Murphyho zákony v praxi

Známe je všichni. Nebo jsme se s nimi v životě všichni už setkali, jen jsme nevěděli, že jsme zakopli právě o ně. Nemám je ráda. Od toho základního Může-li se něco pokazit, pokazí se to, až po ten nejposlednější, nejstupidnější, nejméně pravděpodobný, zahrnující kancelářské sponky, Andaluského koně a výtah. Celý můj (zatím) krátký život, se řídí těmito pravidly, poučkami a postuláty a mě už to nebaví.

Jelikož je dnes těchto zákonů nepřeberné množství a jednotlivé publikace se v autorství výroků liší, vycucám si pro tento článek z prstu své vlastní zákonistosti, jimiž se řídí madam Schválnost a budu doufat, že mi to projde. Čímž prosím laskavého čtenáře o schovívavost.

Fištův axióm: Doba, po kterou hledáte klíče od vozu je nepřímo úměrná logice místa, kde jste je nechali.

A to v zámku kufru. Opravdu jsem dnes zabila 28 minut čistého času obíháním auta, přemísťováním zmateného Matýska z jedné sedačky na druhou a obracením Fišty rubem na líc. Přišli jsme totiž spolu na parkoviště, já odemkla kufr klíčem (což činím velmi zřídka, páč zbožňuju ono vychytané tlačítko vedle volantu) a otevřela všechny dveře, aby se mi během nakládání kočárku dítě uvnitř neupeklo, čímž jsem ty páté ztratila z dohledu. Během poutání cvrčka, skládání sedaček a jiných obvyklých příprav na cestu jsem se lehce plácla přes kapsu, jestli klíče mám, poněvadž o sobě moc dobře vím, že jsem skleróza na nožičkách a co nemám k tělu připevněno kůží, kloubem nebo dlouhým provázkem, to okamžitě ztrácím. A kapsa prázdná. Začalo horečné hledání. Kufr byl otevřený a tudíž jsem na jeho zámek neviděla. No, abych se přiznala, celou dlouhou půlhodinu jsem se tam ani nepodívala. Až ve finále, zpocená, unavená a zoufalá, sedíce na chodníku a telefonujíce mému geniálnímu muži o průšvihu se ztraceným klíčem, můj zrak zašilhal tam, kam měl a mé srdce zaplesalo. J. se mi bude řehtat ještě o vánocích.

Základní teorie supermarketů: Fronta, ve které stojíte je ta nejpomalejší, bez ohledu na to, kolikrát jste se přemístili k jiné pokladně.

Tak na tohle jsem machr. I když vyberu tu nejkratší, s nejmenším počtem přeplněných vozíků, s inteligentně vyhlížející paní u pokladny, která si "nešetří práci", pokaždé v podlaze vystojím důlek. Tohle je pro mě opravdu záhada. Přede mnou jsou všehovšudy tři lidé. Jejich nákup sestává z půlky chleba, lahve minerálky a rodinného balení toaletního papíru a já se přesto ani po patnácti minutách nehnula z místa. Rozhlížím se a tipuju výhodnější pozici o dvě fronty dál. Briskně se přesunuju, abych vzápětí zjistila, že stojím za pánem, který nakupuje pro letní tábor. V jednom vozíku buřty a chleby, ve druhém limonády a dvacet balení kečupů. No výborně. Začínám být nervózní a provádím ještě jeden přesun. S nelibostí pozoruju svou první frontu, ve které maminka s chlapečkem, kteří využili mého útěku a zaujali mé místo, platí a sbírají z pultu své šmouly. Konečně nakládám zboží na pás. Když je hotovo, s hrůzou sleduju slečnu za kasou, jak zvedá telefon a z reproduktorů se ozývá:"Prosím vedoucí prodeje uzenin na pokladnu čtyři." Chce se mi řvát.

Rozšířený princip klesající inteligence: Pokud vás při "dočasném" odkládání předmětu z nedostatku volných rukou napadne myšlenka: "nejlepší způsob, jak to tu zapomenout", máte pravdu.

Na začátku to byly klíče od auta, potom kniha v prodejně belgických pralinek a nakonec peněženka na střeše auta. Klíče jsem našla sama, knihu přinesl laskavý spolumlsal a peněženka mi spadla za stěrače, když jsem se pokusila rozjet. Měla jsem dnes fakt z pekla kliku.

Teroristická teze aplikovaná na dopravu: Nemůžete-li se dostat z parkoviště, je v protějším obchodním domě bomba.

Nevymýšlím si, je to čiročirá pravda, i když je mi dost líto, že tato originální teze se dneškem pravděpodobně vyčerpala a již nikdy nebude uvedena do praxe. Aspoň v to doufám.

Postulát Prdlé Prvomatky: Máte-li dojem, že jste den strávili užitečně, příjemně a zajímavě, s největší pravděpodobností jste jen zabíjeli čas postáváním ve frontách, hledáním zapomenutých předmětů a psaním stupidit na internetu.

A třeba se mýlím.