pátek 23. května 2014

Brýle zvané sluneční

Jedná se o speciální poddruh tohoto módního doplňku, brýle sluneční do auta. To jsou takové, které nemusí nadělat moc parády, ale nesmí přes ně svítit slunko. No dobře, jeden by v nich neměl vypadat jako přerostlá moucha nebo jako vytržen z roku 1983, přesto základním účelem je vidět toho cyklistu dřív, než váš spolujezdec otevře dveře, poněvadž vy jste ho minuli.

Ty první si pamatuju velmi dobře, na jejich výběru jsem si dala hodně záležet. Hlavním kritériem byla ZNAČKA. Vyhrály to Polaroidy, stály mě půlku mého nástupního platu a měly trvanlivost asi 4 měsíce. Buď jsem je prodala zapadlé pod sedačkou spolu s felicií do bazaru (vědět to, cena toho vraku stoupla dobře o třetinu) nebo dostaly nožičky a odstěhovaly se do Košic. Jsem chronický ztráceč, proto mě nastalá situace ani nepřekvapila. Ano, upustila jsem slzu, ale příští léto jsem se s entuziasmem sobě vlastním poohlížela po náhradníkovi. Nevím, jestli toho roku slunce nesvítilo, nebo nešajnilo dost prudce, ale koupě nových brýlí do auta mi zabrala hned několik let.

Když jsem konečně dospěla k logickému závěru, že stínítka ve většině typů vozů na našem trhu jsou dělaná na chlapy o výšce nejméně metr osmdesát, díky čemuž my, malá píva s tou hračkou můžeme verglovat na všechny strany, ale stínu moc nezískáme, tedy je potřeba si pomoci, rozhodla jsem se, že není potřeba investovat tolik, za něco, co se mnou zůstane tak krátkou dobu. Obchod s módou New Yorker. Dostala jsem na ně i prďácký pytlík. Pořád je mám. Někde jsou. Přísahám, že jsem je určitě zahlídla v zimě 2011, když jsem hledala Matyho sněhule.

Globální oteplování je nemilosrdné, zimy čím dál kratší a světlejší, je potřeba podniknout kroky. Vloni jsem si koupila speciální rozjasňující polarizační brýle s UV filtrem speciálně pro řidiče, slavnostně je vyndala z krabičky a s ještě větší pompou vložila do speciální brýlové přihrádky na stropě Arthura. Aby bylo VŠEM členům rodiny jasno, velice nahlas jsem prohlásila, že si tuto speciální brýlovou přihrádku zabírám na své speciální polarizační brýle. Všichni členové s úsměvem na líci chlácholivě odvětili, že oni sluneční brýle nenosí, poněvadž mají dioptrické ztmavovací a ty si nikam ukládat nepotřebujou, páč je mají imrvére na nose. Dobrá tedy. Byla jsem se sebou velmi spokojená až do doby, než jsem usedla do Fišty. Tehdy poprve mě napadlo, že někde v systému je chyba. Jelikož jsem člověk veskrze líný a zapomnětlivý, tisíckrát jsem si přikázala jít si do kombíku pro brýle, abych se sama na sebe tisíckrát vyflákla a dál si hrála se stínítkem ve Fiestě. Když jsem po nějaké době přesedla zpátky do Arthura, přihrádka zela prázdnotou.

Zaskřípala jsem zuby, vběhla do Lidlu a koupila první krám za 74,- ká, který se dal při troše dobré vůle použít. A ne, v žádném autě už je nenechám. Budu si je pěkně poctivě ukládat po každé jízdě do kabelky, takže je budu mít POŘÁD při ruce.

Dnes jsem jela autem. Slunce vyšlo 05:04 a od té chvíle svítilo a svítilo. Netřeba podotýkat, že jsem měla namířeno na východ. A s sebou úplně jinou kabelku.

čtvrtek 15. května 2014

Už vím

Už jsem si vzpomněla.
Nemám být nač hrdá, poněvadž žárovka se rozsvítila až v okamžiku, kdy k oné události došlo.
Takže tu máme dva závěry:
1) Prdlá prvomatka je totálně prdlá
2) Počet čitatelů jejích psychopatologických výlevů dosáhl svého maxima.

Napsala jsem článek na téma 30.4.2014. Netrklo mě.
Týden jsem přemýšlela, co se, k sakru, mělo 30.4.2014 stát.
V duchu jsem se omlouvala všem pozvaným hostům, všem, ke komu jsme měli potencionálně jít na návštěvu. Nepřišla jsem na to.
Ani po dotazech čtenářů.

Až dnes.
Jako správná bloggerka-závislačka z času na čas zkontroluji množství čtenářů. Potažmo počet přístupů na blog. Až dnes na mě zasvítila věta: "Od 30.4.2013 blog navštívilo xx xxx čtenářů".
Až dnes.

Takže znovu a lépe:
Dne 30.4.2013 jsem dospěla k závěru, že je čas, nastavit si jako začínající autorce zrcadlo a změřit počet návštěvníků svého blogu. Zaregistrovala jsem se na Toplistu a stala se závislou na číslech. Na denním přídělu, měsíčním vzestupu, roční bilanci. Předpokládám, že většina bloggerů ujíždí tímto způspbem. Čte to někdo? Zajímají někoho výplody mé choré mysli? Stojí za to, věnovat svůj vzácný čas internetu a svěřit mu, co trápí mou černou duši?

A 30.4.2014 jsem dosáhla Nirvány. Dozvěděla jsem se, co je smyslem života.
70 000.
Plus mínus čtenář.
Tolik lidí navštívilo za jeden rok mé stránky, náhlédlo a odešlo nebo se rozhodlo nějakou dobu zůstat s tím, že "třeba se jí rozsvítí a její texty začnou dávat smysl.".
Nezačnou, nebojte se.
Pořád prdlá, pořád praštěná a pořád vytržená od reality.
Přesto si myslím, že 70 000 za rok je slušné číslo. Znamená to, že denně sem přijde téměř 200 lidí. To číslo samo o sobě nevypadá nijak pompézně, ale představte si 200 lidí u vás v kulturáku. Slušný, ne? Skoro plno, v Horní-Dolní se dokonce stojí venku na chodníku.
Za mě dobrý.

Děkuji.
Děkuji všem přispěvatelům (každý blogger uvítá pozitivní komentář a zvedne se mu žaludek nad kritikou)
Děkuji všem čtenářům (i když nenapíšete, že jsou to plané žvásty choré prvomatky, systém vaši návštěvu zaznamená a já se jí lačně dočtu)
Děkuji všem, kdo mě svou přítomností drží nad hladinou a nenechá utonout v moři zoufalství.
Poněvadž můj život se nevyvíjí úplně tím správným směrem a já hrozně moc potřebuju svědky, abych byla zproštěna viny, až jednou zasebevraždím tenhle blog, sebe nebo své interego.
Děkuji, že jste a že čtete.

Prdlá Prvomatka

Změna

Změna je život.
Změna je, když se rozhodnete, že černé už bylo dost a koupíte si své úplně první červené tričko. Které okamžitě poté, co se v něm uvidíte doma v zrcadle, zasunete hluboko do šatní skříně, tam, kam nechodíte ani když zhubnete 15 kilo.
Dost často slýchám rozhovor:
"Co nového?"
"Nic"
"Taky dobře, ne?"
Ano. I žádná změna je někdy dobře.

Mně se teď jedna stala. Nechtěná, nevítaná, bála jsem se jí jako klíště očkování, ale nebylo zbytí. Vyšší moc rozhodla a já, maličký pion na šachovnici, jsem si sbalila batůžek, pozdravila pěkně Spánembohem a vyrazila vstříc Novému. Nervózní, spíše vystrašená, popravdě vyděšená k smrti.

Říkali, že to bude hrůza. Že zažiju peklo v jeho syrové podobě. Povídali, že ti, kdo tam vydrželi, už nikdy nebudou stejní.

A pak přišel ten Den.
Všechno bylo jinak.
Lidi, neblázněte! Vždyť je to tam hezký!
Spousta nových tváří. Ze kterých se snad jednou stanou přátelé.
Dostala jsem darem čas. Hodinu denně. Sice v autě, ale i tam se dá pěkně zabavit. Do přehrávače strčím CD s čínštinou do kapsy a do roka jdu na státnice.
Jídlo? Říkali, že i zadarmo drahý. V životě nikdy jsem nesnědla čtyři, slovy čtyři špekové knedlíky najednou. Jestli to tak půjde dál, prasknou na mě džíny.
Potkala jsem kamarádku, se kterou jsme se neviděly deset let.
A koberec. Mají tam na zemi koberec.

Jsem asi jiná nebo divná, ale ZATÍM spokojená. ZATÍM se mi tam líbí. Je docela dobře možné, že za měsíc, za dva budu mluvit jinak, ale teď, v tuhle chvíli můžu říct, že tahle změna byla fajn. Minimálně proto, že jsem se nestihla hluboce zamyslet nad krizí svého věku. Nebylo dost času na poznání, že můj život je stereotyp, šeď a vlastně se strašlivě nudím.

Potkala mě Změna a já budu, seč budu moci, doufat, že dobrá. Protože, jak jinak, všechno ostatní je špatně.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.