Díkůvzdání

Prý je tady poslední dobou smutno. Bylo mi řečeno. Je. A bude hůř.

Auto je dopravní prostředek. Hromada plechu, plastů a v dnešní době nějaký ten počítačový čip. Jenže já se do těch součástek zamilovala. Myslete si o mně, že mi prdlo v kouli (taky že ano, mám to v názvu blogu), že jsem sentimentální a dětinská, ale pro mě byl Arthur něco jako člen rodiny. Takové polodítě navíc. Krásný, ba přímo kouzelný, šedý (techničák si mohl o modré tvrdit co chtěl, šedá, šedá a šedá), rychlý, pohodlný zázrak. Nikdy nás nevypekl, vždy dojel do cíle. Jednou jsem ho opřela o sousedovic škodovku a do konce života (jeho) jsem se mu za to nepřestala omlouvat.

Ano, ten minulý čas je správně. Ve středu se J. rozjel z práce s takovou razancí a vervou, až se v zatáčce potkali se svodidly. Díky Bohu, Náhodě, Bohyni asfaltových směsí, nikomu živému se nic nestalo. Jen nám umřel Arthur. V bitvě svodidla versus auto bezpečně vyhrálo tvrzené silniční zařízení. Sešrotovalo našmu kombíku čumáček až k přednímu sklu. Vybilo mu všechna světla, rozdrtilo chladič. O dalších škodách nemám ponětí, ale doufám, že to bylo rychlé a moc ho to nebolelo.

Toho dne jsem byla poprvé v práci. Užívala jsem si naprosto bezdětný, bezkuchyňský a bezúklidový den, drbala s kolegyněmi, sem tam jsem i udělala něco užitečného jako zvedla telefon nebo poslala zprávu. Když tu přišel ten ošklivý telefonát, že J. je v pořádku (ťuky ťuk), ale auto to má za sebou. Stojí zkraje dálnice, čekají na odtahovku, ale školku nestihnou, ani kdyby se na hlavu postavili. Napočítala jsem do osmdesátipěti, abych se vzpamatovala ze šoku, poprosila šéfa o uvolnění a vypadla do sněhu na zledovatělou vozovku. Abych o pár kilometrů dál minula šedého rozbitého kombíka se spícím řidičem na úplně suché silnici. Věřím, že láska mého života si nehodu nevymyslela i řidič odtahovky tvrdil, že hodinu předtím ze stejného místa odtáhli nabouranou škodovku, ale vzhledem k tomu, že jsem se sama málem vysekala o pět kilometrů dál v půlmetrové závěji, byla jsem šťastná, že až tam J. nedojel. To už by nebyly jen ty plechy.

Arthura odvezli k doktorovi, zřítelnice oka mého do sebe nalila panáka whisky a šla se z toho vyspat a já se začala modlit, aby nám auto zachránili. Motor je v pořádku, uklidňovala jsem se a na pár svíček a přední masku ještě máme. Načež zavolal pán ze servisu, řekl, že auto prohlížel mnohokrát (jak s oblibou říká J.) tam a zpátky, i s karosářem a elektrikářem ho obešli několikrát, aby spočítali, že cena opravy rovná se ceně auta. Verdikt - nemá to cenu.

V tu chvíli mi skanula slza a pak ještě několik. Náš skvělý, fantastický kombík, který mě odvozil na všechny chemoterapie, do porodnice i z porodnice s miminkem, na zkoušku z francouzštiny a Matýska k zápisu do školy, ten téměř "rodinný přítel" odešel.

A tak tady zcela pateticky děkuju za jeho služby.

Děkuju, Arťo, žes vydržel J. těžkou nohu na plynu.

Děkuju, že jsi pokaždé všechny odvezl tam kam chtěli.

Děkuju, že jsi nás nikdy nevypekl uprostřed cesty.

Děkuju, že jsi nás na opravách nikdy nestál obě výplaty.

Děkuju, že jsi skoro nikdy nepotřeboval opravit.

Děkuju, že jsi se vytrvale nechal okopávat od Matýska.

Děkuju, že jsi mi vždycky zvedl sedadlo u řidiče a snížil volant.

Děkuju.

Doufám, že existuje nebe pro auta a že jsi teď v něm.

Děkuju tam nahoru, že to bylo jen to auto. Mockrát děkuju.

Až

Až budu velká, vdám se a budu mít spoustu dětí.

Až odmaturuju, odstěhuju se od rodičů.

Až splatíme auto, koupíme si dům.

Až budeme mít střechu nad hlavou, pořídíme si ty děti.

Až budou děti starší, pošleme je na prázdniny k babičce a uděláme si dovolenou ve dvou.

Až....

Celý náš život je plný Až. Pořád na něco čekáme, něco vyhlížíme a snažíme se něco překročit, abychom si úspěšně vytvořili překážku jinou. Takhle se dá docela dobře pročekat strašná spousta času. Celý jeden člověk. A úplně nejhorší je ta myšlenka, že Až, pak budu šťastná.

Až bude Matýsek chodit.

Až bude Matýsek mluvit.

Až bude Matýsek soběstačnější.

Až bude Šimonek soběstačnější.

Až splatíme dům, auto, akvárium se zlatou rybičkou.

Pak si zhluboka vydechnu a počkám, až mi to štěstí spadne do klína.

Postižení našeho chlapečka, rakovina a jiné radosti, kterými nás (zatím) život obdařil, mě naučily jednu moc důležitou věc. Je to TEĎ. V tuhle chvíli jsem šťastná a spokojená. V daný okamžik, kdy stojím u plotny, připaluje se mi guláš, Matěj už po padesáté přepnul televizi na venezuelskou telenovelu a Šimon si stěžuje, že by spal, ale nemůže zabrat. Takových a lepších dnů bude, doufám, ještě spousta. Ale je taky dost dobře možné, že žádné Až nepřijde. Pak bude moc důležité, že se budu moct ohlédnout zpátky a říct si jo, to jsem byla moc šťastná.

Někdy to pomůže

Nemlčet a zařvat. Jsou to sice ojedinělé případy, ale stává se to. Jako třeba mně dneska. Jsou na nás ošklivé banky. Všechny, se kterými kamarádíme. Ono je to přátelství poněkud nerovné, poněvadž banky si od nás berou nemalé sumy za to, že naše výplaty skladují na suchém a tmavém místě (což my bychom doma dokázali taky, nemám tušení, proč to neděláme, když je to zadarmo). Aspoň to o nich tvrdí. Realita je nejspíš úplně jiná. Jelikož se poslední dobou pod tlakem rodičovské dovolené učím býti finančně gramotná, dozvěděla jsem se (ano, Prdlá Prvomatka objevila na stará kolena Ameriku), že peníze pobíhají po bance jen virtuálně a moc se v ní ani neohřejí, okamžitě po příchodu jsou investovány někde na burze nebo do fondu nebo je s nimi vykonáváná jiná, mně zatím utajená činnost, která jejich hodnotu zněkolikanásobuje. Bance. Ne nám. To by tak ještě scházelo.

To jsem ale odbočila. Rozhodli jsme se, že od jedné té banky utečeme rychle a daleko. Našli jsme si jinou, která se zatím tváří mile, je na nás hodná a tvrdí, že nám bude lepší přítelkyní, než ta stávající. Ano, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, bohužel na našem finančním trhu toto dělají všichni a tak je problém vybrat a nenapálit se. Prostě musíme věřit. Jenže banka nás nechce pustit. Tvrdí, že nás má ráda, že pro nás dělá jen to nejlepší a mezitím, co nám maže med kolem úst, schovává důležité dokumenty, protahuje lhůty, vymlouvá se a mlží. Ze začátku nám to dělalo dobře a byla to legrace. Pak jsme trošičku znervózněli, a včera, abych to řekla kulantně, včera jsem se už slušně nasrala. Jeden důležitý dokument z nich ne a ne vytřískat. Tlačí nás čas, papír nutně potřebujeme, aby nevznikly finanční ztráty jiným stranám a nemůžeme se k němu dostat.

A tak jsem dnes vkráčela do banky, po "procházce" s kočárkem v čerstvě napadaném půl metru sněhu, který samozřejmě nikdo neodklízel (proč taky, že?), řádně rozohněná a dost vytočená. Tak akorát v ráži. Když jsem byla přizvána k odpovědné bankovní úřednici, informovala jsem ji, že jdu v zastoupení mého muže, že on nemá kdy, a že jsem se přišla jen zeptat. Kdepak je potřebný dokument? Paní se na mne podívala, otevřela na mne své oči do široka, kam až jí obroučky brýlí dovolily a prohlásila, že s J. právě dotelefonovala (první lež), že to všechno probrali (druhá lež) a vyřešili (třetí lež). A že mně je do toho, co oni dva mezi sebou mají, úplné houby.

Poněvadž ztracený dokument nebyl jediný problém, skrzevá který jsem přišla řvát, stále ještě ve vší slušnosti a polohlasem jsem ji upozornila na její nekompetentnost co by finanční poradkyně a že se nám její jednání nelíbí. Její reakce "Co prosím?!" místo "Promiňte, já nerada" mi jen vlila adrenalinu do žil. Varovala jsem ji, že je asi centimetr od mého stěžovačného emailu jejím nadřízeným a ať si na mě dává pozor. Zvedla jsem se a odtlačila Šimona do vánice.

Za hodinu mi přišla od J. smska, že mu bankovní úřednice telefonovala přibližně minutu po mém odchodu, že se mohutně omluvila a potřebný dokument má v mailu.

Abych vše uvedla na pravou míru, taková já nejsem. Takhle jsem vychovaná nebyla. Mé motto v jednání s úřady, lékaři a policisty je Drž hubu a krok. Jenže to pokaždé nejde. Někdy člověk musí zvednout hlavu a z plna hrdla zařvat, že se mu děje bezpráví. A byť jsem tuhle bitvu vyhrála, dost mě to mrzí.

Au.

Já teď napíšu článek. Strašlivácky smutnej. A vy mi musíte slíbit, že se mi nebudete smát. Čestný pionýrský. Mě totiž tři dny hrozně bolela huba (režim asizuby) a blbečka mě nenapadlo nic lepšího, než jít s tím k zubaři. Bacha! Slíbili jste to!

A jak mě ta pusa bolela, začala jsem podezřívat ten zub, co mi ho plombovali už asi sedmnáctkrát a stejně to nepomohlo. K doktorce (zlatý ručičky) se mi moc nechtělo, jednak proto, že nikdo nechodí rád k zubaři a za druhé, páč jsem nevěděla, kdo v dané ordinaci momentálně hospodaří. U firmy to máme totiž zařízené tak, že jak nám jednou někde udělají kartu, už tam patříme, i kdyby tam žádný lékař nebyl a my pacoši bychom se ošetřovali vzájemně. Což se zatím nikde nestalo, ale člověk nikdy neví. A tak jsem raději začala kousat druhou polovinou chrupu. Což mi vydrželo cca čtrnáct dní, načež mě začala bolet i ta. Stejný případ, šestka vpravo dole. To číslo v mé puse prostě nemá kliku. Když mi ale levá strana, ten původce všeho zla, začala otékat a bylo stále obtížnější rozevřít čelist, došla jsem k rozhodnutí. Zavolala jsem. A měla jsem kliku, má oblíbená paní doktorka už byla zpátky z mateřské. Její heslo "novokainu není nikdy dost" by si měl každý zubař vylepit velkými krepovými písmeny na zeď hned naproti křeslu. Po telefonu proběhla obligátní licitace se sestrou o termínu "přijďte v půlce března". Několikrát jsem zdůraznila slovo akutní, až jsem po patnácti minutách opakovaného NE získala termín za 4 dny. Hurá, růžové štěstí mi pomůže vydržet.

Nepomohlo. V jednu ráno mě vzbudila bolest ani ne tak zubu, jako levé poloviny hlavy. Nacpala jsem se prášky a zbytek noci strávila koukáním do stropu a počítáním oveček prokládaným mantrou "nebolí mě zub". Ráno jsem uprosila J., zda by mi neudělal psychickou podporu a k zubaři mě neodvezl. Byl zlatý. Postaral se o děti a se slovy "jestli to znamená, že přestaneš šišlat a v noci pofňukávat ze spaní, odvezu tě kamkoliv" mě naložil do vozu. Paní doktorka byla skvělá. Sice se připravila o tři minuty vzácného volna než přišel další objednaný pacient, ale nechala mě usednout na křeslo. Po pohledu na rentgenový snímek a do mých úst kam až sanice dovolila, mě informovala, že mé podezření je mylné, šestka již několik let nežije. A že podezřívá rostoucí osmičku. Zanícenou. Schovanou uprostřed hromady nateklé dásně. No skvěle. Rozhodla, že mi na inkriminované místo uloží drén se spoustou hrozitánsky silného anestetika a ať se přijdu ukázat zítra, až splaskne otok. Slovo anestetikum na mě v daný okamik působilo jako kouzelná formule. Už jsem za vodou, myslela jsem si naivně, ovšem to jsem nemohla být dál pravdě. Než jsem došla k autu, bolest byla zpět a aby mi to dala sežrat, s dvakrát větší intenzitou útočila na mou rozpadající se čelist. Než jsme dojeli domů, přála jsem si umřít. "Teď si lehnu, exploduje mi čelist, vyrazí mi voko a já už se nezvednu." stěžovala jsem si kamarádkám po síti. Dostalo se mi mohutného virtuálního pohlazení a pár výborných rad, ale situace se do druhého dne moc nezměnila.

Ráno jsem se doploužila k lékařce a se slzou v oku hlásila už ve dveřích, že drén byl k ničemu, anestetikum taky, že jsem zase nespala a kvůli nemožnosti otevřít pusu už dva dny nejedla. Jsem unavená, hladová a bolí mě vše od krku vejš. Paní zubařka na mě koukla laskavým okem, pronesla, že to je jí velmi líto, ale za daných podmínek ona toho moc nesvede. Že mi může dát antibiotika, která se při troše dobré vůle vypořádají se zánětem, ale zub bude muset v nejbližší době tak jako tak ven. Nadšeně jsem ji požádala o kleště. Zasmála se, podala mi recept, vyhodila mě z ordinace a s přáním mnoha štěstí mě vyslala přes nejbližší lékárnu do nemocnice na Oddělení čelistní a obličejové chirurgie. Ať se tvářím bolavě a sklíčeně, že mě objednají na co nejbližší datum. Ještě jsem ji uprosila o dávku lokální anestezie (chudák mi ji musela píchat nadvakrát, tak moc jsem vyváděla), abych byla aspoň schopná řídit do nemocnice.

A to byla ta chyba. Já tam jela. Navštívila jsem devátý kruh pekla, přežila to a teď o tom hodlám referovat, abych varovala všechny případné zájemce o léčbu chorého chrupu. Pan doktor se totiž podíval na mou čerstvou čelistní fotografii, na originál, kam až jsem mu centimetrovou špehýrkou dovolila a unyle pronesl, že to teda vytáhneme hned, aby to přestalo zlobit. Na mé argumenty, že nemůžu kloudně otevřít pusu a při pokusu o hloupou oblbovací injekci do nervu jsem své lékařce málem vykřičela uši z hlavy, souhlasně kýval, že to je při tak velkém zánětu naprosto normální. Nevím, co mě to napadlo, ale má unavená hladovějící hlava vymyslela teorii, že tady v nemocnici mají asi lepší páčky na bolest, že mě třeba i přispí a celá procedura proběhne v klidu a pohodě. Mě nejspíš musel spolu s tím zubem uhnít i mozek.

Co vám budu vykládat, položili mě do horizontály, přes obličej jsem dostala spoustu modrého papíru s dírou na ústa, lékař mě zalehl zprava, asistentka zleva a já už jen řvala a ječela a svíjela se tak, až jsem si hnula krční páteří.

Svého času jsem lyžovala dva dny se zlomenými kostmi.

24 hodin jsem chodila s krvácením do břicha a ujela s tím 200 kilometrů autem.

Porodila jsem 2 děti.

Ale nikdy. Opravdu NIKDY jsem nezažila něco tak strašného, jako je trhání zanícené osmičky vlevo dole.

Zub je venku. Jedna osmička mi zbývá. V okamžiku, kdy se objeví byť jen malinká známka bolesti, nechám se uvést do umělého spánku, možná do komatu. Pak si se mnou na oddělení čelistní a obličejové chirurgie můžou dělat co jen libo.