Proč ženy neumí číst v mapách?

Protože je to nemá kdo naučit. Muži to neumí taky.

Seběhlo se to jednoho deštivého dubnového dopoledne, které zpočátku deštivě vůbec nevypadalo, ale, jak už to s výlety s dětmi bývá, počasí se posralo velmi záhy. Vyrazili jsme si celá rodinka, se vší parádou do jedné nejmenované, leč o to významnější nemocnice, abychom se tam už jednou, sakra, konečně dozvěděli, co že se to našim robátkům stalo a pořád ještě děje. Doufali jsme, že tento tisíciprvý pokus bude konečný a definitivní, ať už na jeho konci budou pilulky vitamínu I, které nám děti zázračně uzdraví nejlépe do začátku prázdnin, nebo ortel několika málo měsíců života ať pro nás nebo pro kluky. Bohužel, ani tentokrát jsme se chytřejšími nestali. Naopak, bylo nám opatrně naznačeno, že porucha, kterou naše děti trpí, je velice, velice, strašně, hrozně moc vzácná, že je dost dobře možné, že Maty se Šimonkem jsou jediní dva svého druhu. Něco jako E.T.

Dobře, páni doktoři. Nechte si svá tajemství.

Teď se ale dostáváme k tomu zajímavému v našem příběhu. K cestě domů, potažmo k zastávce metra. Když jsme jeli tam, tedy na místo určení, bylo to jednoduché. Ten z našeho svazku, který UMÍ číst v mapách, si sedla k internetu a metr po metru naplánovala cestu. Kde zaparkujeme, kde nastoupíme na MHD, na které MHD nastoupíme a kde z něj vyjdeme na světlo bóží, kudy půjdeme několik set metrů pěšky a kterými dveřmi vstoupíme do areálu. Měla to, holka, fakt dobře vymyšlené. A nemělo to chybu.

Kromě jednoho malinkatého, nedůležitého problému, který se vynořil během stoupání vzhůru jezdícím schodištěm, kdy on i ona drželi napůl na schodech, napůl v luftě, kočárky s dětmi, taškami, plenami, zdravotní dokumentací, svačinami a jinými více či méně zbytečnými proprietami. Ona byla zvyklá, tedy v pohodě. On se, bohužel, uprostřed eskalátoru ohlédl zpět. Znáte ty scény z akčních filmů, kdy oslík se Shrekem stojí uprostřed rozhoupaného pleteného mostu nad propastí, Shrek křičí na oslíka "Nedívej se dolů!" a oslík pozoruje tekoucí lávu hluboko pod nimi mezerou mezi prkny? Tak to bylo přesně ono. Láska mého života zahlédla dlaždičky na podlaze zastávky metra a uvědomila si, že až pojede zpátky, bude v rukou držet plně naložený kočár s dítětem, nezabržděný, ledabyle zaseknutý vlastní vahou za nejbližší schod a tedy v každé vteřině připravený vrhnout se samovolně do hlubin, s vyděšeným J. v závěsu. A můj muž došel v daném okamžiku k jedinému možnému logickému závěru a to, že nic takového nemůže dopustit. Ihned jak jsme opustili zastávku, byla mi zdánlivě ledabyle předhozena myšlenka, že cestou zpět bychom se mohli projít a nastoupit na metro až o stanici dál. Tam, co mají výtah. Jelikož má povědomost o mapě pražské hromadné dopravy se kromě názvů zastávek rovná nule a má představivost o vzdálenostech je zkreslena dvouminutovými intervaly mezi nimi v opravdu velice rychle jedoucím vlaku, souhlasila jsem.

Absolvovali jsme návštěvu lékaře, během které se nebe nad Prahou zbarvilo do ocelové šedi a ztěžklo hektolitry vody. Čekalo se jen na nás. Když jsme konečně opustili areál nemocnice, obloha se s nadšením protrhla a na nás se vylil obsah vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros. J. se nedal a nadšeně se vrhl do tance mezi kapkami deště. Nechtěla jsem být za zbabělce i vrhla jsem se za ním. Děti jsme opláštěnkovali, zazipovali a vůbec zabezpečili proti vlhkosti, jen škoda, že na nás nezbylo. Oba jsme disponovali oficiálně nepromokavými bundami s kapucí, které se záhy ukázaly býti více reklamním trikem, než ochranou proti srážkám. Ve zkratce - byli jsme oba durch za prvním rohem.

Začínalo to ve mně malinko vřít, ale rozhodla jsem se, že nebudu za škarohlída. Před zahájením výpravy mi můj muž svatosvatě slíbil, že cestu k metru bezpečně zná, že stoprocentně ví, kudy má jít, a že se v žádném případě nemůže ztratit. Byla jsem ještě naivní děvčátko (dnes, měsíc tomu, jsem o mnoho chytřejší) a uvěřila jsem mu. Po padesáti krocích mi vítr strhl z hlavy kapuci, která se během minuty naplnila vodou a stala nepoužitelnou. Nedbala jsem. Rozhodla jsem se být statečná a vytrvat. Vždyť to nemůže dlouho trvat a narazíme na hledanou zastávku metra. Netrvalo. Za necelou půl hodinku vedoucí výpravy sešel z vyšlapané stezky a zaparkoval v nejbližším podchodu. Napadlo mě, že tady rozbijeme tábor, založíme oheň a usušíme naše do poslední nitky promočené svršky. Chybalávky. S hrůzou v oku jsem sledovala lásku mého života, jak z kapsy vytahuje mobil, připojuje se internetu a, světe div se, hledá v mapách cestu! V kapse mokré bundy se mi otevřela kudla. Zhluboka jsem se nadechla, napočítala do třistasedmdesátipěti a počkala, až J. vítězoslavně ukáže k jihu a zavelí k pochodu.

Šli jsme a šli a šli a šli a pršelo nám na hlavy a na kočárky a do mé kabelky, a jediný, kdo si cestu více či méně užíval, byly opláštěnkované děti, které seděly v relativním suchu a teple a evidentně se dobře bavily. Když jsem se po další čtvrthodině rozhodla, že toho mám právě dost, sednu si tady na chodník a počkám, až voda stoupne dost vysoko na to, abych se mohla utopit, zvedla jsem zrak a zahlédla znak metra a hned vedle výtahu. Úlevně jsem si vydechla a překvapeně sledovala náčelníka, jak míjí obě cedule, oči vpity mezi kočičí hlavy pod svou obuví, běží dál uplakanou Prahou. Zařvala jsem, co mi plíce stačily a donutila J. zastavit a ohlédnout se. Až dole v teple mi přiznal, že nebýt mého upozornění, doběhl by asi až prezidentovi do kanceláře.

Nakonec to dopadlo dobře. Došli jsme, dojeli, nikdo neochořel a nikdo nemá trauma. Jen jeden z partnerů je o level chytřejší a ví, že když ten druhý řekne "Samozřejmě, že vím kudy, ty si myslíš, že jsem debil?" nemusí vždy mluvit pravdu a ona si může myslet co chce.