Proč to dělat jednoduše,...

... když to jde tak krásně složitě. Tahle myšlenka mě napadá několikrát denně, přesto nemám sílu, chuť ani čas s tím něco dělat. Zjistila jsem totiž, hlubokou filosofickou úvahou, že právě tohle dělá můj život zajímavějším, pestřejším a v žádném případě ne nudným. Ty drobné úkony, které lze nahradit jedním zmáčknutím čudlíku, či přemístěním hrnců v šuplíku kuchyňské linky. Bez nich by nebyla ta správná zábava a všechny dny by byly stejné, jako kroužky na klíče. A hlavně bych se neměla proč několikrát za den zdravě vytočit, čímž by mi nevyskakoval tlak k hranici snesitelnosti.

Aktuálně jde o změnu času. To, že je to záležitost zbytečná, nadpočetná a vůbec vhodná k vyhození do popelnice, je nad slunce jasnější. Rozhazujeme si tím biorytmus, jsme unavení, ráno se nám nechce z postele a usínáme s večerníčkem, nemluvě o tom, že v dnešní době úsporných žárovek, luxfer a s pražskou pracovní dobou začínající úderem deváté, neušetříme ani korunu. A já mám ještě navíc lapálii s Fištou. Mé roztomilé vozítko má hodiny, což na něm miluju, které navíc jdou (na rozdíl od Arthura, ale toho má v péči J., tudíž ty jeho byly, jsou a budou už jen na ozdobu do konce jejich dnů), ale já je neumím nastavit. A to ani pomocí dálkového ovládání "J., sprav mi prosím hodiny v autě". Nějakou dobu jsem s tímto faktem bojovala a při každém pohledu na malý ciferníček na palubní desce jsem si říkala, že hned jak přijdu domů, podívám se do manuálu, na internet, nebo opět zkusím upozornit jediného technicky zdatného člena naší rodiny, až mě to přestalo bavit. Přesto pokaždé, když v rádiu hlásili "bim bam bum, právě odbylo jedenáct hodin", stočil se můj zrak k ručičkám, které ukazovaly něco kolem půlnoci. A časem mi to došlo. Jsou posunuté přesné o dvanáct hodin deset minut, takže stačí odečítat. Byla jsem nadšená, jak elegantně jsem problém vyřešila. Ovšem hned následujícího dne se systém zhroutil posunem času. A já se budu další měsíc snažit zapamatovat, že odečítám o polovinu dne, jednu hodinu a deset minut. Sakra!

Půl roku tomu, respektive před šesti měsíci (já vím, že je to to samé, ale v menších časových jednotkách to nevypadá tak děsivě), jsme zjistili, že pod tíhou jogurtů, tvarohů, pribiňáků, vajíček a dvoukilových uzených kolen nám praskla polička v lednici. Nezlomila se úplně, jen tím dost intenzivně a ostentativně vyhrožuje. Být to v normální rodině, jeden z jejích členů by se ochotně nabídl, že koupí novou a jak by řekl, tak by v přijatelném časovém údobí (méně než deset let) učinil. Od tohoto modelu se naše malá sociální skupina zase tolik neliší, jelikož tato akce u nás opravdu proběhla. Oba jsme se dohodli (Matýsek se zdržel diskuze, ta police je na něj příliš vysoko, tudíž jeho se problém netýká), že NĚKDO by měl koupit novou. Čímž byl problém vyřešen, až na to, že u nás nejspíš NĚKDO nebydlí. A tak od té doby dáváme pozor, aby v lednici, ve výši metr šedesát neleželo nic těžkého a ani nic lehkého v blízkosti praskliny. Nevím, jestli nám to vyhovuje, ale evidentně nám tento složitější způsob řešení problému přijde přijatelnější, než napsat whirpoolákům email a počkat na pracovníka služby PPL.

O víkendu jsem se pokusila koupit nový mobilní telefon. Ten starý se už opravdu definitivně rozhodl odejít do telefonního ráje, zpět do náruče svého stvořitele, Alexandera Grahama Bella. Anebo s ním prostě jen mrsknu do koše, ještě jsem se nerozhodla. Každopádně jsem zabila čtyři a půl hodiny svého vzácného času u internetu a hledala ten nový, lepší a vymazlenější. Když jsem konečně našla, pokusila jsem se jej v eshopu objednat. První zádrhel byla registrace. Já to tak strašně nemám ráda, zadávat své iniciály do systému jen proto, abych mohla pravidelně dostávat do své pošty nevyžádanou reklamu. Ale co už. Když se mi konečně podařilo vyplnit kouzelný formulář a objednávací aplikace mě pustila dál, zjistila jsem, že jediná prodejna (dost rozsáhlého obchodního řetězce), kde si můžu zboží vyzvednout, je vzdálena přes dva kraje. Pokusila jsem se zatelefonovat na infolinku, ta však byla v neděli odpoledne překvapivě hluchá. Nevzdala jsem se. S vytištěnou objednávkou jsem druhého dne hrdě vkráčela do pražské pobočky, s předsevzetím, že zaměstnance ve výdejně zboží prostě ukecám, nebo ho tím papírem aspoň řádně profackuju. Jaké však bylo mé překvapení, když mi lehce postpubertální okravatovaný odborník na drobnou elektroniku vysvětlil, že buď si koupím telefon za cenu kamenného obchodu (samozřejmě o dost vyšší, než internetovou), nebo se můžu jít klouzat, ovšem bez mobilu. Získat ten krám se stalo mou posedlostí, životním cílem, bobříkem trpělivosti. Opět jsem zavolala na infolinku, tentokrát s větším štěstím a snažila jsem se vysvětlit, že jim nefunguje e-shop:

"Dobrý den, už dva dny se snažím koupit mobil v Praze, ale systém mě pouští jen do prodejny ve Žďáře n. Sázavou. Asi to máte nějaké porouchané."

"Nemáme, naše stránky moc dobře ví, co dělají. V Praze totiž nejsou tyhle telefony skladem."

"Ale nepovídejte, vždyť jedu odtamtud. Pomalu přes hromady krabic zrovna s touhle značkou nemůžou chodit po prodejně."

"Promiňte, špatně jsem se vyjádřila. Samozřejmě, že ve skladu jsou. Ale jen ty drahé. Chcete-li levnější, musíte do Žďáru."

Holka měla fakt kliku, že mezi námi leželo několik kilometrů, poněvadž tak daleko nedohodím ani odlehčeným, porouchaným mobilním telefonem.

Ano. Mohla jsem se na celou akci vykašlat, zvednout svůj líný zadek a dojít si do nejbližšího obchodu s mobily. Jenže to by bylo příliš jednoduché, drahé a hlavně nezábavné. Přišla bych o celou tu legraci s brouzdáním napříč internetovými prodejnami v honbě za přijatelnou cenou, cestováním po našem krásném kraji a debatami s obchodníky. Bylo by to tak nudné, jako koupit poličku do lednice nebo přeřídit hodiny v autě. A já fakt nevím, co bych si pak počala s tou spoustou volného času.