Ženská a auto se nepůjčujou

Tak to už teď vím taky. Ovšem musela jsem k této staré pravdě dojít cestou sice krátkou, ale dost trnitou.

Jednoho krásného dne jsme potřebovali někam jet autem a když jsme v tom oba, používá se Mondeo. Při koupi Fiesty jsem se sice J. několikrát zeptala, jestli mu to auto není malé, nikde neškrtí a může si v něm pohodlně dřepnout, leč marně. Tehdy, nadšen představou vlastnictví tohoto výkřiku automobilového průmyslu by mi odkýval cokoliv. Dnes je situace taková, že dost dlouho trvá vůbec příprava vozu i jeho řidiče - posunování sedaček, nastavování zrcátek a v letních měsících otevírání střešního okénka, kudy ční kštice řidiče, a následná cesta je doprovázena nadávkami směřujícími tu ke středovému panelu, tu k výšce, potažmo nížce volantu a vůbec k tý malý nákupní tašce. Proto jsem mému muži svého Fištu až doteď nepůjčovala a odteď už to taky nikdy neudělám.

Když jsem se tehdy do Arthura posadila a rozhlédla, nabyla jsem dojmu, že sedím v popelnici. Podlaha nebyla přes trávu a kamínky vidět, všechny přihrádky přetékaly účtenkami a obaly od čokolád, zpod sedaček vykukovaly poloprázdné plastové lahve neurčitého (doufám že nealkoholického) obsahu. Na palubní desce se skvěla centimetrová vrstva prachu, pod kterou by se klidně mohly nacházet vloni ztracené klíče, aniž by si jich někdo všimnul. Přes skla nebylo téměř vidět. Při představě, že tohle dávám do pucu se mi vrátily těhotenské nevolnosti. Okamžitě po návratu domů jsem našla firmu, která se zabývá výměnou kontejnerů za automobily a objednala Mondeo na kompletní debordelizaci včetně tepování sedaček. A nastal problém, jak se J. dostane do práce. Poněvadž nedávno změnil zaměstnání, nemá ještě trasu mastnou tyčí (MHD) zmapovánu a na pouhé dva dny se ji učit nehodlá. Ano, půjčila jsem mu svého milovaného, krásného, čistého Fištu v bezvadném stavu.

Hned první odpoledne nastala legrace. Láska mého života mi telefonovala odněkud z centra Prahy, jakéže je heslo k nastartování Fiesty. Ubezpečila jsem jej, že žádné, stačí otočit klíčem v zapalování. "Ano, to už mě taky napadlo," doslechla jsem se "ale nic. Dveře jsem musel otevírat ručně a už půl hodiny tlačím ten krám z kopce a ticho. Ani neškytne." Zajímavé téma půlhodinového kopce uprostřed naší stověžaté matičky jsem zaplašila a odvětila, že možná baterka imobilizéru. Ale, že fakt nevím, páč MNĚ chytne auto vždycky NAPOPRVÉ. S tím jsme se rozloučili. Večer jsem se dozvěděla, že problém byl jinde a to v baterii, ale že otec mých dětí byl natolik laskav a šikovný, že sehnal second handovou a auto jezdí. Optala jsem se, co znamená "secondhandová baterie" a bylo mi vysvětleno, že je prý jako nová, jen prý měla v zimním období trochu problémy. No potěš koště.

Doufala jsem, že to byla první a poslední past, kterou můj zelený čtyřkolový přítel na J. vymyslel. Vzhledem k tomu, že vím, jakým stylem můj muž jezdí, já být tím vozem pod jeho zadkem, vysadím ho na první autobusové zastávce. Mýlila jsem se. Následujícího dne měl J. strávit večer v hlavním městě, samozřejmě v doprovodu přátel a trochy alkoholu a tak jsme se domluvili, že přijede domů autobusem a pro auto si pak dojedu. Co čert nechtěl, potkal můj muž při cestě k nádraží střízlivého kamaráda, který se uvolil, že je všechny dopraví domů. Fištou. Nadšeně jsem ráno vyrazila do práce s představou, že se nemusím mačkat v autobuse.

Záhy koutky mých úst poklesly a nadšení se odebralo do dálav. Stála jsem u svého auta, kterému chyběla SPZ, mělo otevřené střešní okýnko a u řidiče se bezostyšně větralo. Zajímalo mě, co najdu uvnitř a nebylo to o moc lepší. Na zemi podestýlka z jehličí, upozorňuju, že po cestě do práce má J. tři vesnice, dvě pole, dálnici a pražské sídliště. Les vidí možná v dálce, když není mlha. V kufru se povalovaly maskáče a motorový olej, zajímavá to kombinace, v přihrádce přibylo několik účtenek a body od benzínu, přičemž toho naopak povážlivě ubylo. Co jsem skoro nevydejchala, byla všechna zrcátka nastavená na výšku 1,90m a poslední kapkou byly hodiny. Tak dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že jdou špatně přesně o 11 hodin 50minut a naučila jsem se to odečítat a teď, v sedm ráno měly nějaké půl druhé a bůhví, jestli odpoledne nebo v noci!!! Věděla jsem, že můj miláček se ještě válí v peřinách a vyspává kocovinu, o důvod víc, zchladit si na něm žáhu. Zavolala jsem mu a v odpověď na "Dobré ráno, miláčku, děje se něco?" dostal souzvuk souhlásek, hluboký nádech a výkřik "Kde je moje espézetka?!" "Nevim." a položil mi to. Je to velmi inteligentní muž.

A má z p*dele kliku. Odpoledne po práci jsem se vydala na poslední místo, kde Fišta parkoval, v naději, že se tam značka někde bude válet. Až cestou mi došlo, že auto měl dva dny chlap a to znamená, že kdyby mu ta SPZ prvního dne dopoledne zaklepala na rameno a prohlásila, že si jde k McDonaldu pro hamburger, dávno by si to nepamatoval. Což mi ochotně do telefonu potvrdil. Vjela jsem na parkoviště a ještě než jsem stačila chcípnout motor, stál u mě správce a ptal se, jakou mám poznávačku? "Přesně takovou, jakou jste tu včera našel." křenila jsem se a měla jsem pravdu. Autíčko jsem si uvedla do jakéhos takéhos původního stavu, do myčky a k vysavači pojede o víkendu, oba se na to těšíme. A zřítelnice oka mého, ta na něj může zapomenout. Když si pokazí Mondeo, bude se muset vrátit zpátky na strom a vzpomenout si, jak se jezdí autobusem, popřípadě na kole. Já už teď vím, že ženská a auto se nepůjčuje a míním se toho zuby nehty držet.