Změna

Změna je život.

Změna je, když se rozhodnete, že černé už bylo dost a koupíte si své úplně první červené tričko. Které okamžitě poté, co se v něm uvidíte doma v zrcadle, zasunete hluboko do šatní skříně, tam, kam nechodíte ani když zhubnete 15 kilo.

Dost často slýchám rozhovor:

"Co nového?"

"Nic"

"Taky dobře, ne?"

Ano. I žádná změna je někdy dobře.

Mně se teď jedna stala. Nechtěná, nevítaná, bála jsem se jí jako klíště očkování, ale nebylo zbytí. Vyšší moc rozhodla a já, maličký pion na šachovnici, jsem si sbalila batůžek, pozdravila pěkně Spánembohem a vyrazila vstříc Novému. Nervózní, spíše vystrašená, popravdě vyděšená k smrti.

Říkali, že to bude hrůza. Že zažiju peklo v jeho syrové podobě. Povídali, že ti, kdo tam vydrželi, už nikdy nebudou stejní.

A pak přišel ten Den.

Všechno bylo jinak.

Lidi, neblázněte! Vždyť je to tam hezký!

Spousta nových tváří. Ze kterých se snad jednou stanou přátelé.

Dostala jsem darem čas. Hodinu denně. Sice v autě, ale i tam se dá pěkně zabavit. Do přehrávače strčím CD s čínštinou do kapsy a do roka jdu na státnice.

Jídlo? Říkali, že i zadarmo drahý. V životě nikdy jsem nesnědla čtyři, slovy čtyři špekové knedlíky najednou. Jestli to tak půjde dál, prasknou na mě džíny.

Potkala jsem kamarádku, se kterou jsme se neviděly deset let.

A koberec. Mají tam na zemi koberec.

Jsem asi jiná nebo divná, ale ZATÍM spokojená. ZATÍM se mi tam líbí. Je docela dobře možné, že za měsíc, za dva budu mluvit jinak, ale teď, v tuhle chvíli můžu říct, že tahle změna byla fajn. Minimálně proto, že jsem se nestihla hluboce zamyslet nad krizí svého věku. Nebylo dost času na poznání, že můj život je stereotyp, šeď a vlastně se strašlivě nudím.

Potkala mě Změna a já budu, seč budu moci, doufat, že dobrá. Protože, jak jinak, všechno ostatní je špatně.