Práskat se nemá, ale hlásit se to musí

Už jako malé dítě ve školce mě učili, že se žaluje ve středu večer a v žádném případě paní učitelce. Ten, který se po rvačce o jedinou funkční Tatrovku šel s pláčem svěřit vychovatelce, si většinou říznul ostudu jako barák, byl zesměšněn pro výstrahu ostatním a příště si podobnou akci několikrát rozmyslel. A tak jsem se zařídila. Když se do mě po dvacátésedmé navezl největší grázl ze třídy, vzala jsem si ho osobně do parády a natrhla mu kalhoty. Co já si budu dělat násilí. Kupodivu můj postup slavil úspěchy, žalovat na mě šel on a reakce učitelek vyzněla lehce v můj prospěch - nejdřív nevěřily, že mu natloukla nejmenší holka ve školce, pak se mu snažily vysvětlit, že mě neměl dráždit a ve finále dostal seřváno za to, že mě šel prásknout. Vyhýbal se mi obloukem ještě v pubertě a já se sebou byla fakt hodně spokojená.

Došlo mi, už v tomto útlém věku pěti let, že hranice mezi násilím, řízením se dobrou radou, že moudřejší ustoupí a zákeřným žalováním v případech nejvyšší nouze, je velmi, velmi tenoučká. A že po ní musím kráčet lehce, nejlépe po špičkách. Byl-li protivník (ať už v bitvě o skateboard na hřišti, či posléze spolužák na gymnáziu v politické diskuzi, jejímuž tématu jsme oba rozuměli jako ministr obrany stíhačkám) silnější, větší, popřípadě jsem věděla, že v kapse schovává boxera, chovala jsem se moudře. A čekala na svou chvíli, která většinou dříve, či později přišla. V opačném případě jsem jej udolala pěstičkami, či pádnými argumenty a odešla z bitevního pole s hlavou vztyčenou, páč žalovat se smí až ve středu večer a do té doby mám spoustu času na vymýšlení neprůstřelného alibi. Výchova tehdejších zaměstnankyň mateřské školy v mém případě slavila naprosto nežádoucí úspěch.

Když jsem dospěla, ubylo mužů, kteří bijí ženy, respektive přestali to dělat veřejně a nechávají si to pro své manželky pěkně doma, za zavřenými dveřmi, se sestrou nás rvačky o oblečení taky přestaly bavit a žalovat nebylo komu. Nezbylo mi, než stát se tou moudřejší a ustupovat. Což se pořád ještě učím a řeknu vám, je to fakt dost těžký. Poněvadž já mám prostě vždycky pravdu. I když ji nemám. Čehož si je můj životní partner velmi dobře vědom, do diskuzí na jakékoliv téma se se mnou pouští jen sporadicky a během bitvy našlapuje velmi opatrně. Když mě konečně zažene do kouta a v mé brunátné tváři vidí, že mi dochází argumenty, pronese něco hodně duchaplného, jako třeba, že mě miluje, i když jsem TAK STRAŠNĚ hloupá. Čímž debata hasne. Nemůžete na někoho křičet a zároveň se lámat smíchy v pase.

Tento článek měl ale být o něčem jiném. Tohle se mi stává pořád. Začnu něco vyprávět, odbočím a v životě už netrefím zpátky, na místo, kde jsem to přestala. Název sedí. Hlásit se to musí. Včera jsem se dostala poprvé v životě do situace, kdy jsem měla něco oficiálně oznámit na děsně oficálně se tvářící trojmístné telefonní číslo a nemohla jsem se rozhoupat. Na dálnici se v rychlém pruhu válela prasklá pneumatika. Zastavovaly u ní auta a ti, kdo nevěděli, proč ten blbec najednou stojí, na něj hystericky troubili a snažili se jej objet, aby vzápětí zjistili, že ten důvod zastavit byl sakra dobrej. No prostě situace na houby. Uvažovala jsem, jaký je asi správný postup. Možná bych měla zavolat policii. Copak já vím, jaké mají číslo? Nemůžu přece vytočit 158, kde se hlásí vraždy, nalezení mrtvoly či vůz prchající z banky nacpaný až po okraj penězi. Tam mají úplně jiné starosti, než pohozenou pneumatiku. Co když narazím na příslušníka, který se špatně vyspal a já se dozvím, že "To voláte špatně, najděte si číslo na dopravku ve Zlatých stránkách a přestaňte blokovat životně důležitou nouzovou linku, nebo si vás nechám zjistit a pak uvidíte ten tanec!". Co potom? Abych to zkrátila, nakonec jsem se přemluvila a velice milý pán mi sdělil, že o tom bordelu na silnici už dáááávno vědí, ale že jsem stejně hodná, že jsem zavolala. Ulevilo se mi. Ne tak jako posledně, kdy jsem do rádia na dopravní informace telefonovala "ťukanec" na D1, jehož jsem byla právě svědkem, že se asi pomačkaly plechy na dvou autech a začíná se to tam štósovat. Když jsme tehdy přijeli domů a pustili televizi, zjistili jsme, že to byl smrťák o osmi autech a spoustě zraněných. Hanbou bych se propadla.

Přesto si za názvem článku stojím. Žalovat se nemá, výjimku tvoří tchýně, když vám chlap už potřetí za sebou nepřinesl k narozeninám ani kytku. Anebo otec, pokud matka nechala své handicapované dítě upadnout, když se snažilo postavit pomocí její čerstvě narostlé, krátké a velmi opečovávané kštice a učinila tak z výchovných důvodů. Naštěstí Matýskovu žvatlání je velmi špatně rozumět, z věty "Lálalá ou tete" si toho táta moc nevezme a i kdyby náhodou pochytil, o čem je řeč, bude se mnou souhlasit. Chudáček Maty. A nahlásit milému policistovi nebezpečnou překážku v dopravním provozu je občanská povinnost, kterou při nejbližší příležitosti velmi ráda splním. I když doufám, že takovou šanci už mít nebudu.

PS. Pro ty, kdo nečtou komentáře: doporučuji, abyste se projednou přemohli a našli oba komenty paní Weaslyové pod tímto článkem. Fakt to stojí za to :)