhrál ve sportce a někomu velká voda vyplavila kůlničku na dříví. Pořád se něco dělo.

A pak tady máme předsevzetí. Má oblíbená část. Musíme si slíbit, přísahat, podepsat krví, že přestaneme kouřit, začneme běhat a budeme šťastní a spokojení. Hlavně pozitivně. Musíme sami sobě namluvit, že v tom příštím roce se z nás stanou lepší bytosti. Nebudeme oškliví na bližního, shodíme pár kilo, nebudeme vysedávat u počítače, vylepšíme si CV /čti sí ví, curiculum vitae je evidentně přežitek/, nebudeme křičet na děti a naučíme se luxusní roast beef, aby měl manža radost.

Dlouho jsem dost marně přemýšlela, co bych si měla předsevzít já. Abych měla nějakou inspiraci, optala jsem se zřítelnice oka mého, co si do vínku dal on.

Tak prý:

"Zhubnout, mít prachy, naučit se anglicky, dodělat školu, naučit se programovat, děti mám, zdraví nepotřebuju. /Mno, tak to nevim. PP/"

Přemýšlím, co tak asi zbylo na mě.

Dobře. Přestanu řvát na kluky.

Dá-li bohyně rozbitých šuplíků, přestěhujeme se.

Pravidelně si vsadím sportku, abych jako šla tomu štěstíčku trochu naproti. Tak určitě.

Naučím se cizí jazyk. Třeba španělsky.

Nezapomenu zalívat orchidej. Když už byl někdo natolik bláhový, že ji daroval mně, známé vražedkyni pokojových květin, je potřeba zachovat dekórum a život té krásné květiny.

Každý den ustelu všechny postele.

Nebudu utrácet za blbosti.

Začnu zase běhat.

Budu utírat prach na lednici.

Nikdy nezapomenu otočit stránku kalendáře.

Budu si přát, aby na světě zavládl mír.

A teď vážně:

Budu milovat a hýčkat své děti.

Budu milovat a hýčkat svého muže.

Budu milovat a hýčkat sebe.

Budu.

Tak nějak mám pocit, že tohle stačí. Bohatě.

Všem čtenářům i čtenářkám přejeme, aby jejich předsevzetí, jakkoliv těžká, složitá či fantastická, došla svého naplnění. A aby ten následující rok, 2016, byl šťastný, krásný, úspěšný, hlavně všechno ostatní, jen ne smolný.

PP, J., Máťa a Šimonek

Šťastné a veselé.

A štědré. Vánoce. Svátky klidu a míru. Každý rok se dušujeme, že letos, LETOS se komerčním šílenstvím zlákat nenecháme a stejně nakonec slavíme bronzové, stříbrné, zlaté, platinové a křemíkové neděle ve frontách super-hyper. Poslední dobou se stalo velice novomódním být svátky slunovratu totálně zhnusen a otráven nebo se vznášet vysoko nad věcí a tvrdit, že JÁ mám vše nachystáno už od října, ne-li od začátku léta. Dárky, kapra, cukroví v mrazáku. Chybí jen sundat igelit z loňského stromečku.

Nejsem jiná. Tedy jsem, ale pořád stojím uprostřed stáda. Dárky mám pokupě jen tak tak, poslední balíček jsem vyzvedávala na poště předevčírem. Čokoládová poleva na cukroví neztuhla, takže se všechny zvonečky a rohlíčky spojily v krabici na balkóně v jednu ohromnou hnědou kouli. Stromeček jsem dozdobila teď a to sotva koukám únavou, počítám, že se ho ráno pořádně leknu. J. koupil kapra bez kůže, jsem opravdu velice zvědavá, co s ním míní podnikat dál, ale jelikož ryba je jeho záležitost, já jsem tu přes salát (do prdele, uvařit brambory!), nechám se překvapit.

Ale nevadí. Nic z toho.

Protože naše Vánoce šťastné, veselé a štědré jsou už teď....

... když jsem včera vybalila zásilku z antikvariátu a zjistila, že knihy v ní jsou podepsány autorem. Velmi příjemný bonus.

... když jsem přebrala od pána z Fedexu balík za mého muže a byla upozorněna, že pokud o něm nejsem zpravena, pravděpodobně se jedná o ježíška a nemám se koukat dovnitř. Nakonec vyšlo najevo, že je to dárek, který naježily mému muži naše postižené děti. Přišlo mi to jako nádherná myšlenka a rozhodla jsem se, že k hromádce "od dětí pro maminku a tatínka" přidám své podepsané knihy.

... když někdo, kdo se rozhodl umřít na podvýživu a celkové selhání organismu, sní po čtrnácti dnech misku polévky. To jsou potom Vánoce jako víno, to vám povím.

... když se někdo jiný zvedne na všechny čtyři a uleze metr. Prvně v životě. Pozdě, ale přece.

Tak šťastné, veselé a štědré Vánoce jsem nezažila už leta. A to jsem si ještě nerozbalila ani jeden dárek. To bude teprve jízda. Vsadím boty.

Všem, kdo v dnešní (nebo jiný) den zabloudí na tyto stránky, přejeme kouzelné Vánoce, bohatou nadílku a tolik štěstí, kolik snesete.

Prdlá Prvomatka s rodinou

Věčně mladá

Ukradli mi rok. Stalo se to nečekaně, náhle, zrovna, když jsem se nekoukala. Ale nakonec se stejně ukázalo, že to nevadí, tak jsem se rozhodla nedělat si z toho hlavu.

Nepamatuju si kolik mi je. Klidně to berte jako známku počínající demence, ale já se prostě zastavila někde u třicítky a dál musím počítat na prstech a ne vždy se tímto způsobem dopracovávám ke zdárnému výsledku. Když tady píšu třeskutě vtipně, že je mi "třicetmnoho", myslím to smrtelně vážně. Nemám ponětí, kolik mnoho to je.

Když dojde na lámání chleba, buď se opravdu přinutím zapnout mozkové závity a dokalkulovat si správné číslo, nebo jdu jednodušší cestou - zeptám se lásky mého života. Kterýžto postup se právě ukázal poněkud nešťastným, páč se zjistilo, že zřítelnice oka mého také dopočítává a to tak, že mylně. Letos mi ukradl celý jeden rok. Nebudu psát který, protože jen při pomyšlení na tak vysoké číslo mi vstávají chlupy hrůzou, ale je mi ho líto a už navždy mi bude chybět.

Což velice pěkným způsobem vyžehlilo minulé úterý. Vyrazila jsem do super-hyper nakoupit povinnou výbavu na vánoční večírek. Kdo by očekával litry tvrdého alkoholu a hromady vysokokalorických chipsů, moc by se ve mně nezmýlil, leč tentokrát jsem jela vozem a tak jsem se uchýlila k sáčku čaje, dárku pro náhodně vybraného spoluúčastníka a abych učinila tradici alespoň malounko zadost, přibalila jsem láhev nealkoholického vína. Ano, stydím se do morku svých starých, vetchých kostí a přiznávám, že je to ta nejhorší a nejdražší limonáda na světě, ale účel splnila. Popíjela jsem a směla jsem řídit.

Vtip přišel ve chvíli, kdy jsem se snažila inkriminovanou flašku zaplatit. Hledala jsem peněženku na dně kabelky, pomaličku mě ovládala panika, že ji nemám (ostatně jako vždycky), když tu mě vyrušil hlas paní pokladní: "Občanský průkaz, prosím." Má panika dostoupila vrcholu. Zvedla jsem své překvapené oko od bordelu v tašce a vytáhla obočí vysoko nad začátek ofiny: "Prosím?" Bylo mi jasné, že až paní uvidí do mého věkem strhaného a únavou schváceného vrásčitého obličeje, vezme svou výzvu zpět. Nevzala. "Promiňte, slečno, ale koupila jste si víno a vypadáte opravdu velice mladě. Raději bych ten doklad viděla."

Začala jsem se řehtat a horečnatě lovit dokladovku, než si to paní rozmyslí. O tuhle radost se fakt připravit nenechám. Podala jsem jí platný doklad s úsměvem cirkusového klauna na líci a dodala, že mi udělala obrovkou radost, neb je mi třicetmnoho, vlastně čtyřicítka se kvapem blíží a už dobře deset let jsem něco podobného neslyšela.

Obě jsme se hodně nasmály, paní tedy dost úlevně, že se nehodlám vztekat.

Dorazila jsem ji informací, že to víno je stejně nealkoholické, ale že pořád trvám na tom, že mi projasnila den, možná měsíc, nejspíš následující pětiletku.

J. mi ukradl rok. Vyšlo to najevo pár dnů předtím, než se jeho neúmyslná lež stala pravdou. Ale nevadí. V tom ukradeném roce jsem musela nejspíš naposledy ve svém životě dokazovat, že osmnáct už mi bylo. Díky čemuž si jej budu už navždycky pamatovat.

O rozmazlování

Ještě než jsem do stroje vložila čistý list a tichým bytem se začalo ozývat ťukání prstů do klávesnice, už to nebyla pravda. Ani ticho, ani myšlenka, ani samota. Ale nevadí. Byl to zážitek tak hebký a příjemný, že jsem si jej schovala do kapsy pyžama a teď ho můžu kdykoli vytáhnout a napsat.

Stála jsem u kuchyňské linky a pozorovala med stékající na chleba s máslem. Přes samé jogurty a vločky a zdravé snídaně jsem zapomněla na tuhle dobrotu. Nejlepší věci se stávají, až když všechny ostatní dojdou. Když doma není ani karamelový jogurt, ani skořicové sušenky, ani sýrový croissant. Pak přichází čas na klasiku. Seldovala jsem zlatavý čůrek stoprocentního cukru a přemýšlela nad tím, proč tohle nedělám častěji. Stát v pyžamu, bosa na chladivém linoleu, sledovat páru, jak stoupá z hrnku s čerstvě uvařeným čajem a chystat si snídani. Ve všech třech mísnostech panelákového bytu je ticho, všichni spí, za oknem vychází slunce a snaží se prostrčit prsty ranním mrazíkem, válejícím se jako obrovská peřina nad polem. Hlavou se mi honily myšlenky, jedna zbytečnější než druhá, na konci zůstala ta s velkým otazníkem.

Proč se mámy nemají rády?

Proč se nerozmazlují? Proč jsou vždycky až poslední v řadě? Ano, jistě, máme tady prapůvodní genetickou dispozici k ochraně rodu. Nejprve se záchranná vesta navléká na potomky, pokračovatele smečky, teprve pak na ty, na kterých pomalu přestává záležet. Ale my už dávno nemáme pravěk. Už dlouho není potřeba utíkat před predátory a schovávat pračlověčata hluboko do jeskyně, aby je nenašel a nesežral mamut. Proč se geny nedají zahodit a škrtnout, jako hrubka v diktátě? Nejdřív já, potom ostatní. Vždyť silnější polovina lidstva takhle funguje odjakživa.

Říkáme, že se rozmazlujeme, když stojíme ve zkušební kabince, před kterou kňučí kočárek, my se obhlížíme ze všech stran a úhlů a uvažujeme, jestli se mu v tomhle budeme líbit. Jestli se nám k tomu hodí ty kecky, ve kterých obvykle tlačíme kočár a nosíme těžký nákup. Proč se na sebe prostě nepodíváme a neřekneme si, že je to předražený kapesníček z prdelek bource morušového, děsně nepraktický, ale vypadáme v něm úžasně a proto stojí za každou minci, kterou do něj investujeme?

"Ženský mají tu cestu vždycky těžší. Nebreč a jdi."

máma.

"Ty moje chudinko malá, ty máš tak příšerně pokaženej a smutnej život. Mně je to tak líto."

jiná máma.

"Bojuj. Nestůj a dělej něco. Podívej se na nás ostatní, únavou nám padají zbraně z ruky, ale nedáme se. Bojuj."

další jiná máma.

Mám ráda tohle: "Ale holka, vždyť to je přece úúúúúžasný! /ú protáhnuto opravdu pečlivě/. Máš dvě zdravý ruce, kerýma můžeš pracovat, dvě zdravý nohy, na kterých můžeš chodit a zdravý zadek, na který si můžeš sednout, až tě ty nohy budou bolet! Máš úžasnou rodinu, co by jiní dali! A zítra, kamarádko, zítra zase vyjde slunce. No není to fantastický?"

Je to fantastický. Stát u okna, dívat se na ten slíbený nový den, v jedné ruce chleba s medem, ve druhé teplý čaj. Chladivé linoleum studí do nohou a z dětského pokoje se ozývá protestní žvatlání. Celou hodinu jsem se rozmazlovala. Teď je čas na ty druhé, já mám svou záchrannou vestu pevně uvázánu.