Adekvátní reakce

Vyšla jsem si na procházku. S Matýskem. V invalidním kočárku. Měla jsem na hlavě šátek. Vůbec jsem si neuvědomila, jak bizardní tvoříme dvojici. Ani mě nenapadlo, že v tomto stavu jsme spolu nikdy nebyli mezi lidmi. Kdyby po té ulici kráčeli Křemílek s Vochomůrkou, nejspíš by budili míň pozornosti. Vyzvedla jsem dítě ze školky a rozhodla se, že mám příšernou chuť na fantastický ořechový věnec, který se prodává v nedalekém Kauflandu. Svítilo slunce, bylo krásně teplo a lidé byli v rozpacích. První, kdo upoutal zraky okolojdoucích byl Maťulka, cumlající si paleček a nadšeně výskající. Oko pozorovatele zaregistrovalo kočárek pro postižené a vrhlo se k mé tváři, aby mi vyjádřilo soustrast. Tam narazilo na neexistující řasy a obočí, potažmo šátek zakrývající mou olysalou lebku a smutek se proměnil ve zděšení. Ti bystřejší a otrlejší se odvrátili a snažili se sami sebe přesvědčit, že vlastně neexistujeme. Pomalejší a slabší povahy několikrát překontrolovaly situaci, zda je neklame vlastní mozek a v několika případech nechaly poklesnout spodní čelist. Lidé se dívali, sledovali, civěli. Na malý okamžik mne napadlo vybírat všimné jako v cirkuse, ale opravdu jen na chvilku. Došla jsem k závěru, že já jsem ta silná a vytvořila jsem na rtech svůj nejkouzelnější povzbuzující úsměv, který říkal: "Nebojte se, my jsme exotika, tohle se VÁM stát nemůže." Moc to nepomáhalo, ale přestalo mi být okukovatelů líto. Já pro ně udělala maximum.

To dopoledne jsem totiž dostala lekci. Jelikož se u nás stále ještě řeší kauza zkažený zub (ano, jsem matka líná a neschopná, je vůbec div, že se můj syn dožil věku čtyř let nesežrán parazity a bakteriemi), vyrazila jsem k naší dětské lékařce pro žádanku na zubní oddělení motolské nemocnice. Máme v plánu ve čtvrtek zabít dvě mouchy jednou ranou - mou poslední hospitalizaci na onkologii (tak uvažuju: vzít sebou šampus nebo nevzít?) a Maťulkovo chrup. Telefonicky jsem se u paní doktorky objednala, vysvětlila situaci a byla jsem pozvána na návštěvu v ordinaci, kde na mě již čekala potřebná dokumentace. V čekárně tou dobou seděly dvě maminky s dětmi a jedna asibabička. Chlapeček byl odhadem ve věku mého syna a trpěl kašlíkem a rýmičkou. Skvěle se na tom bavil. Pokaždé, když ho přepadl záchvat úporného kuckání, doširoka se rozkročil, opřel si ruce v bok do polohy Petra Pana a kašlal, sípal, štěkal, prostě měl ze své nemoci náramnou legraci. Mamince se ovšem jeho chování nelíbilo, párkrát ho upozornila, ať si dá ruku před pusu a poté jsem slyšela tu příšernou větu:

"Co jsem ti řekla? Přestaň! Vypadáš jako de... (nedokončila) postižený!"

Až mi to škublo ušima. Chápu, proč ono nepěkné první slovo raději polkla, ale už mi nedochází, proč volila tuto variantu jako náhražku. Myslela jsem si, že to bylo jen rychlostí reakce, kdy měla zlomek vteřiny na to, aby svému dítěti neřekla debile, ale ona svou frázi, tentokrát už s naprostou jistotou ještě několikrát zopakovala. Ozvala se ve mně ona pověstná nakopnutá husa a zalomcoval mnou vztek. Měla jsem na jazyku větu "Nebojte se, mám postiženého chlapečka doma a věřte, že to vypadá úplně jinak", ale napadlo mě, že kdyby mi odsekla (což bych si i svým způsobem zasloužila), musela bych jí dát pár facek a tak jsem se blahosklonně rozhodla zůstat nad věcí. Otočila jsem se k ní zády a netrpělivě očekávala otevření dveří ordinace.

Což se za chvilku stalo a uvítaly mě nadšené pohledy paní doktorky a sestřičky. Následně zaregistrovaly šátek na mé hlavě a jejich úsměvy pohasly. Obě mě zdravily a snažily se něco říct, ale nedokončily ani jednu větu. Nakonec jejich koktání zakončila elegantně lékařka pokrčením ramen a milým "No, co můžeme...." Ano. Na takovýhle průšvih se nedá říct vůbec nic. Chápala jsem jejich rozpoložení a s díky jsem opustila ordinaci, abych ukončila ono vzájemné společenské trápení. Ještě jsem zaslechla pozvání na kávu a jako cukrář z krámu vyběhla z čekárny. Vzpomněla jsem si na jednu kamarádku, která tragédii naší malé rodiny shrnula roztomilým "Kamarádko, že ten pánbu sere vždycky na jednu velkou hromadu, co?" Přesně tak. Lépe se to snad ani vyjádřit nedá.

Co vlastně od svého okolí čekám? Stálo mě to velké přemýšlení a přehřívání mozkových závitů, ale nakonec jsem k jakémus výsledku došla. Požaduji od neznámých na ulici buď ostentativní ignoraci nebo povzbuzující úsměv. Kamarádi a známí mohou ke shrnutí našeho neštěstí neomezeně používat sprostá slova a jakkoliv černý humor. Nebráním se žádné legraci. Kupříkladu rozhovor se sousedkou z mého rodného městečka:

"Tak. Všimla jsem si, že nemáš vlasy. Co se stalo? Chemoterapie? Ozařování?"

"Chemo. Mám rakovinu."

"Hele, a kdo ne? Jak ti je?"

Moc hezký.

Nestojím o soustrast ani se sebou, ani s Matym, jelikož i přes to všechno, čím nás osud obdařil, a že se s námi fakt nepáral, jsme oba šťastní, spokojení a máme J. Až nás jednou potkáte na ulici, a že nás opravdu nepřehlédnete, pěkně se usmějte, a máte-li potřebu něco říct, pochvalte Matymu kočárek nebo mně šátek. V žádném případě se netvařte, jakoby vám spadly hračky do kanálu, jelikož to my nesnášíme. To je naše doména. To nám uplaval plyšový medvídek.