Nikdy

Když jsem byla malá, věděla jsem, že:

NIKDY nebudu taková puberťačka jako sousedovic Tereza. Malovala si oči na černo a nosila bundu s cvočkama.

Stala se ze mě puberťačka sice jiného ražení, než Tereza, možná ale o to horší. A věděla jsem, že:

NIKDY nebudu mamina obtěžkaná dvěmi nákupními taškami, unaveně se vracející vpodvečer z práce.

Ani se neptejte jak to dopadlo.

Dnes vím, že:

NIKDY nebudu důchodkyně, která ve čtyři ráno vstane, navaří konvici kafe a do sedmi nad letáky uvažuje, do kterého supermarketu vyrazí. Nebo do které fronty či ke kterému lékaři. Ánebo:

NIKDY nebudu důchodkyně.

Dnes ráno jsem odvedla Matýska do školky a dorůžova vyspaná, nenakrknutá hektickým odchodem z domu, s úsměvem na líci jsem se vydala směr Kaufland. Potřebovala jsem všehovšudy pár věcí, udělám si pěknou procházku na čerstvém vzduchu. Samozřejmě, že jsem nevěděla, že prodejna byla zrušena a místo ní někdo přes noc postavil devátý kruh pekla. Už fronty u vozíků mě měly varovat (pozn. autora: PROČ nemá Kaufland košíky?!). Druhý markantní znak průšvihu byl, že válku o hliníkové zázraky vedli lidé o věkovém průměru 65 let. A jedna maminka s pětiletým chlapečkem. Ale ta byla v klidu, evidentně na rozdíl ode mě věděla, do čeho jde.

Naštěstí jsem nemusela dlouho čekat, vrazila jsem desetikorunu do příslušného otvoru a vydala se na nákupy. Na začátku seznamu bylo kilo paprik. Prošla jsem turniketem, za kterým se skví oddělení zeleniny a ovoce a začala kličkovat mezi odloženými vozíky, nákupními taškami na kolečkách, dědečky a babičkami, kteří se potkali zrovna u rajčat, neviděli se dle mohutného objímání asi deset let a začali si ukazovat fotografie vnoučat. Původně jsem pokukovala i po jahodách, ale čtvrthodina v inkriminovaném oddělení mi stačila. Navážila jsem a přidala do kroku.

Balkánský sýr. Pult uzenin a sýrů má v této prodejně asi půl kilometru, na konci jsou sýry a přes saláty a buřty se člověk dostane k salámům. Tam já jsem nechtěla. Mně stačí kousek toho balkánu. I postavila jsem se drze přímo před sýry, netušíc, zda porušuji či neporušuji pravidla hry. Většinou jsem s touto taktikou uspěla a cedule vyzývající k postupování dále do vozu jsem nenašla. Asi po pěti minutách, kdy všechny čtyři plně vytížené prodavačky obsluhovaly salámovou frontu, jedna z nich proběhla kolem mě a procedila jedovatou poznámku o tom, že fronta je vpředu. Fajn, já nespěchám. Popošla jsem těch sto metrů, postavila se za poslední babičku a téměř okamžitě přišla na řadu. Dobrý den mi přála ta samá prodavačka, která by mě ještě před minutou nechala oběsit za pokus o předbíhání. Opětovala jsem úsměv a hnala ji na druhý konec pultu pro sýr. Bylo mi z toho tak nějak dobře po těle.

Kus flákoty, pribiňáka a možná litr mléka. Umně jsem se vyhýbala odstaveným i pomalu se sunoucím vozíkům, skupinkám znovunalezených přátel a seniorům snažícím se přečíst cenovku nebo složení výrobku stojíce uprostřed uličky, přímo pod zářivkou, v marné naději, že na světle lépe uvidí. Ne, k mléku se nedostanu. Obejdu se. Hlavně pryč.

Našla jsem pěknou zašitou pokladnu s roztomilou frontou pouze o třech lidech. S několika pardony a sdovoleními jsem se k ní protlačila a byla jsem se sebou fakt hodně spokojená. Těsně před vykládáním zboží (cca 10kusů) na pult se vedle mě objevil ON. Důchodce v kšiltovce, s laskavým svolením paní Vavřincové (pozn. autora Eva tropí hlouposti, Taková normální rodinka) - pan Vopajšlík. V jedné ruce nákupní tašku, ve druhé deset vajec (movitý to senior) a zda může přede mě s tou jednou, dvěma..... maximálně pěti věcmi. Zatímco hovořil někam nad mou hlavu, snažil se procpat mezi mým vozíkem a zábradlím. Fakt na mou odpověď nečekal. "Než vy to vyložíte na pult, už budu pryč" obdařil mě pan Vopajšlík zářivým úsměvem. Vzhledem k tomu, že už pokládal vejce na pás, zmohla jsem se na pokrčení rameny. A s úžasem jsem sledovala, jak za vajíčky následuje pět tatranek, tři jogurty, šest čokolád, máslo, deset rohlíků, dvě lahvová piva, balík těstovin, krabice kostkového cukru, čtyři čínské polívky, tlačenka, Savo a dámské vložky. Paní za mnou se začala pochechtávat. Ovšem nebyl všem dnům konec.

"Na tom másle nemáte odkud pochází" obořil se pan Vopajšlík na ubohou pokladní.

"Jednak to není moje věc, zajděte si na informace a jednak to tam určitě je napsáno" ještě s úsměvem odvětila.

"Ne, tam je napsáno, že je z É Ú" protáhl senior a obočí se mu slila v jednoho naštvaného červa.

"Tak to je v pořádku, máslo je z Evropské Unie."

"No to není, tam musíte mít odkud přesně."

"Ne, nemusíme. Takhle to stačí. Když se vám to nelíbí, kupte si pravé Jihočeské, to má původ přímo v názvu."

"Ne, já chci tohle, páč je levnější, ale chci vědět odkud je."

V tu chvíli se mi zpěnila krev v žilách: "A já chci abyste už odešel, páč na to jak jste spěchal teď dost zdržujete." pustila jsem se do něj vědoma si možného konfliktu. Udělala bych dědkovi scénu, že by se bál vstoupit do obchodu ještě v září.

"No vždyť už." K mému překvapení zabrblal, naházel nákup do tašky a vztekle odkvačil.

Paní na pokladně se na mě usmála: "Děkuju, pán je místní známá firma. Chodí se sem po ránu pohádat na zvednutí tlaku."

Bylo mi jí líto. O to víc, když jsem se s nákupem dotáhla domů a tam se dočetla, že ve čtvrtek se do Kauflandu nesmí. Nebylo mi vysvětleno proč a tak jsem se jala pátrat na vlastní pěst. A tu na mě vyskočil. Leták v pdf formátu přes celý monitor. Na něm se tučným písmem psalo, že dneškem začíná týden levné Hery (9,90,-), mělněného vepřového (39,90,-) a mléka (11,90,-). Pochopila jsem pojem mně dosud neznámý a utajený - Magický čtvrtek. Den, ve kterém se budu až do konce svých dnů Kauflandu vyhýbat kilometrovým obloukem. A vím, že:

I kdyby ze mě byla důchodkyně, NIKDY ...... si nezapomenu brýle, když půjdu nakupovat v den slev.