Tedy "mriežkované rezy". Ano, maminka byla slovenka, tedy mriežky. Minulý čas nepoužívám proto, že by maminka už nebyla, leč proto, že maminka už není slovenkou. Poslední slovenské slovo použila 27. dubna 1994, kdy po mně ječela, že "jestli si okamžitě neupratám tie handry", nepůjdu nikam, zejména ne na diskotéku. Hadry jsem si uklidila, na diskotéku odešla a po několika letech se odstěhovala, abych mohla chodit ven bez uklízení. Načež jsem s hrůzou zjistila, že stejně nemůžu. Nově nabytá svoboda tkvěla v tom, že jsem neměla za zadkem maminku, která by na mě řvala, a pracovala za mě a pro mě.
Ale to jsem trochu odbočila. Máma nikdy nebyla/není na sladké a dle hesla podle sebe soudím tebe, naprosto mylně usoudila, že já, sestra i otec jsme tuto vlastnost po ní zdědili. Nemyslela to zle, jen se u nás doma koláč na neděli nikdy nestal zvykem. Ono je to nakonec možná i dobře, takhle mám permanentní nadváhu pouhých deset kilo, nechci domyslet, jak bych dnes vypadala po pravidelném pečení. A že to ona uměla/umí. Nechává si svou super schopnost jen pro velmi zvláštní příležitosti, jako jsou velikonoce - roláda, přestupné vánoce - vánočka a mriežkované rezy u příležitosti padesátin tety Dobromily.
Nikdy mi nešly. Rezy. Pokusila jsem se o ně všehovšudy 3x za svůj krátký svobodný život a pokaždé jsem se potýkala s mnoha překážkami a finálním nezdarem. Vrcholem byla ostuda, kterou jsem si trhla na návštěvě prababičky, kam jsem jedny zmršené rezy přivezla jako "drobky k odpolednímu kafi", prababička je popadla a rozdávala po příbuzenstvu jako delikatesu. Dodnes mi je chválí a já se dodnes propadám studem.
Vždycky se něco pokazilo. Těsto nešlo uválet, lepilo se k válečku, k válu, k mým prstům (to převážně a pokaždé). Nechtělo ztuhnout a když už ztuhlo, bylo na kámen a nepomohlo ani rozehřívání v páře. Marmeláda se vpatlávala dovnitř, místo aby se, potvora nevychovaná, nechala rozetřít ladně po povrchu a v troubě se z ní stávala nepoživatelná guma. Když pekla máma, mřížky na povrch koláče vyráběla tak, že si 1/3 těsta rozválela na placku o výšce 2,5mm, vroubkovaným vykrajovátkem stvořila nádherné, pravidelné proužky o naprosto jednotné šířce a ty jednoduchým rychlým pohybem přendávala na marmeládu. To je bod postupu, který jsem s přibývajícími léty a množstvím nezdarů začala opravdu nenávidět. Těsto se nechce nechat uválet, lepí se na váleček, pak se nechce nechat rozkrájet, lepí se k vykrajovátku a ve finále se nechce nechat odlepit od válu a přenést na buchtu. Leží tam, na pracovní desce, jako přilepené lepidlem značky Drago a odmítá se hnout. Pokaždé to zkouším dvacet minut po dobrém, tři minuty po zlém s výhrůžkami a nakonec použiju ostrý předmět a těsto na koláč nasypu.
Tentokrát jsem se rozhodla, že se nedám. Postup výroby dodržím do nejmenších detailů, bod po bodu, slovo od slova tak, jak nakazuje kuchařka. Už jsem velká holka, mám za sebou mnoho kulinářských počinů, z nichž většina byla jedlá, některé i vícekrát, prostě jsem došla k závěru, že na to mám. Umíchala jsem těsto. Nechala ho ztuhnout v lednici přesně předepsaných 25 minut. Vyndala, oddělila třetinu na mřížky a zbytek vyválela na plech. Potud v pořádku. Jen neusnout na vavřínech, opakovala jsem si a pečlivě nanášela marmeládu tupou stranou nástroje.
A pak to přišlo. Poslední bod programu. Připravila jsem si naprosto čistý a suchý vál, nasypala na něj předepsané množství mouky v předepsané výšce 0,8mm a na ní začala válet zbylou třetinu těsta. Opatrně, pomalu, hlavně tu malou hroudičku nevystrašit. Když se těsto začalo s mými tahy nadzvedávat, nedala jsem se a izolovala jednotlivé lepivé vrstvy fólií. Když jsem válením dospěla k výšce 2,5 mm, chopila jsem se vykrajovátka. Které se úplně mimo mé očekávání zařízlo do těsta a celou svou krátkou patnácticentimetrovou cestu ho trhalo, kroutilo a krabatilo. Chtělo se mi křičet. Chtělo se mi popadnout těsto, vál i vykrajovátko, vyběhnout s nimi na střechu a hodit je do výtahové šachty. Chtělo se mi vyhodit naši troubu do povětří. Když jsem se po několika hlubokých nadechnutích uklidnila, natrhala jsem tu hnusnou hroudu na spoustu malých kuliček, ze kterých jsem úplně obyčejně mezi prsty uválela dlouhé, trhající se žížaly a ty naházela na plech. Celé jsem to nacpala do trouby a teď se dívám, jak to na kuchyňském stole okorává a osychá. Pravda, je to tak jedlé, že z mého posledního lineckého koláče zbývá už jen třetina, ale není to prostě ono. Nejsou to maminčiny mriežkované rezy.
Umím francouzsky. Umím křížkovou výšivku. Umím si olíznout špičku nosu. Ale nedokážu upéct jediný nedělní koláč, který umí moje máma. A nejspíš jsem dospěla do bodu, kdy je čas, přestat se o to snažit. Nechat tohle vítězství jí a mriežkované rezy si užívat jen při kulatinách tety Dobromily. Projevit konečně trochu pokory a přiznat si, že ne všechno jde i když se moc chce.
