Nikdy

Když jsem byla malá, věděla jsem, že:

NIKDY nebudu taková puberťačka jako sousedovic Tereza. Malovala si oči na černo a nosila bundu s cvočkama.

Stala se ze mě puberťačka sice jiného ražení, než Tereza, možná ale o to horší. A věděla jsem, že:

NIKDY nebudu mamina obtěžkaná dvěmi nákupními taškami, unaveně se vracející vpodvečer z práce.

Ani se neptejte jak to dopadlo.

Dnes vím, že:

NIKDY nebudu důchodkyně, která ve čtyři ráno vstane, navaří konvici kafe a do sedmi nad letáky uvažuje, do kterého supermarketu vyrazí. Nebo do které fronty či ke kterému lékaři. Ánebo:

NIKDY nebudu důchodkyně.

Dnes ráno jsem odvedla Matýska do školky a dorůžova vyspaná, nenakrknutá hektickým odchodem z domu, s úsměvem na líci jsem se vydala směr Kaufland. Potřebovala jsem všehovšudy pár věcí, udělám si pěknou procházku na čerstvém vzduchu. Samozřejmě, že jsem nevěděla, že prodejna byla zrušena a místo ní někdo přes noc postavil devátý kruh pekla. Už fronty u vozíků mě měly varovat (pozn. autora: PROČ nemá Kaufland košíky?!). Druhý markantní znak průšvihu byl, že válku o hliníkové zázraky vedli lidé o věkovém průměru 65 let. A jedna maminka s pětiletým chlapečkem. Ale ta byla v klidu, evidentně na rozdíl ode mě věděla, do čeho jde.

Naštěstí jsem nemusela dlouho čekat, vrazila jsem desetikorunu do příslušného otvoru a vydala se na nákupy. Na začátku seznamu bylo kilo paprik. Prošla jsem turniketem, za kterým se skví oddělení zeleniny a ovoce a začala kličkovat mezi odloženými vozíky, nákupními taškami na kolečkách, dědečky a babičkami, kteří se potkali zrovna u rajčat, neviděli se dle mohutného objímání asi deset let a začali si ukazovat fotografie vnoučat. Původně jsem pokukovala i po jahodách, ale čtvrthodina v inkriminovaném oddělení mi stačila. Navážila jsem a přidala do kroku.

Balkánský sýr. Pult uzenin a sýrů má v této prodejně asi půl kilometru, na konci jsou sýry a přes saláty a buřty se člověk dostane k salámům. Tam já jsem nechtěla. Mně stačí kousek toho balkánu. I postavila jsem se drze přímo před sýry, netušíc, zda porušuji či neporušuji pravidla hry. Většinou jsem s touto taktikou uspěla a cedule vyzývající k postupování dále do vozu jsem nenašla. Asi po pěti minutách, kdy všechny čtyři plně vytížené prodavačky obsluhovaly salámovou frontu, jedna z nich proběhla kolem mě a procedila jedovatou poznámku o tom, že fronta je vpředu. Fajn, já nespěchám. Popošla jsem těch sto metrů, postavila se za poslední babičku a téměř okamžitě přišla na řadu. Dobrý den mi přála ta samá prodavačka, která by mě ještě před minutou nechala oběsit za pokus o předbíhání. Opětovala jsem úsměv a hnala ji na druhý konec pultu pro sýr. Bylo mi z toho tak nějak dobře po těle.

Kus flákoty, pribiňáka a možná litr mléka. Umně jsem se vyhýbala odstaveným i pomalu se sunoucím vozíkům, skupinkám znovunalezených přátel a seniorům snažícím se přečíst cenovku nebo složení výrobku stojíce uprostřed uličky, přímo pod zářivkou, v marné naději, že na světle lépe uvidí. Ne, k mléku se nedostanu. Obejdu se. Hlavně pryč.

Našla jsem pěknou zašitou pokladnu s roztomilou frontou pouze o třech lidech. S několika pardony a sdovoleními jsem se k ní protlačila a byla jsem se sebou fakt hodně spokojená. Těsně před vykládáním zboží (cca 10kusů) na pult se vedle mě objevil ON. Důchodce v kšiltovce, s laskavým svolením paní Vavřincové (pozn. autora Eva tropí hlouposti, Taková normální rodinka) - pan Vopajšlík. V jedné ruce nákupní tašku, ve druhé deset vajec (movitý to senior) a zda může přede mě s tou jednou, dvěma..... maximálně pěti věcmi. Zatímco hovořil někam nad mou hlavu, snažil se procpat mezi mým vozíkem a zábradlím. Fakt na mou odpověď nečekal. "Než vy to vyložíte na pult, už budu pryč" obdařil mě pan Vopajšlík zářivým úsměvem. Vzhledem k tomu, že už pokládal vejce na pás, zmohla jsem se na pokrčení rameny. A s úžasem jsem sledovala, jak za vajíčky následuje pět tatranek, tři jogurty, šest čokolád, máslo, deset rohlíků, dvě lahvová piva, balík těstovin, krabice kostkového cukru, čtyři čínské polívky, tlačenka, Savo a dámské vložky. Paní za mnou se začala pochechtávat. Ovšem nebyl všem dnům konec.

"Na tom másle nemáte odkud pochází" obořil se pan Vopajšlík na ubohou pokladní.

"Jednak to není moje věc, zajděte si na informace a jednak to tam určitě je napsáno" ještě s úsměvem odvětila.

"Ne, tam je napsáno, že je z É Ú" protáhl senior a obočí se mu slila v jednoho naštvaného červa.

"Tak to je v pořádku, máslo je z Evropské Unie."

"No to není, tam musíte mít odkud přesně."

"Ne, nemusíme. Takhle to stačí. Když se vám to nelíbí, kupte si pravé Jihočeské, to má původ přímo v názvu."

"Ne, já chci tohle, páč je levnější, ale chci vědět odkud je."

V tu chvíli se mi zpěnila krev v žilách: "A já chci abyste už odešel, páč na to jak jste spěchal teď dost zdržujete." pustila jsem se do něj vědoma si možného konfliktu. Udělala bych dědkovi scénu, že by se bál vstoupit do obchodu ještě v září.

"No vždyť už." K mému překvapení zabrblal, naházel nákup do tašky a vztekle odkvačil.

Paní na pokladně se na mě usmála: "Děkuju, pán je místní známá firma. Chodí se sem po ránu pohádat na zvednutí tlaku."

Bylo mi jí líto. O to víc, když jsem se s nákupem dotáhla domů a tam se dočetla, že ve čtvrtek se do Kauflandu nesmí. Nebylo mi vysvětleno proč a tak jsem se jala pátrat na vlastní pěst. A tu na mě vyskočil. Leták v pdf formátu přes celý monitor. Na něm se tučným písmem psalo, že dneškem začíná týden levné Hery (9,90,-), mělněného vepřového (39,90,-) a mléka (11,90,-). Pochopila jsem pojem mně dosud neznámý a utajený - Magický čtvrtek. Den, ve kterém se budu až do konce svých dnů Kauflandu vyhýbat kilometrovým obloukem. A vím, že:

I kdyby ze mě byla důchodkyně, NIKDY ...... si nezapomenu brýle, když půjdu nakupovat v den slev.

Ženská a auto se nepůjčujou

Tak to už teď vím taky. Ovšem musela jsem k této staré pravdě dojít cestou sice krátkou, ale dost trnitou.

Jednoho krásného dne jsme potřebovali někam jet autem a když jsme v tom oba, používá se Mondeo. Při koupi Fiesty jsem se sice J. několikrát zeptala, jestli mu to auto není malé, nikde neškrtí a může si v něm pohodlně dřepnout, leč marně. Tehdy, nadšen představou vlastnictví tohoto výkřiku automobilového průmyslu by mi odkýval cokoliv. Dnes je situace taková, že dost dlouho trvá vůbec příprava vozu i jeho řidiče - posunování sedaček, nastavování zrcátek a v letních měsících otevírání střešního okénka, kudy ční kštice řidiče, a následná cesta je doprovázena nadávkami směřujícími tu ke středovému panelu, tu k výšce, potažmo nížce volantu a vůbec k tý malý nákupní tašce. Proto jsem mému muži svého Fištu až doteď nepůjčovala a odteď už to taky nikdy neudělám.

Když jsem se tehdy do Arthura posadila a rozhlédla, nabyla jsem dojmu, že sedím v popelnici. Podlaha nebyla přes trávu a kamínky vidět, všechny přihrádky přetékaly účtenkami a obaly od čokolád, zpod sedaček vykukovaly poloprázdné plastové lahve neurčitého (doufám že nealkoholického) obsahu. Na palubní desce se skvěla centimetrová vrstva prachu, pod kterou by se klidně mohly nacházet vloni ztracené klíče, aniž by si jich někdo všimnul. Přes skla nebylo téměř vidět. Při představě, že tohle dávám do pucu se mi vrátily těhotenské nevolnosti. Okamžitě po návratu domů jsem našla firmu, která se zabývá výměnou kontejnerů za automobily a objednala Mondeo na kompletní debordelizaci včetně tepování sedaček. A nastal problém, jak se J. dostane do práce. Poněvadž nedávno změnil zaměstnání, nemá ještě trasu mastnou tyčí (MHD) zmapovánu a na pouhé dva dny se ji učit nehodlá. Ano, půjčila jsem mu svého milovaného, krásného, čistého Fištu v bezvadném stavu.

Hned první odpoledne nastala legrace. Láska mého života mi telefonovala odněkud z centra Prahy, jakéže je heslo k nastartování Fiesty. Ubezpečila jsem jej, že žádné, stačí otočit klíčem v zapalování. "Ano, to už mě taky napadlo," doslechla jsem se "ale nic. Dveře jsem musel otevírat ručně a už půl hodiny tlačím ten krám z kopce a ticho. Ani neškytne." Zajímavé téma půlhodinového kopce uprostřed naší stověžaté matičky jsem zaplašila a odvětila, že možná baterka imobilizéru. Ale, že fakt nevím, páč MNĚ chytne auto vždycky NAPOPRVÉ. S tím jsme se rozloučili. Večer jsem se dozvěděla, že problém byl jinde a to v baterii, ale že otec mých dětí byl natolik laskav a šikovný, že sehnal second handovou a auto jezdí. Optala jsem se, co znamená "secondhandová baterie" a bylo mi vysvětleno, že je prý jako nová, jen prý měla v zimním období trochu problémy. No potěš koště.

Doufala jsem, že to byla první a poslední past, kterou můj zelený čtyřkolový přítel na J. vymyslel. Vzhledem k tomu, že vím, jakým stylem můj muž jezdí, já být tím vozem pod jeho zadkem, vysadím ho na první autobusové zastávce. Mýlila jsem se. Následujícího dne měl J. strávit večer v hlavním městě, samozřejmě v doprovodu přátel a trochy alkoholu a tak jsme se domluvili, že přijede domů autobusem a pro auto si pak dojedu. Co čert nechtěl, potkal můj muž při cestě k nádraží střízlivého kamaráda, který se uvolil, že je všechny dopraví domů. Fištou. Nadšeně jsem ráno vyrazila do práce s představou, že se nemusím mačkat v autobuse.

Záhy koutky mých úst poklesly a nadšení se odebralo do dálav. Stála jsem u svého auta, kterému chyběla SPZ, mělo otevřené střešní okýnko a u řidiče se bezostyšně větralo. Zajímalo mě, co najdu uvnitř a nebylo to o moc lepší. Na zemi podestýlka z jehličí, upozorňuju, že po cestě do práce má J. tři vesnice, dvě pole, dálnici a pražské sídliště. Les vidí možná v dálce, když není mlha. V kufru se povalovaly maskáče a motorový olej, zajímavá to kombinace, v přihrádce přibylo několik účtenek a body od benzínu, přičemž toho naopak povážlivě ubylo. Co jsem skoro nevydejchala, byla všechna zrcátka nastavená na výšku 1,90m a poslední kapkou byly hodiny. Tak dlouho mi trvalo, než jsem zjistila, že jdou špatně přesně o 11 hodin 50minut a naučila jsem se to odečítat a teď, v sedm ráno měly nějaké půl druhé a bůhví, jestli odpoledne nebo v noci!!! Věděla jsem, že můj miláček se ještě válí v peřinách a vyspává kocovinu, o důvod víc, zchladit si na něm žáhu. Zavolala jsem mu a v odpověď na "Dobré ráno, miláčku, děje se něco?" dostal souzvuk souhlásek, hluboký nádech a výkřik "Kde je moje espézetka?!" "Nevim." a položil mi to. Je to velmi inteligentní muž.

A má z p*dele kliku. Odpoledne po práci jsem se vydala na poslední místo, kde Fišta parkoval, v naději, že se tam značka někde bude válet. Až cestou mi došlo, že auto měl dva dny chlap a to znamená, že kdyby mu ta SPZ prvního dne dopoledne zaklepala na rameno a prohlásila, že si jde k McDonaldu pro hamburger, dávno by si to nepamatoval. Což mi ochotně do telefonu potvrdil. Vjela jsem na parkoviště a ještě než jsem stačila chcípnout motor, stál u mě správce a ptal se, jakou mám poznávačku? "Přesně takovou, jakou jste tu včera našel." křenila jsem se a měla jsem pravdu. Autíčko jsem si uvedla do jakéhos takéhos původního stavu, do myčky a k vysavači pojede o víkendu, oba se na to těšíme. A zřítelnice oka mého, ta na něj může zapomenout. Když si pokazí Mondeo, bude se muset vrátit zpátky na strom a vzpomenout si, jak se jezdí autobusem, popřípadě na kole. Já už teď vím, že ženská a auto se nepůjčuje a míním se toho zuby nehty držet.

Jak to vypadá, když se vstane p*delí napřed

To ráno po pravdě nebylo zas tak zlé. Vzbudila jsem se pět minut před budíkem, tudíž mě nečekalo ostré hvízdání uprostřed nádherného snu a měla jsem dost probíracího času. Maty si vedle v pokoji spokojeně broukal na téma "mám mokro v plíně, ale v pohodě, nepřeražte se, já počkám" a já se kochala pohledem z okna na tmavě modrou oblohu. Ptáčkové cvrlikali, sousedka vyhazovala lahve po noční pitce do tříděného odpadu, u konzumu vrzaly dveře, všechny znaky nadcházejícího teplého dne byly na místě.

Samozřejmě jsem se v peřinách zdržela o pár nešťastných minut déle než bylo záhodno, Matýsek dělal u oblékání o trošku větší protestativní manévry než obvykle a vstupku do práce ne a ne najít. Na parkoviště jsem dorazila slušně nabroušená a chybělo jen škrtnout zápalkou. Což se vzápětí stalo. Schválně jsem den předtím zaparkovala na kraji řady, abych měla ráno dost místa na Matyho. Dostat v mém stavu jeho dvacetikilové bezvládné tělíčko do autosedačky začíná vypadat jako trik pro Copperfielda. Stojím za Fištou, nevěřím svému oku a přemýšlím, čím a jak se dá zničit renault za dvě a půl minuty. Nejen, že ten frajer to pohodil mimo parkovací plochu, takže každý, kdo potřeboval projet parkovištěm se bojí nejprve o jeho a následně o své plechy, ale ještě měl tu drzost, nacpat se čtvrtkou auta do mého soukrommého osobního chlívečku!!! Doutnák byl zapálen, odpočet zahájen, pohár přetékal a obsah kapal na zámkovou dlažbu pode mnou. Zajela jsem kočárkem do bezpečné vzdálenosti, s Fištou vycouvala a v kabelce našla starou účtenku, na kterou jsem krasopisně zvěčnila:

"Díky vašemu parkovacímu umění jsem dnes nedostala svého postiženého syna do auta. Příště zavolám policii. Pěkný den, PP"

Je mi úplně jedno, jestli byl můj vzkaz objeven, zmuchlán do kuličky a odhozen, mně se ulevilo.

Ne na dlouho. Odpoledne jsem se měla dostavit k ultrazvuku do nemocnice. Běžná kontrola v polovině těhotenství a já se těšila na rozmazaný černobílý obrys miminka. Dopravila jsem se do Prahy s předstihem, abych nemusela nikam spěchat, pěkně v pohodě, v klídku, není třeba se pouštět do žádných velkých akcí. Pohodila jsem Fištu na placeném parkovišti a kecla sebou do tramvaje. Sluníčko mi svítilo do tváře, přede mnou sedící studentce nádherně vyřvával iPod, odpoledne nemělo chybu. Až do okamžiku, kdy si to tramvaj namířila úplně špatným směrem, mimo moji trasu, dolů z kopce. Přišla jsem na to na druhé zastávce, která nebyla v původním itineráři a s hrůzou jsem si vzpomněla, že po rozjezdu soupravy opravdu hlas v reproduktoru vykládal něco o objížďce, ale poněvadž hlásil mě naprosto neznámé stanice, rozhodla jsem se, že se mě to netýká. Další dvě zastávky trvalo, než mému těhotenskou demencí zpomalenému mozku došlo, co se tady děje a ještě jednu stanici jsem se přemlouvala k vystoupení. Doufala jsem, že si to tramvaj rozmyslí a při nejbližší příležitosti se vrátí zpět na původní trasu. Naopak, jakoby naschvál si to frajerka namířila přímo do centra, pěkně zády k mému cíli. Vyběhla jsem ven a okamžitě začala žhavit drát. Měla jsem štěstí, J. byl ještě v kanceláři a v dostupnosti internetu. Se slzou na krajíčku jsem mu vysvětlovala, že jsem se měla před pěti minutami hlásit v nemocnici, ale trčím někde uprostřed Prahy, nemám ani číslo, abych zatelefonovala svou omluvu a hlavně se do toho špitálu dnes odpoledne musím stůj co stůj dostat! Zřítelnice oka mého mě uklidnila, optala se kde jsem a poradila mi cestu pěškobusem. Do toho kopce. S deseti kily nadváhy. Chtěla jsem jej poslat do patřičných mezí, ale poněvadž to byl v danou chvíli můj jediný zachránce, spolkla jsem svou cholericko-hysterickou velmi vulgární reakci a co nejklidnějším tónem ho poprosila o zjištění spojení. Je to můj poklad. Našel mi dvě navazující tramvaje i telefon do nemocnice a popřál hodně štěstí.

Sestřička mě upozornila, že jsem toho dne poslední pacientka paní doktorky, která dnes velmi spěchá a optala se, za jak dlouho dorazím. A prý budou čekat JEN těch dvacet minut. Odvětila jsem, že poběžím celou cestu, ale řidiči tramvaje nůž za krk nedám, načež jsem se vydala na stíhací závod. Jak už to chodí, spoje na sebe nenavazovaly, některé nejely vůbec a jiné si to přihasily se zpožděním, takže nakonec jsem opravdu vyběhla z tramvaje a sprintem rychlosti závodního hlemýždě (víc mi mé oteklé tělo nedovolilo) se valila k nemocnici. Doběhla jsem pět minut po limitu, ale měla jsem velké štěstí, paní doktorka na mě počkala a synátora mi na obrazovce ukázala. Potřebovala mu měřit končetiny a kontrolovat vnitřní orgány, ale pod náporem adrenalinu a endorfinů, které se miminu vlily do těla po mém historicky prvním fyzickém výkonu v těhotenství, nebylo s to ležet v klidu a nešít sebou. Nakonec jsme ultrazvuk všichni tři zvládli, byť to chvíli vypadalo, že chlapec dostane svůj první výprask.

Když se daří, tak se daří. Ten den vypadal od samého rána jako pátek třináctého nacpaný rozbitými zrcadly a podle toho se i odvíjel následující děj. Mezi jednotlivými průšvihy jsem se stihla pohádat s kamarádkou, naštvat šéfa a ztratit náušnici. Příště, až mě do devadesáti minut po probuzení napadne myšlenka "no to bude dneska den", bez řečí svou intuici poslechnu, vrátím se domů, zalezu do postele a nebudu na nic šahat, abych nic nepokazila.

Jak J. a PP k nové sedačce přišli

Naše drahá, milovaná, skvělá, fantastická, rohová sedačka nás opustila jednoho slunečného pátečního dopoledne, Léta Páně 2012 v pouhých šesti letech. Přesto by se dalo říci, že sešlostí věkem a celkovou opotřebovaností. Prostě celou tu dobu, co nám věrně sloužila, dostávala slušné kapky, holka. Zažila s námi dobré i zlé, jedno dítě od peřinky po botičky s pogumovanou podrážkou, nepočítaně večeří a večírků, mnoho a mnoho vášnivých sou... partií Člověče nezlob se, hostila mnoho přespavších ať střízlivých či pod vlivem, přestála několik těžkých pánských rýmiček, atd. atd. A tak, než definitivně po částech opustila náš byt, rozhodli jsme se pořídit si gauč nový. Zpočátku se tento úkol jevil jako dětské puzzle. Na světě nebylo nic jednoduššího. Samozřejmě, že já a J. jsme mínili a bohyně Schválnosti se dobře bavila.

Začali jsme kde jinde, než na internetu. Prolustrovali jsme několik obchodů nábytkem, speciálky přímo pohovkové, diskonty i značkové prodejny, abychom po několika dnech s očima pálícíma a zarudlýma konstatovali, že to, co my hledáme, na trhu prostě není. Měli jsme naprosto jasnou představu o rozměrech, materiálu, potahu i barvě, zkrátka jsme hledali dvojče naší zesnulé. A to se po tolika letech, kdy našeho miláčka naposledy vyplivla výrobní linka, shání velice těžko. Nezbylo nám, než vyrazit do víru vášní a poohlédnout se osobně. Do metropole to máme co by kamenem dohodil a zbytek doběhl, takže nebyl problém strávit jeden víkend v pražských obchodních domech. V teple domova nás nenapadlo, jak opruzující je běhat mezi obchody, bloudit pražskými ulicemi v namrzajícím dešti a zjišťovat, že všude mají vpodstatě jedno a totéž, pouze v jiné barvě. Už ve třetí prodejně jsme byli uondaní, hladoví a slušně otrávení. Plácla jsem sebou na nejbližší gauč a nechala svého muže s naší rodinnou přítelkyní (která byla přizvána jako poradce na zajímavý výlet, kdyby chudák tušila, odjela by na víkendový pobyt na Havaj), aby hledali sami. Natáhla jsem se do horizontály, čepici pod hlavu a chystala se dát si krátkého šlofíka, když tu jsem spatřila cenovku té šedivé hrůzy, na které jsem momentálně nechávala spočinout své kosti. 357 000,- korun českých a to, prosím, dámy a pánové, po slevě ze 499 000,- !!! Aspoň nějaké povyražení v šedi té soboty. Okamžitě jsem přizvala oba souputníky, že si na tohle fakt musí sednout, opravdu a určitě, hned teď, poněvadž na něčem takovém v životě nikdy neseděli a nejspíš už ani nebudou.

Nakonec jsme ji našli. Museli jsme hodně, hodně moc slevit ze svých požadavků, ale základní pravidlo - rohová sedačka rozkládací v cihlové barvě, bylo dodrženo. Paní na pokladně si nechala vyplatit zálohu a ubezpečila nás, že za osm až deset týdnů se staneme oficiálně hrdými majiteli. A otázala se, zda si přejeme firemní dovoz? Pohlédla jsem do tváře svému statečnému muži, který rezolutně odmítl, on si ji odveze sám, ve svém kombíku a co se nevejde, odnese na zádech. Věřila jsem mu každé slovo.

Slib prodejny, že zboží bude za dva měsíce k mání jsem brala s velkou rezervou a doufala, že do nového školního roku, maximálně do Vánoc, by se zadařit mohlo. Byla jsem tudíž velmi překvapená, když na den přesně, tak jak slíbili, tak také udělali, zavolali nám z firmy, že si máme přijet. Během dvou dnů jsem zpunktovala prodej a odvoz našeho miláčka, umyla podlahu pod jeho obrysem a těšila se na den D. Který přišel a stál opravdu za to. J. si domluvil několik kamarádů, včetně jednoho vlastnícího taktéž auto v kombi a všichni svorně vyrazili na cestu. Věděla jsem, že po pár hodinách se nám do bytu vhrne několik vyhladovělých chlapů, jeden nestěhovací pár na zdvořilostní návštěvu a manželka s dítětem, takže jsem se přišpendlila ke sporáku a jala se tvořit. Uprostřed odpoledne, někde mezi nádivkou do kuřete a ušleháním vajec s cukrem mi zazvonil telefon. Láska mého života si přála vědět, kde se nachází jemu nejbližší půjčovna aut, neboť ani těch pět chlapů za použití hrubé síly, není schopno nacpat naše nové zlatíčko do Arthura. Dva kombíky jsou málo, hledá se dodávka. Našla jsem půjčovnu na internetu, odeslala vizitku a vrátila se k mixéru a zajímavému rozhovoru s prvními návštěvníky. Po několika dalších hodinách (zvláštní. Když jedeme do práce, není Praha vzdálena víc než 40 minut) se rozezněl zvonek, jedny dveře se otevřely dokořán, druhé byly vysazeny z pantů a bytem začaly proudit hekající kusy gauče, zpod kterých vykukovaly pánské boty různých barev a velikostí.

Od toho okamžiku to pro mě začíná být malinko napřehledné. Sedačka vpochodovala do obýváku, několika rychlými pohyby z ní byl strhán ochranný igelit a jednotlivé díly do sebe zapadly. Téměř ve stejném okamžiku dosedlo několik zadnic, kterým jsem vděčně a ochotně začala nabízet tu pivo, tu kuře, koláč, tu modré z nebe. Muž, jenž gauč přivezl, ze kterého se nakonec vyklubal tolik potřebný něčí kamarád s dodávkou, byl vyplacen, hosté obslouženi a zbytek večera proběhl v družné zábavě.

Máme na čem sedět, ležet, sledovat "růžovku", krmit dítě a vytvářet nové mapy z fleků od sladkého pitíčka. Hektické odpoledne, za kterého se nový kus nábytku nastěhoval do našeho bytu, pomalu, ale jistě mizí z naší paměti, začíná být obestřeno mlhou zapomětlivosti, a zdá se milé a zábavné. Ještěže máme tenhle blog. Až budeme kupovat novou skříň, s chutí se k tomuto článku vrátím a budu ho číst nahlas.

Ochořelo dítě

Když člověk onemocní, je to neštěstí. Když ochoří muž, jde o katastrofu. Nikdo na světě si neumí představit, jak strašné utrpení přináší ona tak často zmiňovaná a ženami podceňovaná rýmička. Pět let jsem se hrozila okamžiku, kdy onemocní naše dítě-muž. Neštovice, které prodělal někdy ve dvou letech kolem nás prošly téměř bez povšimnutí, nemít opuntíkované dítě, nevěděli bychom, že těžce stoná. A tím to zhaslo. Žádná chřipka, angína, viróza, prostě nic. Aby bylo mezi námi jasno, Prozřetelnosti, tím si nestěžuji, za to jsem vděčná. Každopádně tento axiom přestal platit právě minulý týden.

V pátek mi uprostřed pracovní doby zazvonil mobil, ve kterém učitelka ze stacionáře žádala, abych si vyzvedla dítě, poněvadž je malátné, spavé, je s ním houby zábava a ke všemu má teplotu. Krve by se ve mně nedořezal. Náš malý chlapeček, který nikdy v životě nestonal má horečku?! Co když má nějakou strašlivou nemoc? Před očima mi probíhaly novinové titulky o návratu černého kašle a tuberkulózy. Pokud by se dalo soutěžit o cenu hysterka roku, neměla bych na světě soupeřku. Snažila jsem se dovolat J., který sice později tvrdil, že byl na přísně tajném a utajeném jednání, já se ovšem raději držím pravděpodobnější verze o náruči milenky. Nezdařilo se. Tak tedy paní na hlídání, jejíž druhé jméno je (díkybohu) Flexibilita. Ochotně odložila vařečku, sundala zástěru a pomalu se přesunovala k nám.

Poněvadž Matýsek nemluví a se znakováním je taky dost na štíru, rozhodla jsem se jej nechat prozkoumat bedlivým zrakem naší dětské lékařky, která nám taktéž ochotně vyšla vstříc a pátek nepátek, počkala na nás v ordinaci. Představa, že bych nepřišla na to, že juniora bolí zanícené slepé střevo a já ho vezu v sobotu večer na pohotovost, mě lehounce přiváděla k šílenství. Omluvila jsem se v práci, že se vrátím nejpozději okamžitě a stylem Ralpha Schumachera dojela do školky. Tam jsem si vyzvedla chorého, který se opravdu snažil barvou pleti přiblížit odstínu slonové kosti a bylo na něm vidět, že jen stěží udržuje oči otevřené. Lékařka nás přijala, zkontrolovala Matymu mandle, uzliny, krk a bříško, prohlásila, že kromě horečky (už naměřila 38,5) je naprosto v pořádku a kdyby začal kašlat, máme si koupit Mucosolvan.

Doma jsme dítě společně s chůvou převlékly do pyžamka, uložily do postele a já je nechala osudu, dokud se po hodině nevrátil ztracený otec. Další zprávy mám jen smskové a velmi kusé:

- 17:12 vzbudil se, byla mu podana prvni davka homeopatik. Jist nechce, pit taky ne, nasilim vpasovano nekolik lzicek caje. Spi.

- 18:40 vzbudil se, podana druha davka homeopatik, snedl pulku pribinaka, pit nechce. Nasilim nalet caj.

- 20:15 vzbudil se, okoupan, veceri nechce, lokl si caje. Radeji dobrovolne.

- 08:07 vzbudil se, vejskal v posteli, dokud jsem nevstal, vdechnul pribinaka, mlecnou rejzi a dozaduje se snidane. Vypil hrnek caje, mam jeste davat homeopatika?

A tak se naše dítě stalo výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Nějaká záhadná jednodenní viróza mu proběhla tělíčkem a tak rychle, jak se objevila, se i poroučela. Možná na tom má zásluhu Oscillococcinum (vyhodila jsem 3/4 lékárničky a koupila 2 krabice rodinného balení), možná čaj s medem a citrónem, určitě něžná péče otce, ale hlavně Matěj sám, který se rozhodl, že spánek a ticho léčí, zavřel se ve svém pokoji a do 24hodin se uzdravil. Pánové, až vás příště přepadne rýmička a vy se rozhodnete zemřít v bolestech a za hlasitého hekání, kašlání a posmrkávání, vemte si z tohohle prcka příklad. A co ten by vám ještě mohl vyprávět, kdyby věděl o existenci slivovice!