Hurá na venkov!

Po půl roce jsem došla k závěru, že jsem již příliš dlouho neviděla své vetché rodiče a postpubertální sestru. Je čas předvést svou novou image a hlavně vůli k životu, jelikož o mě mají samozřejmě strach. Velikonoce se svými třemi dny volna budou to pravé. Ale ouha. Při pohledu do kalendáře jsem zjistila, že svátky jara budu trávit úplně jinde a jinak a totiž, budu bavit spolunocležníky a nemocniční personál v Motole. Kruciš! Zrovna období, kdy končí dlouhý půst (ne že bychom ho doma drželi, nejsme věřící, ale co bychom si společně s katolíky nenacpali panděra), měla jsem v plánu nakládat hermelín a utopence a houby houby, zlatá rybko, akvárium nebude. Budu ležet na našem krásném, starém, rozbitém gauči (systematické poskakování dítěte a pohazování jeho nadšeným tělíčkem rukou jeho otce roštu moc nepřidalo), koukat na pohádky a brečet, že je mi špatně. Zase. Ovšem tentokrát naposledy. Malá, ale velmi povzbuzující útěcha.

Každopádně výlet na Moravu byl přesunut na minulý víkend. V pátek se J. vrátil dřív z práce, aby se nám dobře jelo po naší nejkrásnější dálnici. Důvod sice dobře myšlený, ale naprosto mylný. Výtluky a díry tam byly, jsou a zůstanou již navždy, piráti taktéž, takže bouraček bude jen přibývat a už pomalu není způsob, jak se dostat z Prahy do Lipníka bez únavného postávání v koloně. Přiznávám, že svou jízdou vysoko nad rychlostním omezením se nebezpečným kazisvětům blížím, ale i přes hrůzubudící čísla na tachometru jsem řidička předvídavá a opatrná. A potkám-li stařičkého favorita, jehož majitel v klobouku by už také měl přehodnotit vlastnictví řidičského průkazu, nikdy mu neprovádím zlotřilosti, nelepím se mu na kufr, neblikám a vůbec se chovám slušně celých patnáct minut, než se veterán rozhodne zařadit do nejpomalejšího pruhu, kam patří a nás frajery nechá projet. 360 kilometrů za 2 hodiny 54 minut. Práskat se nemá, ale pochlubit se musím.

Víkend se povedl. Pověstná pohostinnost moravanů je vlastnost milá a příjemná, nepřestali jsme jíst celé tři dny a s vínem se také nešetřilo. J., který je alergický na kočičí chlupy se neopomněl zeptat, kdy budeme mít k obědu králíka (podle starého, ale dobrého vtipu "Maminko, a proč ten králíček říkal mňau?") a nadopoval se tlumícími léky. Což ve výsledku zapříčinilo, že se konečně po třech měsících vyspal. Byla jsem ráda i za něj, přestože po probdělé noci (se sestrou jsme zapomněly na čas a vedly dlouhé hovory do tří do rána), kdy jsem úplně zapomněla na fakt, že Maťulka neponocuje a v šest ráno se bude dožadovat snídaně sobota nesobota, jsem měla trochu problémy vydržet celý den s očima otevřenýma, ale kafe s kamarádkou vše napravilo. Udělali jsme si procházku, pokřtili fungl nový most, jehož rekonstrukce trvala skoro tak dlouho jako stavba obchvatu celého města, zkontrolovali co přibylo (nic, všichni kdo mají rozum utekli do Prahy a důchodci nestaví), kdo umřel a zda starosta, který vládl už za mé babičky drží svou korunu a žezlo pevně v rukou a vůbec jsme si to moc užili. Rodiče si pohráli s vnoučkem, pro něhož jsou takovou vzácností, že z nich nemohl spustit nadšený zrak a v pravidelných intervalech chodil do kuchyně kontrolovat, že babi s dědou jsou pořád tady a nezdá se mu to.

V neděli jsme se jen neradi naložili do Arthura a vydali na zpáteční cestu. Ta už tak veselá nebyla, jelikož padesát kilometrů před hlavním městem se to opravdu několika vykukům podařilo, zastavit dopravu a nechat mnohokilomterovou kolonu popojíždět pár hodin, čehož jsme se nehodlali účastnit a udělali jsme si okružní jízdu středočeským krajem. Bylo nádherné jarní odpoledne, svítilo slunce, za zády mi do sedačky kopal Matýsek a roztomilým žvatláním komentoval krásy přírody za oknem (taky to mohla být samomluva na téma mám mokro v plínce nebo shrnutí mnoha zážitků z výletu, u něj si jeden nikdy není jistý) a tak nakonec prodloužení cesty nikomu nevadilo. Zdrávi a vcelku jsme dojeli domů, ti mladší usnuli téměř souběžně se zavřením dveří od auta a my starší jsme vybalovali, prali a hádali se o tom, který večerní program v televizi únavou prospíme. Už teď se těšíme na léto, kdy si celou akci zopakujeme.