Silvestrovský

A tak jo. Dělám to nerada, ale dnes si zcela výjimečně zabilancuju. Ono to člověku neublíží, byť nimrání v minulosti nepřináší mnoho dobrého, přesto může být tento článek příležitostí nahlédnout lepší budoucnost. A možná si dát nějaké to předsevzetí.

.... Néééé, to už by bylo moc. Každá sranda má své hranice.

Tak tedy. Jaký byl rok 2014? Dobrý? Špatný? Ani tak, ani tak. Měl obligátních 365 dnů, přibližně v polovině přišlo léto a chvíli to tak i vypadalo, na sklonku napadalo trochu bílého svinstva, akorát tolik, aby to nepostrašilo nás, kočárkové matky, ale dost na to, aby se skalní příznivci zimních sportů vrhli na hory, kopce a vrchy. Nestlé naštěstí nezkrachovalo a i ta slivovice byla.

Nám osobně se nestalo nic tak strašného, aby bylo nutno se hroutit, na druhou stranu ta Sportka by už taky jednou mohla vyjít. Matýsek se prvního září stal slavnostně školákem a Šimonek s nadějí vyhlíží to příští, v němž už má zabookované místo v místní školce. Bude ode mně mít na několik hodin denně svatý klid, na což se zcela nepokrytě těší, zatím mu však trochu škodolibě tajíme fakt, že probdělé noci a následné vyspávání do devíti tímto zhasne. To bude teprve překvapení.

Když se ohlédnu, vidím letošní rok opravdu tak trochu nemrcouchovatý. Na druhou stranu, díky Bohu za to. Ono někdy opravdu platí, že žádné zprávy - dobré zprávy. Pořád ještě čekáme na Matýskovy výsledky z posledního nemocničního pobytu a opravdu hodně, hodně, hodně doufáme, že budou dobré. Těšíme se, že třeba ten příští rok mu přinese lék na epilepsii, kterou se nám pořád, sakraprácedoprdelesesněhem, nedaří zastavit. Doufáme, že se nám třeba podaří rozchodit Šimonka, který se evidentně rozhodl, že pohyb typu Meresjev mu bude pro život stačit. Nejsem si moc jistá, co by mu na to řekl při pohovoru jeho budoucí zaměstnavatel, ale jelikož jsou klučíkovi teprve dva roky, na takové věci má ještě dost času. Teď je potřeba se poprat s nočníkem.

Zřítelnice oka mého vypadá velice šťastně a tvrdí, že uvnitř cítí to samé, čemuž jsem velmi ráda, neb mě stojí nemálo sil, aby tomu tak bylo. Jelikož, dámy, lepší polovice našich vztahů si musíme hýčkat a chovat ve vatě, tedy pokud nás netlučou a nechodí za holkama, páč bez nich by to všechno bylo ještě těžší. Což samozřejmě neplatí paušálně, hlavně na pana Vomáčku z vedlejšího vchodu, kterého jsem s odpadkovým košem potkala jednou a s nákupní taškou dvakrát. Takhle se to taky nehraje.

A ta předsevzetí? Aspoň malinko. Budu víc spát, budu se víc smát, budu trávit každou volnou minutu svého půjčeného času se svými blízkými a budu si užívat každou jednu vteřinu, neboť o tom to je. Abych se mohla na konci toho příštího roku ohlédnout a říct: "To byla jízda!"

A Vám všem, kteří dnes i jindy zavítáte na tento praštěný blog přeji, abyste mohli udělat to samé.

Hodně štěstí, spoustu zdraví, přehršel spokojenosti a pokud možno žádné mraky na Vašem nebi v roce 2015!

Prdlá Prvomatka s rodinou

Vánoční - do třetice

Je štědrý den ráno, Ježíšek ještě nenaložil sáňky dárky a mně už bylo naděleno. Sedím v tiché kuchyni, kde nehraje televize, nekřičí rádio, nevýská žádné dítě, je tady klid, slyším jen tikot hodin a teplý vítr za okny. Vzhledem k tomu, že Matýsek svých necelých osm let vstával úderem šesté víkend nevíkend a kouzlo sobotně-nedělního vyspávání objevil až s počátkem školní docházky, je pro mě tohle ráno svou vzácností o to kouzelnější.

Aby nedošlo k mýlce - své děti zbožňuju. Kdyby bylo potřeba, budu za ně dýchat a mačkat jejich malá srdíčka v pravidelném rytmu až do skonání světa. Ale tenhle okamžik, který v sobě skrývá právě i ono těšení se na ně, jsem se rozhodla užít si naplno, byť už teď vím, že jeho trvání nebude delší než pár následujících minut. Popíjím teplý čaj, dívám se na připravenou koblihu na kuchyňské lince, pro kterou je mi líno si dojít a mám se.

Je Štědrý den, letos jsem výjimečně stihla všechno cukroví, dokonce i dárky jsou připraveny ve svých skrýších, jen ten úklid poněkud pokulhává. Tady jsem se rohodla držet fráze "Ježíšek se narodil ve chlévě, nechme ho, aby se u nás cítil jako doma." Dokonce i stromeček jsem nazdobila v předstihu, čímž jsem založila úplně novou tradici, poněvadž jak v mém tak v J. rodném hnízdě se odjakživa zdobilo až dnes ráno. Když jsem o půlnoci pověsila na poslední větvičku poslední baňku (ha, Češi, včíl mudrujte!) a prohlásila, že takto a ne jinak po všechny následující roky, láska mého života se nechala slyšet, že pokud jde o něj, uvítal by i tradici Žádný vánoční stromeček, což jsem mu hned kategoricky zatrhla. Lenost a sváteční pohoda ocaď pocaď, ale základní pravidla hry se dodržovat budou. Stromeček, kapr, Tři oříšky pro Popelku. Howgh.

Za mým ramenem právě vyšlo slunce a laškovně mi prasátkuje na monitoru. Dívám se na ozdobený stromeček, jehož barevné ladění letos vybíral Matýsek (kategoricky trval na zlaté, i když jsme ozdoby několikrát prohodili, abychom vyloučili náhodu. To jsou právě ty malé dárky od ježíška, které já fasuju po celý rok) a těším se, až pod něj nanosím balíčky s hračkami a spodním prádlem Hello Kitty (děkuji, K.). Na konferenční stůl nainstaluju sváteční ubrus, jenž během následujících sedmi minut někdo poleje čajem a na komodu položím svícen s andílky, do kterého budu celý den hledat svíčky správné velikosti. Nachystám chlebíčky, jelikož čekaje na zlaté prasátko, pošli bychom tu nejspíš hlady a bramborový salát a budu si užívat každou jednu minutu, dokonce i tu, kdy na sebe Šimonek již tradičně zvrhne stojan s cukrovím.

Nikdy mě nepřestane fascinovat ten zázrak, který se mi stal. Že mám Zřítelnici oka mého, že spolu máme dvě naprosto úžasné a nádherné děti, že se každý den můžeme vzbudit do nového rána a užít si další jeden den. A jako bonus tento - den Štědrý. Přeju nám všem, aby se povedl.

A Vám, drazí čtenáři, taktéž.

Přejeme nádherné svátky vánoční, pohodu, štěstí, zdraví, bohatou nadílku a úsměv na rtu, který vydrží minimálně do Nového roku, nejlépe do příštích Vánoc a s nadějí po všechny ostatní dny.

PP s rodinou

Druhý vánoční

Kapitola II. - Sháníme dárky

Není to jednoduché. Není. Každý, kdo nekupuje pravidelně hromadu kravat a kopec bavlněných kapesníčků ví, že vymyslet někomu aaaaach dárek je program na celý rok. Není divu, že Pánbu stanovil Vánoce v periodě 365 dnů. Tak dlouho trvá najít TEN dárek, který je chtěn, po němž je touženo, ten, který vyloudí na rtech obdarovaného široký úsměv, možná v koutku oka slzu.

Snažila jsem se. Moc jsem se snažila, ale evidentně je má snaha pořád nedostatečná. Jelikož svátky jsou za dveřmi a láska mého života nemá tušení, že jsem si jeho Dopis Ježíškovi pečlivě uložila pod polštář a to jedno jediné přání se naučila zpaměti, nebudu tady prozrazovat, a jako krycí kód použiju trenýrky Hello Kitty. Zdůrazňuji, že se jedná o krycí manévr, zřítelnice oka mého má samozřejmě vytříbený vkus a je alergický na kočky.

Tedy jsem zadala do strýčka Googla Trenýrky Hello Kitty. Byla jsem až překvapena, jak málo firem takové zboží nabízí. Pro jistotu jsem použila Heuréku, která na mě sobecky vyplivla jeden jediný druh a to bledě růžové s fialovou krajkou. Bože. Znovu. Jeden vyhledávač, druhý, třetí. Ha. Firma Paleček má několikero druhů různých velikostí, jen si vybrat. Bezva! Bohužel, hned pod logem obchodu na mě svítí nápis "Tento e-shop dlouho nebyl navštíven jeho správcem nebo provozovatelem. Jste-li jeden z nich, přihlašte se. Nejste-li, buďte VELMI opatrní při objednávání zboží." Au.

Trvalo den a noc a ještě den a noc (samozřejmě přerušovaně, mezitím jsem vařila, uklízela, krmila, přebalovala, nakupovala, stavěla komíny z kostek a tuším jsem konečně odnesla ty bundy švadleně), než se mi podařilo najít ty jedny jediné, černé s kočkou na pravém stehně. S nadšením jsem klikla na "Do košíku" a asi na třikrát vyplnila objednávací formulář. PROČ mají e-shopy TAK STRAŠNÉ objednávací formuláře?! Snaží se zákazníka odradit hned v počátcích?

Ale to jsem odbočila. Odpoledne mi volal pan provozovatel, že jestli chci, pošle mi růžové, ale černé došly. NECHCI RŮŽOVÉ! Nenávidím tu barvu! Chci černé. Černé!

Mé zoufalství dosáhlo své maximální hodnoty. Začala jsem se pomalu ale jistě smiřovat s myšlenkou, že dárek Můj milý Ježíšku letos pro mou lásku nedude. A opravdu mi z toho nebylo dobře. Když tu jsem si vzpomněla na kamarádku, která je neskutečně šikovnou švadlenou. Třeba by mohla.... uměla.... třeba by to šlo.... I vyslala jsem cvičný email. Poprosila jsem, zda by bylo možno ušít, vyšít, stvořit, že zaplatím cokoliv si řekne, jen když budu mít pro svého muže aaaaach dárek. V odpověď jsem dostala seznam internetových odkazů, kde všude trenýrky Hello Kitty mají. Samozřejmě s dovětkem, že nevyberu-li si, ráda ušije, ale jestli třeba tohle pro mě nebude jednodušší cesta. Proklikávala jsem se jedním odkazem za druhým. Růžová, růžová, kam se člověk podíval, růžová. Až na jeden jediný.

Hurá! Bylo mi jasné, že je to jediný obchod v republice, který má aaaaach dárek pro mého muže a bylo potřeba jednat rychle. Tady trojté vyplňování formuláře nepomůže. Zvedla jsem telefon.

- "Chci. Máte?"

- "No, moc jistá si nejsem, myslím, že máme, ale určitě to budu vědět až za hodinu, kdy dojedu do práce."

- "Dobrá. Těším se za hodinu."

Nebudu se tady svěřovat s hloubkou svého zklamání. Nebudu si tu vyplakávat mé zlomené nadšení. Stačí, když zodpovědně prohlásím, že

V TÉHLE REPUBLICE NIKDO NEPRODÁVÁ PÁNSKÉ TRENÝRKY HELLO KITTY.

K., prosím, čteš-li tyto řádky, ušij mi aspoň patery. Černé. S kočkou na pravém stehně. Jsi evidentně jediná, kdo může. A když je někdo jedinej, no tak musí.

Děkuji,

PP

Ach ty internety!

Já vím, já vím. Do téhle nemocnice se navážím až nepříjemně často a ve většině případů z ne zcela objektivních důvodů, většinou spíš proto, že mi tam někdo šlápl na kuří oko a tak jsem spravedlivě nasraná, ale tentokrát situace přesáhla únosnou mez. Matýsek místo kuskusu dostal k večeři flák hovězího a to já prostě nemohu přejít bez odezvy.

Toto nebude článek o neschopnosti nemocniční kuchyně roznést správně bratru 4000 obědů. Jde o INTERNETY.

Nikdy jsem s připojením v této nemocnici neměla problém. Prostě jsem řekla zodpovědné osobě o heslo a ona mi ho dala. Vyřešeno. Od jisté doby postup není tak jednoduchý. Hlavně tedy na dětském oddělení. Jste-li hospitalizováni, musíte požádat svou spádovou sestru, aby za vás ztratila slovo u sestry vrchní, jež je pánem všeho času, prostoru a celosvětové sítě a s kapsami naditými hesly vládne vašemu oddělení pevnou rukou. Po několika dnech (máte-li štěstí, tato doba není stejná, ne-li delší, než váš pobyt na lůžku) vám tato vládkyně všehomíra jedno ze svých mnoha hesel propůjčí. Nezapomeňte vrátit!

Není většího blaha na dětském oddělení kterékoliv nemocnice, než usnuvší robě a pár minut klidu pro jinak utahanou matku. Která je v nemocnici matkou na 120%, stovka je prostě MÁLO. Tato žena se od dítěte nesmí vzdálit na vzdálenost větší než 5 metrů nebo na časovou jednotku řádů vteřin. Musí přebalovat, je-li potřeba, krmit, dtto, zabávat, dělat legraci a měnit nudu ve zlato. Je to job 24/7 s minimální možností spánku, o jídle nemluvě. Pobyt v nemocnici je pro matku v mnoha případech mnohem více frustrující a deprimující, než pro dotčeného potomka, který si naopak užívá, že má mámu k dispozici non-stop, nemusí se o ni dělit se čtyřmi bratry a ona na něj ještě dělá opičky, aby ho rozveselila. A proto, když nadejde ten vzácný okamžik, že dítě usne nebo se zabaví na dobu delší než 7 minut u omalovánek, většiná z nás volného času využije k socializaci. Vběhneme na internet, vlítneme na sociální sítě, diskuzní servery, kontrolujeme došlou poštu. Mluvíme s lidmi, kteří nejsou nemocní, nepotřebují pomáhat při oblékání punčocháčů a nehádají se s námi, že ten čajík je pěkně hnusnej. Jsme ONLINE.

Což je evidentně v jasném rozporu se zákony, pravidly a nařízeními nemocnice. Dnes, poté, co sousední dědeček (těžká závist) poprosil sestru o přístup k internetu, že by si jen chtěl zkontrolovat email, dostalo se mu naprosto jasné a srozumitelné odpovědi:

"Lucince ještě nebylo šest, že ne? Tak to nepůjde. Víte, my tady poskytujeme internet zdarma pouze pacientům nad šest let. Jinak by nám tady surfovaly maminky miminek, chápete...."

Ano, chápu. Není většího zla než žena na internetu. Nevadí, že matka patnáctiletého puberťáka mu iPad vytrhává z ruky jednou za hodinu, aby mohla zkontrolovat facebook, je hlavně a především důležité, aby se matka malého dítěte, které prospí 14 hodin denně nedostala na síť. Poněvadž internety, vážení, to je velice vzácná a drahá záležitost. Je potřeba je rozdávat s rozmyslem, maximálně nechat ukapávat nebo drolit jako tabletku acylpirinu. Internet je sám o sobě nedostatkové zboží, kterého se válí po skladech maximálně jedna, dvě bedýnky. A podle toho se k němu musíme chovat. Musíme s ním šetřit.

Naštěstí každému dětskému oddělení velí jeho spolehlivá vrchní sestra pevnou rukou a nedopustí, aby byly internety zneužívány a ke světové síti se mohl připojit kdokoliv. Nedejbože matka dítěte mladšího šesti let. Haleluja, UPC a O2!

První vánoční

Kapitlola I. - pečeme cukroví.

Dala jsem dokupy 85% receptů, sepsala ingredience a vydala se na nákup. V hale obchoďáku jsem hrdě ignorovala inzertní lístek, že

"PRODÁM VLAŠSKÉ OŘECHY - 120Kč/kg"

abych vzápětí koupila 1/2 kila lískových za bratru 159 KáČé /sic!/. No nic. Nezačala jsem právě nejšťastněji, ale měla jsem mouku, cukr i dost másla pochybné kvality, abych se mohla vrhnout na věc.

Jelikož mě má drahá maminka při pokusu o výchovu velice často a velice pečlivě (to bylo řevu) nabádala, abych vše co dělám, dělala pořádně, pořád mi jeden chybějící recept hlodal v hlavě. Pořád. Rumkulky. Ty nejlepší, nejfantastičtější, nejchutnější rumové kuličky na celém šírém světě. Je s nimi v podstatě každý rok nějaká potíž, ale já se nevzdávám. Bez kuliček to prostě nejsou svátky. Jejich hlavní přísadou je BB pudink, věc, kterou v Čechách neseženete. Vsadím se, že je velmi zdraví závadný, nejspíš proto, jak je prudce jedlý. Ale nevadí, všude žijí dobří lidé a to i v zahraničí - na dalekém Slovensku. Poprosila jsem a byla vyslyšena, ve špajzu se na mě smějí tři krásné malé krabičky.

Tak, základ bychom měli. Teď s čím to smíchat dohromady. Každý rok po použití recept pečlivě založím, abych do dvanácti měsíců bezpečně zapomněla kam. A každý rok s tím otravuju mámu. Letos jsem se rozhodla vyjít ze situace jako vítěz a ještě navíc se ctí. Nejsem žádné béčko, strýček huhla a teta wiki vědí všechno.

Pokud vás to zajímá - je to lež. Zadala jsem požadavek do vyhledávače a vybaflo na mě hned několik receptur. Otevřela jsem první z nich, abych se dozvěděla, že do mísy dáme dvě balení BB pudinku. Jak velká balení? Optala jsem se. Mám doma 250g, ale stoprocentně si pamatuji z dětství malé pytlíky. Kolik měly? 50? 100? Sakra. Tak druhý recept. Potřebné přísady psal/a autor/ka: BB puding 2x

Och.

Nevadí, jedeme dál.

"Potřebujeme BB pudink, cukr, máslo....." zde se autor tak podružnou informací jako množství nebo gramáž vůbec nehodlal nechat omezovat.

Bylo na čase vyvěsit bílý prapor. Vyslala jsem první sms: "Prosím, máš recept na rumkulky, mami?" Po dvou hodinách došla odpověď: "Vydrž, najdu."

Nevydržím. Musím to mít teď hned a tady, předevčírem bylo pozdě.

Oslovila jsem tedy kamarádky na nejmenovaném diskusním fóru. "Prosím, nevíte někdo....?" A hle! Tu přišla odpověď "Ale víme, koukej...." nadšeně jsem klikla na odkaz. Jehož text začínal "2 pytlíčky BB pudinku..." AAAaaaaaaaaaargh! Nevadí, nevadí, pod receptem diskuze pokračovala. Někdo radil 50g, někdo 250g, autorka trvala na stodvaceti. Ach. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že toto je to nejlepší, čeho se mi dnes dostalo. Červíček někde vzadu v lebce radil, abych všechny recepty snesla na jednu velkou hromadu, přísady sečetla a zprůměrovala. Ale to mi přišlo jako příliš velké harakiri i na Láďu Hrušku.

Dobrá. Je čas opět si přiznat prohru a s pokorou sobě vlastní /sic!/ přijmout, co je nabízeno. Děkuji.

A pak pípla smska. Jen tak decentně, potichu, jakoby se i mobil bál zakřiknout dobré zprávy, jež přináší. Hurá!!! Máma píše KOLIK toho blbýho kakalovýho prášku do rumkoulí přijde! Jupí!!!

JE NA TO TREBA BB PUDINK 2 MALE BALENI 189 DKG MASLA.....