Kam čert nemůže, nastrčí naši rodinu

Včera jsme zapli televizi a vidíme velmi zajímavou reklamu. Na pražský okruh. Bude se otevírat. Hurá! Budeme po něm moci jezdit autem. Hurá! Cesta na Moravu se zkrátí skoro o hodinu. Hurá! Slavnostní otevření je příští víkend. A doprčic! To tu nebudeme. Budeme na VELKÉ kulaté rodinné oslavě, kam pojedeme v pátek před otevřením a odkud se budeme vracet v neděli, taktéž před otevřením. Nemluvě o tom, že od té doby, co jsme se na internetu dočetli, že tam řádí "inlajňáci", sníme o tom, se k nim přidat.

Naše fantazie ovšem nezná mezí. Už nevím, kterého zvrhlíka to napadlo (nejspíš Máťu. Zatímco nemluví, dá se na něj svést spousta věcí.), ale oba jsme se shodli, že se prostě po nové pražské dálnici musíme projít.

Dnes odpoledne jsme se všichni kolektivně naskládali do auta, nezapomínaje kočárek, náhradní plenky, sváču a hlavně foťák(!!!) a vyrazili jsme k městské části, která je prý pro dané procházky nejlepším výchozím bodem. Když jsme dojeli na místo, zjistili jsme, že jediný způsob jak zaparkovat je v zákazu vjezdu. Nu což. Za tu pokutu nám to stojí, rozhodli jsme a J. odhodlaně zacouval na staveniště.

Vybalili jsme se, "očíhli" situaci, zda je bezpečno a v blízkosti se nepohybují přátelé s majáčkem a stylem jakobynic jsme se vydali po nájezdu nahoru na novostavbu. A fotili jsme. Já fotila. Neustále. Tuhle příležitost už nikdy v životě mít nebudeme. Nahoře bylo krásně. Betonový zázrak hlavního města voněl čerstvým asfaltem, slunce nás opékalo, nikde ani živáčka, klid a ticho.

Vzájemně jsme si všichni zapózovali a pomalinku zamířili k odchodu, když tu u nás zastavila dodávka. A sakra! Naše mozky začaly vysokými obrátkami vymýšlet výmluvy, jak jsme se sem dostali a co tu vyvádíme. Z okénka se vyklonil mladík s ne zcela čistou češtinou. Žvýkal rohlík a ptal se: "Vy chóčetě vyfotit?" křenil se od ucha k uchu. "No jasně!" Ochotně vystoupil a několikrát na nás zmáčkl spoušť.

Zázrak byl dokonán.

Pomalu jsme sešli zpátky k autu a rychlostí blesku z místa činu zmizeli. Příští příležitost dostaneme, až se bude okruh bourat. Tak za padesát až sto let. A už dnes oba víme, že jestli udržíme foťák v rukou, budeme tam.