Špička

Myslím, že umírám. Nebo jsem těžce nemocná a zanedlouho zemru. Nebo se mi děje něco podobně katastrofického, každopádně je naprosto evidentní, že to mám za pár.

Je tomu dva dny, co jsem si zakoupila špičku. Cukroví. Takovou tu čokoládovou homoli naplněnou vaječným koňakem. Abych uvedla na pravou míru - já si koupila špičku učňovskou. To je totiž veledůležitý a neopominetulný fakt. Učni do ní totiž, blázni, dle instrukcí v odborné literatuře, cpou pravou čokoládu a pravý vaječný koňak. Myslím, že není co dodat, naopak, je zázrak, že se tato pochutina nestala mým denním chlebem. Stojí mě to opravdu mnoho sil, ale zatím se držím.

Tedy, koupila jsem pár větrníků, jako úlitbu bohům (J.) a dvě špičky, což jsem pečlivě uložila do lednice, aby to vydrželo na příhodnou chvíli, třeba sobotu večer, kdy už budou cipísci spát a já a zřítelnice oka mého si uděláme žranici. V klidu, bez dětského žvatlání, kvílení a kničení, bez nenechavých rukou, které odmítají pochopit, že v tom je lepek a tudíž je to fuj. Jen my dva a hromada cukru. První špička nepřežila první hodinu. Já v tom nejedu, já mám svědomí čisté. První větrník byl obětován k sobotní snídani. Když jsem viděla, jakou rychlostí se sladkosti z lednice ztrácejí, nelenila jsem a připravila jsem si JI jako zákusek k sobotním šunkaflekům. Poctivě jsem spapala zeleninku (kyselá okurka), tedy jsem si pochutinu na závěr plně zasloužila. Jen co ve mně zahučel poslední flek, uvařila jsem si kávu, zasedla k odpolednímu programu některého televizního kanálu, hodila nohy nahoru (v zatím marné naději, že děti spí, což se ukázalo jako mylná myšlenka tři minuty po prvním kousnutí) a lačně jsem se zakousla.

Pointa mého příběhu v žádném případě nespočívá v tom, že v daném okamžiku se rozřičela některá dětská postel, já zákusek odložila a už se k němu nedostala. Byť finále zůstává stejné. Postel sice povídat začala, ale nijak naléhavě a tak jsem se rozhodla špičku dorazit. K mému obrovskému překvapení jsem dojedla tři kousnutí před koncem. Prostě dva centimetry nad okrajem jsem zjistila, že už nemůžu a jestli se pokusím jíst dál, zcela jistě se poblinkám. Překvapeně jsem se na čokoládové torzo zadívala a odložila je na dezertní talířek na okraji stolu. Však já si ji dojím později.

Později ovšem nenastalo. Je nedělní poledne a okousaná špička se na mě stále kření z kouta pracovní desky. Stojí tam, netknutá, z jejího středu smutně kane slza vaječného koňaku, který v půli cesty ztuhl a odhodlaně okorává, já se na tu smutnou scénu dívám a nejsem schopna s tím nic dělat. Nemám na ni chuť, nechce se mi do ní ani kousnout, ale zároveň je mi líto ji hodit do koše, nechávám ji stát tam, kde je.

J. si samozřejmě tristního zátiší všiml, ovšem na můj dotaz proč nezakročil, mi bylo sděleno, že jednak si myslel, že bych vyváděla (což nemohu vyloučit) a za druhé mu celá scéna nevyhlížela moc vábně. S tím oschlým koňakem vytékajícím po čokoládě na tvrdnoucí piškot. /V daném pořadí. Pozn.J./ Tedy raději se zdržel jakékoliv akce.

A z toho usuzuji, že už tady dlouho nebudu. Začíná to nedojedeným zákuskem, příště vrátím polovinu tabulky čokolády do skříňky na sladkosti a nakonec si neosladím kafe. Určitě trpím nějou příšernou, nejlépe zhoubnou nemocí, která to všechno způsobuje. Konec je v nedohlednu.