Blesk udeří klidně i dvakrát

   Říká se, že se to nemůže stát. Dvakrát do stejného místa. Že je to fyzikálně nemožné. Nám se to stalo.

   Poprvé u nás zahřmělo někdy zjara 2007, když jsme zjistili, že náš chlapeček nedělá takové pokroky jak by měl, že za vrstevníky trochu zaostává a musíme to řešit. Myslela jsem si tehdy, že stačí pár měsíců vojtovky a jsme z toho venku. Jaký to byl ovšem omyl. Cvičili jsme, chodili po doktorech, po nemocnicích a výsledky minimální, či veškeré žádné. Obrátili jsme se na alternativní medicínu a ta řekla, že Matýskovi ublížilo očkování, že to od něj nebylo hezké, a že se pokusí udělat pro něj maximum. Fakt se snaží seč může.

   Podruhé se zablesklo letos v zimě. Vpodstatě nic netušíc o svém zdravotním stavu (semtam nějaká bolístka není nic co by stálo za pozornost a hlavně nic co by mě odradilo od mé lásky ke snowboardu) jsem si vyrazila na hory a odtamtud rovnou do nemocnice. Tam se mi lékaři pokusili nejprve zachránit život (povedlo se, děkuji) a pak schopnost mít děti (se stejným výsledkem, asi se v té škole fakt něco naučili). Prý mi rozřízli břicho, vyndali vaječník, slepé střevo, které to sice nepotřebovalo, ale když už byli vevnitř, proč za sebou nechávat zbytečnosti, že, dále cystu a nádor. Celý týden mě nechali v blažené nevědomosti a den před propuštěním mi byla sdělena zpráva, že ten hnus fialovej byl a vlastně stále je životu nebezpečný. Že nezáleží na tom, že jsem mladá, že až na pár výjimek žiju zdravě, sportuju a vůbec se o své ještě neopotřebované tělo starám, že jsem máma malého kluka, který mě potřebuje, manželka velkého kluka, který je na tom stejně, že je to všechno šum a fuk, protože i přes to všechno mám rakovinu.

   Nejdřív jsem si myslela, že budu děsně statečná a nikomu ani neceknu. Že se budu tajně vykrádat z domu na chemoterapii, za doktory a na další lákavé akce, o kterých dnes ještě nemám tušení, ale které mě vbrzku čekají a že to v sobě ponesu tiše a hrdinně. Nešlo to. V den, kdy jsem se vrátila domů, ušlehala jsem litr fantastického domácího vaječného koňaku, vyndala všechny sladkosti, které mi laskavé návštěvy do špitálu přinesly a naaranžovala je na sváteční bóžohodové talíře, počkala jsem až dítě usne a sedla jsem si s J. na kus řeči. Všechno jsem mu to vysvětlila, že nikdo neumírá, doktoři co mohli to vyndali a co nemohli to psychicky zdeptá chemoterapie, která mě čeká, a že nejhorší co se nám může stát bude problém s děláním dětí. Je to kluk statečný a silný, pravda, myslím, že se mu v koutku oka zaleskla slza, ale vydýchal to, pevně mě objal, řekl, že kdyby bylo nejhůř, bude nám stačit Matýsek, hlavně, když tu na něj nezůstane sám. A to jsem mu musela svatosvatě slíbit a odpřisáhnout.

   Takže teď se "bavím" sdělováním novinek nejbližšímu okolí. No, počítaje tenhle blog ne zas tak nejbližšímu, ale tady jsem na tajňačku a je fakt malá šance, že mě někdo práskne v práci nebo tchýni. Rodiče se z toho šoku, chudáci, ještě nevzpamatovali. Nemluví se mnou. Asi za trest. Zlobila jsem - onemocněla a tudíž si nezasloužím ani slova útěchy ani pochopení a už vůbec žádnou podporu. Já vím, že jim na mě záleží a ono mlčení pramení z toho, že sedí doma, je jim ouzko a neví o čem by se se mnou bavili, ale to ticho mě ubíjí. Nejlepší kamarádka, které jsem onu novinu shodou okolností svěřila smskou mě seřvala fantastickým způsobem, co že si to dovoluju, psát jí takové špatné zprávy. Že jsem pěkně hnusná a jí je to líto. Ach jo. Příště si musím dát pozor a poslat jí to spíš jako kartičku v dárkovém koši nebo tak něco.

   Vím moc dobře, že se nic tragického neděje. Jsem si naprosto jistá, že teď je moje tělo čisté jako slovo bóží a v nejbližší době tuhle nemocniční akci opakovat nehodlám. Mám na příštích pár týdnů naplánovaný bohatý program spočívající převážně v něžné péči sestřiček na onkologii, takže nudit se nebudu. J. vedle mě stojí pevně jako skála, nenechá mě zvednout ani spadlé klíče, pečuje o mně jako o Maťulku, když mu bylo 14 dní a já si to projednou užívám. Zjistila jsem, že můj žebříček hodnot měl poněkud trhliny, přerovnala jsem ho a vychutnávám si každý okamžik. Cholerikovi ve mě jsem zakázala byť jen ceknout, té ubrečené, ustrašené malé holce jakbysmet, válím se u televize, cpu se cukrovím, mazlím se se synem a mám se. Já se tak mám!