Stravovací návyky

Každý máme nějaké. Jeden jí zdravě, druhý miluje KFC, někdo sedí rovně jako pravítko s lokty mimo stůl, další se ohnut u konferenčního stolku láduje lžící. Já razila odjakživa zlatou střední cestu. Jedla jsem pouze bio potraviny, hlavně biočokoládu a biobramboráky. S lokty na stole a dle možností příborem. Moje maminka z toho byla po dlouhou dobu velmi nervózní, bála se, že z nedostatku vitamínů dostanu křivici a bez masa nevyrostu. Když se tak nestalo, nervozita přešla ve vztek, že ona pro mě vyvářet nebude, aby se pak dívala, jak se v tom nimrám a jestli mám prý hlad, mám si namazat chleba máslem. A tak jsem si namazala a zjistila, že nejlepší je bez kůrky a nakrájený na kostičky. Rodiče s hrůzou ve tváři sledovali, jak si připravuju snídani/svačinu/večeři a uvažovali nad mým mentálním zdravím.

Každý máme nějaký způsob, jak si daný pokrm vylepšit, zkrášlit, ochutit, či s ním provést jiné zvěrstvo, ostatním strávníkům nepochopitelné. A někdy nás dokonce tento fakt dělí na dva tábory. Kupříkladu naše malá domácnost je toho zářným příkladem. Krupicová kaše. Je obecně známým faktem, že populace se dělí na dvě základní skupiny: děliče a míchače. Podskupiny, které si na kakao sypou skořici, do základu přidávají strouhaná jablka nebo sekané ořechy tady řešit nebudu, vždycky se najde jedinec, který prostě musí jít proti proudu. Ale pořád tady budou takoví, kteří prostě musí donést k ústům sousto s obsahem krupice, kakaa a másla rozděleným v naprosto přesném poměru. Žádná hnědá kaše. A pak jsou tu "ti druzí", kteří se usadí ke stolu, popadnou lžíci a tak dlouho s ní kvedlají v talíři, až jim zbude jednolitý hnědý miš maš. Pokud se vám zdám proti této skupině poněkud zaujatá, máte pravdu. Takhle se to prostě nedělá!

Další naprosto jednoznačné rozdělení lidstva je na kečup a majonézu. Na hranolky, ke smaženému sýru, či do salátu se dá přidat jen jedna z těchto ingrediencí. A to je velmi pečlivě dodržované pravidlo. Výjimky neexistují. Jen my majonézáci si smíme na párek v rohlíku plácnout hořčici. Ptáte se, co si dáváme na špagety? Kečup. Samozřejmě. Stejně jako vy ostatní nejíte bramborový salát s rozmačkanými rajčaty. To nejsou výjimky z pravidla, to je snaha najíst se a nepoblinkat. Každopádně se svou vaječno-olejovou zálibou neplýtvám, používám ji opravdu jen tam, kam opravdu patří a nesnažím se odrovnat žlučník během prvních čtyřiceti let života. Na druhé straně je můj muž. Někdy sleduju jeho kulinářské pokusy s lehkým pobavením, přecházejícím v nervozitu a následně strach, jestli tohle jeho trávicí systém přežije a nevybuchne. Leje ten rajčatový zázrak absolutně na všechno, míchanými vejci počínaje, vepřovým řízkem konče. A vrcholem všeho je fakt, že náš syn jeho zálibu zdědil. Nejen, že jeho oblíbeným jídlem jsou boloňské špagety, kterých je schopen sníst na posezení nepředstavitelné množství, ale v okamžiku, kdy mu (téměř) jakýkoliv pokrm nechutná, mám jistotu, že kečup napraví vše.

Zajímavostí bývá kombinace chutí. Jsou tací, kteří pokud jí slané, tak jí slané a můžete jim před obličejem mávat tou nejkvalitnější čokoládou na světě, ale oni právě vdechli hovězí guláš a dokud ho nestráví, nemá cukr v jejich žaludku nic dělat. Tomuto typu byste jen ztěží podali k obědu kuře s broskví, i kdyby se na jeho vrcholu skvěl zlatý přívěšek. A potom existují gurmáni, kteří nemají problém posnídat vídeňský párek a zaplácnout jej nugátovým jogurtem. V mém případě se tento postup stal přímo nezbytným. Protichůdné chutě musí být vyváženy a proto ihned za rohlíkem se šunkou následuje pistáciový termix nebo opačně - po palačinkách je potřeba kousnout do jednoho či dvou pravých českých brambůrků. A to jsem ještě máslo. J. zná člověka, který se naprosto veřejně ládoval míchanými vejci s kakaovým zahuštěným mlékem nebo znojemskými okurkami, k nimž přikusoval studentskou pečeť. Na takovou hvězdu fakt nemám. Ale snažím se, stále ještě v obchodech potravinami marně hledám někdejší hit firmy Orion - preclíky v čokoládě. To byla dobrota!

Dnes jsem byla přistižena při "čištění" zeleninového špízu. Dobrá je na něm smažená strouhanka a salám. Zbytek musí ven. (Můj táta mi říkával: "A nechceš k tomu pitevní protokol?") Když jsem odpoledne vyprávěla zřítelnici oka svého, čím jsem pobavila kolegy u oběda, podělil se se mnou o svůj vlastní, k dokonalosti dovedený recept: vezmeme sýrovou bulku, vydlabeme vnitřek, ke kterému přikusujeme plátky sýra a salámu. Zbylý sýrový povrch naplníme salámem, sbalíme do ruličky a vychutnáváme "to nejlepší nakonec". Proboha.

Každý máme něco. Někdo rád holky, jiný zase vdolky. A nejkrásnější na tom je skutečnost, že opravdu každý. Všichni jsme originál, to jen okolí z nás dělá bezcennou kopii. Proto jezme to, co nám chutná a krájejme to tak, jak se nám chce. Právě díky těmto detailům jsme jedineční a neopakovatelní. Nikoho jiného by taková čuňárna nenapadla. Ať jste míchači či majonézáci, zůstaňte sví. Dobrou chuť!