Maminko, v klidu...

Nejprve bych ráda uvedla věci na pravou míru: Matýsek je osmiletý kluk, který nemluví. Neumí znakovat, když se mu něco kór nelíbí, protestativně zakroutí hlavičkou. No dobře, poslední dobou se naučil odkývat ano, ale to si nechává pro zvláštní příležitosti, jako jsou narozeniny nebo Silvestr.

Matýsek trpí epilepsií. Trpí je v tomto případě slabé slovo, já tu mrchu prostě nenávidím. Můj chlapeček ztrácí vědomí pětkrát, osmkrát denně. Prostě sedí na křesle, "čte" si knížku a najednou mu do ní spadne hlavička. Chvíli se dívám, jak mu cuká pravé rameno, jak oči pomalu nabírají správný a hlavně stejný směr, hlava se zvedá a dle síly záchvatu je na mě upřen vyčítavý pohled, jakože za to můžu já, nebo dětský úsměv hlásající "Ahoj, mami, sice jsem se restartoval, ale jsem zpátky!"

Obdivuju s jakou sílou to celé zvládá. I když mi to neříká, vsadím se, že ho vpodstatě permanentně bolí hlava a samy záchvaty určitě nebudou srovnatelné s pobytem ve vířivce. Přesto málokdy pláče. Jen někdy si zanadává. A většinou se usmívá.

Někdy, opravdu jen někdy a naprosto výjimečně se stane, že upadne. Máme doma spousty preventivních opatření, kekoliv leží, sedí nebo stojí, nachází se řada polštářů, dek, měkkostí a přileb s molitanovými vycpávkami, ale tak jako antikoncepce, ani naše snaha není stoprocentní. A zrovna nedávno jsem byla svědkem nepěkného pádu. Než jsem stihla udělat dva rozhodující kroky, sledovala jsem dětské tělíčko, kterému se podlomila kolena a jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala bradu, narážející do konferenčního stolku a hlavu, bořící se do polštáře. Ve finále celý Matýsek, včetně inkriminované brady, spadl do měkkého. I na tom konferenčním stolku byla složená měkká peřina. Ale celá scéna působila dojmem, že si můj chlapeček překousl jazyk, vyrazil všechny horní zuby a srazil vaz. Běžela jsem k němu a sbírala ho z polštáře, do kterého naštěstí dopadl a bylo mi strašně. Trpěla jsem za něj. Což evidentně nebylo dost, probral se s pláčem a brečel a nadával a brečel a gesty mi vyprávěl, že hlava a že za krkem a že je to celé špatně. A všechno, co jsem mohla udělat a taky udělala, bylo vzít ho do náruče, schoulit se s ním na gauč a hladit a hladit a hladit.

Nakonec se ukázalo, že škody nebyly tak strašné, vpodstatě vůbec žádné. Netekla krev, nelítaly kusy zubů, vaz zůstal v celku tam, kde má být. Ale já jsem měla pořád před očima obraz Matyho, jak se skládá, jako věž z kostek a otlouká se o všechny možné, byť vycpané hrany, které má po cestě. Bylo mi to líto. Strašně moc líto. A mrzelo mě to. I když někde vzadu v hlavě jsem věděla, že pádu nešlo zabránit, že ho nemůžu držet za ruku 24/7, přesto jsem trpěla a stále trpím pocitem, že každý jeho záchvat je moje vina.

Matýsek se za několik minut oklepal, za hodinu se zdálo, že o ničem neví. Výskal, poskakoval po gauči, chechtal se a dožadoval termixu. Jen já jsem se pořád nemohla vzpamatovat. I když J. už byl dávno z práce doma, historku si vyslechl, dítě shlédl odborným zrakem rodiče a když neschledal žádné škody, snažil se mě uklidnit, pořád jsem měla Špatný pocit.

Až se mě Máťulkovi zželelo. Pustil iPad, kde měl rozehranou svou oblíbenou hru, došoupal se ke mně, upřel svůj bleděmodrý zrak do mých šedo-zelených očí a objal mě. Poprvé v životě mi cíleně obtočil ruce kolem krku, opřel své dětské čelíčko o mou ustaranou skráň a bez jediného slova řekl "Mami, kašli na to."

Je to můj malý hrdina. Nejstatečnější chlapec, jakého znám. Denně do sebe musí dostat kvanta léků a činí tak bez protestů, jen nakrčí nosík, jako, abych věděla, že polykat ty hromady chemie není žádný med. Já to vím. A čím víc jsem si toho vědoma, tím víc ho miluju. A přísahám, jednou nadejde den, kdy se mi podaří celou tu hrůzu zastavit. Slibuju, Maty.

A zase zuby

Prostě na něj mám smůlu. Na chrup. Nějak se mi nedaří, přes všechnu snahu, pravidelné čištění a preventivní prohlídky jednou za deset let, udržet jej kompletní a bezkazový. Takže za to platím. A kdyby jen kazy, tahle sranda leze docela dost hluboko do peněz.

Jednou, takhle odpoledne v sobotu, seděla jsem u počítače, určitě jsem psala nějakou stupiditu na blog a žvýkala u toho rozpečenou housku. Úplně jsem při tom zapomněla vynechat pravou stranu úst, kde jsem před půl rokem zjistila laickým okem kaz - díru vedoucí hluboko do čelisti, myslím, že jsem tehdy zahlédla kousek očního nervu. A jak si tak žvýkám, najednou zjišťuju, že už nekoušu do pečiva, ale do kusu zubu. Ta prokletá čtyřka se prostě podélně rozlomila vejpůl a to, co nebylo přichyceno zbytky kořenů se zařadilo mezi kusy rozžvýkaného těsta.

Ach.

Co teď?

Teď zemru, napadlo mě.

Po několika nádeších a jednom hlubokém výdechu, po vyplivnutí inkriminovaného sousta (kde se opravdu ukrývala polovina zubu), jsem se odvážila do koupelny k zrcadlu, abych zjistila napáchané škody. A že byly.

Naštěstí jsem neztratila duchapřítomnost a v hypochondrickém strachu o život jsem zavolala kamarádce - renomované stomatoložce. Na dotaz, zda do několika hodin zhynu nebo mi upadne horní čelist, mi klidným hlasem, vyčleněným pro mentálně narušené pacienty, vysvětlila, že na zlomené zuby se už dávno neumírá, že stačí, dostavím-li se v pondělí ke své zubní lékařce, kam ostatně určitě chodím pravidelně, a tedy nebude mít problém s mým ošetřením, a nechám si díru v chrupu zalepit.

Jak řekli, tak udělali.

V pondělí jsem úderem sedmé stepovala před ordinací, na jejíchž dveřích se skvěl obrovský, počítačem a tiskárnou odborně vyhotovený nápis, že firemní stomatologie se od září 2014 koná pouze a jedině v úterky. Po objednání. Minimálně půl roku předem. To už na ceduli nestálo, ale bylo mi naprosto jasné, jak se věci mají.

I jala jsem se smlouvat se sestřičkou na recepci. Že jsem akutní, chybí mi kus chrupu, ne-li čelisti a potřebuji okamžitě a střelhbitě ošetřit. Na což mi sestřička s úsměvem sdělila, že smůla. Firma nebyla schopná práci stomatologů zaplatit a oni měli dost rozumu a inteligence na to, aby svou praxi omezili na nezbytné minimum a svůj hlavní výdělek orientovali mimo Firmu a tedy tam, kde za svou práci dostanou odpovídající odměnu. Pokud potřebuji na svůj zub náplast nebo kus sádry, mám si zajet do městečka 80km vzdáleného a doufat, že mi pomohou, poněvadž budou-li chtít, nejsou povinni.

Nemyslitelné.

Ten den jsem měla kliku, že J. potřeboval běhat po úřadech a tedy si vzal dovolenou. Hlídal Šimonka, abych se já mohla věnovat zdravotnímu systému. Myslím, že jej miluji.

Nedala jsem se. Ve vedlejší budově se skrývala zubní ordinace, původně určená pouze jako kontrolní, zda já a mně podobní jsme, či nejsme schopni s tímto chrupem (ve zbytku ústavu s tímto srdcem, těmito kostmi a touto nervovou soustavou) konat povolání, ke kterému jsme určeni. Ale napadlo mě, že když mají zubaře, který je schopen kontrolovat, určitě bude umět i lepit. Vstoupila jsem do budovy a doufala.

Nikoliv marně. Po nějaké době vyšel ze dveří lékař, který mi po přednesení mé prosby vysvětlil, že on tu má spoustu (dva) svých pacientů, že je to na dlouho, ale pokud mě tu i po několika hodinách uvidí, možná se slituje a něco pro mně udělá. Rezignovaně jsem se usadila v křesle čekárny a psala domů sms, že už navždy budu běhat po světě s dírou v mém jinak dokonalém úsměvu.

Načež vyšla ze dveří sestřička, optala se, zda jsem ta s tím ulomeným zubem od Firmy a pozvala mě dovnitř. Kde seděla usměvavá paní doktorka, která se zeptala, odkud jdu, proč mě tam neošetřili a co s tím hodlám dělat. Když jsem jí vysvětlila svou situaci, že jsem rozhodnutá nechat si vypadat zuby pěkně jeden po druhém, jelikož 80 kilometrů k Firemnímu zubaři je na mě mnoho, slitovala se a přijala mě pod svou ochrannou vrtačku.

Zub mi umrtvila, vyvrtala a obrousila, vše samozřejmě pod hojnými dávkami mezokainu a upozornila mne, že pokud se chci vsunout do řad jejích soukromých osobních pacošů, budu muset chodit pravidelně na preventivní prohlídky. Což jsem jí ochotně slíbila, poněvadž to jsem pro ni udělat mohla. A v danou chvíli jsem to tak opravdu myslela. Asi nikdy dříve v mém mrzkém životě, pro mě nebylo ošetření zubu tak příjemnou záležitostí, jako tentokrát. Nic nebolelo, práci zubařky jsem téměř necítila, kdyby mi vzadu v mozku nerezonovala vrtačka těžkého kalibru, což byl malinký a velmi nepodstatný detail v jinak perfektním bezbolestném ošetření.

Mám úplně nový kus zubu. A jako bonus mám zubaře. Já opravdu MÁM svého vlastního stomatologa, který mi v případě potřeby instaluje plombu nebo vytrhne přebývající osmičku!

Nemůžu si pomoct, ale musím tu zanechat své obvyklé klišé: zázraky se opravdu dějí.

Jak se píše dopis

Jsem ortodoxní ateista.

Netajím se tím, je o mně obecně známo, že v Ni nevěřím.

Myslím, že Ona to ví taky a má ze mně legraci.

Posílá na mě rakovinu a postižené děti.

Přesto jsem si nedovolila promeškat nabízenou příležitost. Napsat Jí dopis. Vzkaz. Zprávu.

Kamarádka se chystala do země, kde mají Zeď, jež funguje jako obrovská poštovní schránka. Lidé se u ní modlí, posílají své prosby, přání a žádosti a kolektivně věří, že tyto dojdou tam, kam mají. K Ní. Ona si je přečte, vyslyší a udělá zázrak.

Všichni víme, že takhle to nechodí.

Jenže vždycky je tu CO KDYBY. Znáte to. Náhoda je blbec a třeba, možná, snad by se jednou za čas nějaký malý zázrak udát mohl. Jen tak nenápadně, potajmu.

Dlouho jsem přemýšlela co do Dopisu napsat. Měla jsem hlavu plnou slov, ale moc smyslu nedávala. A všechna byla příšerně dlouhá. Když píšete Bohu, opravdu, fyzicky, perem na papír a chcete Jí dopis opravdu, fyzicky strčit do schránky, musí být maličký a nenápadný, do škvír ve Zdi nářků se nevejde bublinková obálka o rozměru A4. Mnoho jsem jich zmačkala a zahodila, hodně jsem tehdy škrtala a přepisovala.

Co Jí chci říct? O co chci prosit? Štěstí. Určitě zdraví pro všechny. I majetek je důležitý. Možná by to chtělo nové auto a potřebovali bychom menší dům. Na to by nám stačila výhra ve Sportce. Pro mě nové koleno, J. lepší uši, musíme něco udělat s jeho selektivní hluchotou (nabídka čtverečku čokolády se dá zašeptat z vedlejší místnosti, aby ji slyšel, ale "Umyj, prosím, nádobí" mu můžu křičet rovnou do ucha, bezvýsledně.) Štěstí, zdraví, dlouhá léta. Světový mír, vymýcení AIDS, záchrana deštných pralesů. Je tolik věcí, které by se do Dopisu daly napsat.

Nakonec mi stačilo pět, slovy pět slov. Až tak skromná jsem byla. Napsala jsem Jí to nejdůležitější na celém světě. Přiznávám, že jsem byla velice sobecká a hodně egoistická. Ale bylo to nutné. Když chcete zachránit život, ne-li dva, musí veškeré ohledy stranou.

Na Štědrý den Léta Páně 2014 vsunula laskavá paní P.K. do škvíry ve Zdi nářků ve městě Jeruzalémě, stát Izrael, lísteček s tímto textem:

"NEZAPOMEŇ, PROSÍM, NA NAŠE DĚTI."

Výprava

Paní Scottová seděla před hromádkou oblečení a byla skleslá. Tohle se jí do tašky nikdy nemůže vejít.

/paní Scottová = Prdlá Prvomatka stylizovaná v odpovídající alter ego/

A to za sebou cítila pohled, jež jí vpíjela do zad hora jídla, připravená nechat se přibalit k rezervním tričkům, svetrům a kalhotám. Na tuto výpravu na severní točnu nepojede pan Scott výjimečně sám, tentorkát se zúčastní i manželka a oba synové.

/severní točna = blíže neurčené městečko v horách v ČR. Pozn. autora/

Chtěla být připravena na všechno. Na absolutně každou eventualitu, alternativu, kalamitu. Vědela, že je to nemožné. Že i kdyby měla dost obložených chlebů, šťáviček, teplých ponožek a čepic, je tu velice vysoká pravděpodobnost, že budou uprostřed hlubokých lesů bojovat holýma rukama se smečkou hladových vlků a ona bude litovat, že svou kulovnici nechala doma v zásuvce nočního stolku. Přesto teď seděla uprostřed pečlivě připravených hromádek a uvažovala, jak to všechno nacpe do auta.

"Které má, samozřejmě, zimní gumy, že, miláčku?" optala se vpředvečer výpravy pana Scotta.

"Ne." Zněla strohá odpověď.

Paní Scottové vystoupalo obočí vysoko nad ofinku, téměř k temeni hlavy.

"A na čem jezdíme, lásko?"

"Na univerzálech."

Obočí se vrátilo kam patří a změnilo se v žížalu s bolestí břicha, tedy zkroucenou do tvaru paragrafu.

"No, nemyslím si, že na severní točně budou podmínky na univerzální gumy. Máme sněhové řetězy?"

"Ne." Pokračoval pan Scott ve stejném duchu.

Tento rozhovor se druhého dne ukázal býti celkem zásadní. Na dálnici nebylo téměř ani smítko sněhu, pokud ano, krčilo se pod svodidly, kde se ukrývalo před posypovými vozy. Paní Scottová se uklidnila, došla k názoru, že bude-li se cesta ubírat tímto směrem, přežijí.

Načež z dálnice sjeli. Hned v první zatáčce se auto rozhodlo pokračovat původním směrem, volant nevolant. Pan Scott si s ním mohl otáčet klidně o 360 nebo i více stupňů, ale kombík si to prostě namířil do pankejtu, kde si evidentně hodlal odpočinout po dlouhé cestě v hromadě odhrnutého sněhu. Naštěstí si to v poslední chvíli rozmyslel. Možná proto, že věděl, že zanedlouho se silnice změní v zasněžené, tedy neviditelné kluziště.

Scottovi se ploužili krajinou zapadanou sněhem, jak už to u pólů bývá, pan Scott hlídal ručičku tachometru, aby se neodvážila vystoupit výše než k číslu 40 a paní Scottová se tiše bála upoutaná v sedačce s hlavou připravenou kdykoliv zahučet mezi kolena. Po hodině jízdy nebo po osmi kilometrech, můžete si vybrat, se autem začala linout nezaměnitelná vůně průšvihu v dětské plence. Uprostřed země nikoho. Všude jen sníh a led, v dáli zavřené restaurační zařízení.

Pan Scott neztratil duchapřítomnost a zastavil v první díře v závěji. Jeho choť vysvobodila dotyčné mimino ze sedačky a hrdinně se jala likvidovat škody na předním sedadle v naději, že vše půjde jako na drátkách. Po rozbalení mnoha vrstev dětských svršků ovšem ke své i synově velké nelibosti zjistila, že napáchané škody daleko přesahují rozměry plenky, spodních vrstev oblečení a na některých místech i dítěte. Takhle to nepůjde. Rozhlédla se kolem zkušeným okem matky ochránitelky, zabalila nahé pozadí do mužovy ochotně nabídnuté bundy a vyběhla směrem k maličké budce, tvářící se jako benzínová pumpa, doufaje, že budou mít otevřeno.

Měli. A už nadosmrti tam budou větrat doširoka otevřeným okýnkem.

Nakonec na pól dojeli. Všichni a zdrávi. Někteří více, či méně znechuceni, jednak tím, že byli vláčení polonazí sněhem v mínus deseti, jednak znečištěnou, téměř novou softšelovou bundou. Paní Scottová však velmi dobře věděla, že tohle jsou rány, které přebolí. Důležité bylo, že cesta byla úspěšná. K cíli dojeli, vyřídili, co měli a díky radám zkušených polárníků se vrátili na dálnici umetenou, posolenou, oštěrkovanou okreskou.