Má nejdražší Claire...

Z času na čas se to stane. Člověk si žije svůj šedý, průměrný život a uprostřed něj narazí z ničehožnic na Kouzlo. Stála jsem toho hektického dopoledne ve voze metra, řidič vysloveně řezal zatáčky, tedy jsem se pevně držela nejbližší tyče, pod kterou seděla slečna. Károvaný kabátek, dlouhé, světle hnědé vlasy, elegantního kulicha, s hlavou skloněnou ke kolenům se plně soustředila na svou činnost. Psaní dopisu. Co, dopisu! Konceptu k němu!

Myslím, že tohle jsem viděla naposledy někdy s počátkem střední školy, tak asi o revoluci. Člověka, který píše fyzicky, perem na papír dopis a aby to nevypadalo, jako že jej tvořili pejsek s kočičkou, nejprve si ho načrtne do poznámkového bloku, kde je škrtání a přepisování povoleno.

Byl to krásný pohled. Až se mi srdéčko zatetelilo.

A samozřejmě, žencká zvědavá, musela jsem si přečíst, co krásného a komu ona slečna píše. Mámě? Sestře? Je to dopis voňavý, milostný? Pro muže nebo pro ženu?

Natáhla jsem krky, kam až mi páteř dovolila, a jelikož to pořád ještě bylo málo a pokud jsem nechtěla udělat dva kroky přímo před slečnu, ještě jsem se postavila na pravou špičku. Všem ve vlaku, kromě dotyčné muselo být jasné, co mé gymnastické cvičení znamená, ale já prostě musela. Bylo to silnější než já.

Má nejdražší Claire....

(v originále: My dearest Claire...)

Ách.

To je taková krása.

To už se dnes neříká.

Ani nepíše.

Začínat emailovou korespondenci větou Můj nejdražší.... no, nevim.

Ale tak, proč ne, že.

Můj nejdražší synu...

Má nejdražší ženo...

Má nejdražší maminko....

A došlo mi, že jsem svůj poslední fyzický papírový dopis posílala naposled někdy před patnácti lety. Teď světu vládne internet a mobilní sítě. Jak jednoduché, napsat smsku. Bez diakritiky, sem tam hrubka, proč bychom se unavovali.

Zdar, prijedu pozitri.

Pekne svatky!

Nenechala jsem u tebe pesar?

Žádné Má nejdražší. Stručně a krátce.

Tedy jsem si stanovila Úkol. Jako by toho na Vánoce nebylo už tak dost. Tak aspoň tu pohlednici....

Má nejdražší L., stýská se mi.

Má nejdražší J., vše nejlepší k narozeninám.

Můj nejdražší S., je mi to moc líto.

Mí nejdražší, čekejte. Slibuju, najdu si čas a napíšu.

Chybami se člověk učí,...

... ale Prdlou Prvomatku jen vytáčejí k nepříčetnosti.

Je to tak. Normální postup je uskutečnit, zhodnotit škody, opravit postup, potažmo poučit se, poté uskutečnit znovu, tentokrát již správně. Jsem výjimka, která velmi bolestně potvrzuje pravidlo.

Umřel mi mobilní telefon. Být to před patnácti lety, ani jsem po něm nevzdechla a hrdě nakráčela do žluté budky Telecomu. Kupodivu, jak čas běží a technologie jdou kupředu, ztráta mobilu se rovnala ztrátě prodloužené končetiny. Jako by mi někdo uřízl oněch přebývajících pět prstů z patnácti. Bez mobilu se dnes nedá telefonovat, smskovat, fotit, v některých případech, jichž jsem byla šťastnou shodou okolností ušetřena fejsbůkovat, ale i vstávat v nekřesťansky brzkou hodinu, mnohdy platit účty, prostě dejchat. Člověk bez mobilu jako by nebyl.

Jelikož se novodobé prodejny placatými smartphony jen hemží, padlo mé oko nejprve na ně. Nelíbily se mi. Taková nevzhledná, neestetická pádla. Co s tím pro ježkovy zlatý bodlinky budu dělat? K internetu se venku nepřipojuju, to jen doma, pěkně u pevné bedýnky, skype mám tamtéž, foťák hned ve vedlejší poličce, jen ten budík, ten pochyběl. I objednala jsem si mobilní telefon tlačítkový. Ne, fakt ne důchodcovský, děkuji za optání. Prostě obyčejnou "starou" Nokii, vsadila jsem na jistotu. Která se ukázala býti nevzhlednou plastikovou krabičkou. Ani jsem ji nezapínala a ona v původním, neporušeném obalu odkráčela zpět prodejci. Ovšem pokus číslo dvě nedopadl o moc lépe, když jsem za pár týdnů vyndávala z krabičky tu samou plastikovou krabičku jen v jiné barvě. Pochopila jsem, že si se mnou ten, kdo teď věci, na které píše ono chronicky známé finské jméno, nepěkně zahrává. Evidentně si vymýšlí čísla jednotlivých typů na koleni tak, jak mu barevné obaly přímo z linky padají do klína.

Nebylo zbytí, další krabička, která přistála v poště, obsahovala onen pověstný pekelný stroj. Mé obavy "Co si s tím probožíka počnu? S tím se nikdy nenaučím!" a "K čemu mi to celé bude? Vždyť já potřebuju jen telefonovat a sem tam poslat nějakou textovku!" se ukázaly býti více než liché. Chytrý mobil přirostl k mé dlani stejně rychle, jako kterýkoli jeho předchůdce. Stal se mou součástí, nějakým záhadným způsobem se do něj téměř okamžitě dostaly desítky úplně nepotřebných aplikací a her. Během vteřiny obsahoval všechny mé kontakty, přátele, známé, i pana Vomáčku, který mámě v roce 1994 opravoval teploměr v troubě značky Mora. Do hodiny znal můj hudební vkus, uměl číst a psát ve čtyřech světových jazycích, věděl, jak se nejkratší cestou dostat z Moskvy do Bruselu.

Napotřetí, ale konečně správně a bez chyb.

Ne tak s hovězím.

Tuším, že jsem jediná spořivá hospodyňka široko daleko, která je schopna dvakrát během jednoho dne zakoupit hovězího za pět set korun českých /sic!/ a tepelnou úpravou z něj vytvořit nepoživatelnou kejdu. Máte představu, jak příšerně chutná žvýkačka ze zadního hovězího? Já vám to tedy prozradím. Chutná naprosto příšerně. A nezachránila to ani vepřová krkovice, kterou jsem se následující tři hodiny snažila upéct, aby bylo co k obědu. Jedna chyba za druhou. Normální ženská už by dávno smažila květák na mozeček, to jen já jdu a koupím drahou flákotu, kterou pak se slzou v oku odevzdávám Českým vodovodům a kanalizacím jako takový smutný, gumový desátek.

Ano.

Chybami se člověk učí.

Jenže to by nesměl být blondýna blbá jako štoudev.

Jak jsem k prďácké jizvě přišel

To jsme s mámou jeli na výlet.

Autem.

Moc rád jezdím autem.

Jen to na mě bylo dost pozdě.

Za tmy se venku bojím.

Blbě vidím, tak se bojím.

Ale moc rád jezdím autem.

Sestřičky byly fajn.

Pan doktor byl fajn.

Mohl by sice mámě dělat syna, ale byl fajn.

Uměl to s jehlou.

A nití.

Mám na bradě steh.

Ještě včera jsem nevěděl, co je to STEH.

Už to vím.

Steh bolí.

Steh bolí, když se dělá bez umrtvení.

Jenže když se má dělat jeden steh, je to jedno, jestli se předtím jednou umrtví.

Tak ten steh bolel.

Ale já neplakal.

Klečeli na mně tři.

Ta krásná, blonďatá sestřička, tmavovlasý bratr a máma.

Máma má vůbec sílu.

Měla ji, i když mi na té bradě dělala motýlka.

Prý ho dělala prvně v životě.

Všecho je jednou poprvé.

I motýlek na bradě.

To bylo, když jsem upadl na pračku.

Nepamatuju si to.

Poslední co vím, je, jak mě táta vyndal z vany.

Postavil mě na zem a řekl: "Stůj, Maty!"

Tak jsem stál.

Kam až si pamatuju, jsem stál.

Pak mě ze země sesbírala máma a všude byla krev.

Nemám zub.

Byl mléčný, to je prý dobré, říkala mamka.

Taťka říkal: "promiň, Maty."

Mamka říkala: "zkurvená epilepsie."

A pak jsme s mámou jeli na výlet.

Autem.

Moc rád jezdím autem.