Peanut 3. část

Peanut 2. část

Peanut

Achmed - mrtvý terorista

Já Matýsek

Ze začátku to vypadalo na klasickou průměrnou neděli. Vzbudil jsem se v tý pitomý modrý posteli co se dobře skládá do auta. Aha! Jsme u babičky. Zavolal jsem nánu. Nic. Zkusil jsem tátu, taky ticho. Sakra, že by mě definitivně odložili?! Ale neeee, strach by jim nedovolil. Pořád mi vykládají jak mě maj rádi a že jsem jejich sluníčko ťuťuťu, přeci by mě tu nenechali.

Je to dobré, velká postel se pohnula. Posadil jsem se a viděl tátu jak se pomalu zvedá a má u toho řeči, že je brzo a ještě jsme mohli chvilku zařezávat. Nic takového! Mám v plínce povodeň, jestli mě rychle neposadí na záchod, stanou se i horší věci a v bříšku mám vakuum. Okamžitě tam potřebuju něco nacpat, a jestli k tomu nedojde do před pěti minutami, fakt se ošklivě vzteknu.

K snídani hnusnej rozinkovej koláč s jabkama. Zkusil jsem bojkot tím, že jsem každé sousto přežvykoval aspoň stokrát, přidal jsem k tomu pár peprných poznámek a táta nakonec vyměknul a přinesl jogurt. Aspoň něco. Nána by mi určitě namazala chleba sýrem. Chybí mi.

Přebalený, najezený a spokojený jsem byl posazen na svůj soukromý koberec, obložen hračkama, abych se bavil. Tak jsem začal rabováním babiččiných dvd. To se tátovi moc nelíbilo a přesunul mě k mé krabici s plastovými zvířátky a stupidně barevnými autíčky, kterým jsem ulámal kolečka, abych si něco vhodnějšího našel tam. Ha ha. Doplazit se zpátky k inkriminované poličce mi zabralo sotva pár minut. Zjistil jsem, že se dá vytáhnout ven ze skřínky i s přehrávačem. Fájn! Boucháním jsem opět přivolal svého opatrovníka. Kruciš. Polička zavřena a já zase sedím u té protivné krabice, jejíž obsah jsem vysypal snad tisíckrát a každý jeden kus rozházel po půlce obýváku. Nuda. Kde je ta nána?

Po obědě jsem čekal, že budu uložen na odpolední siestu. Ve chvíli, kdy se mi začaly příjemně zavírat oči mě oblékli a posadili do auta. Prý jedem na výlet. Super!

Přijeli jsme do Karlových Varů, naložili mě do kočáru a vyrazili jsme. Bylo krásně, teplo a já začal s houpáním tlumičů opět slastně usínat. V jednu chvíli mě vzbudil nadšený výkřik "Tady sedí!" Copak? Že by po festivalu zbyla nějaká celebrita? Otevřel jsem jedno unavené oko. Nána! Hurá!

Kdybych mohl, skočil bych jí radostí do náruče! Konec nudy, mám koho tahat za vlasy a lechtat na nohou! Obejmul jsem ji jak jen mi to mé krátké ruce dovolily a nadšeně jí zaslintal do výstřihu ve snaze dát jí pusu. Svět je zase v pořádku.

Takový obyčejný uplakaný den

Dnes nepláču já, smutek drží nebe. Z toho dlouhého nádherného horka se sesypalo a pustilo přehrady. Já jsem naopak děsně v pohodě, i když zase sama. Kluci jsou u babičky a já mám celý byt jen pro sebe. A pro jednou mi to není líto.

J. miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju nejvíc na celém světě. Teda kromě Matyho. Ale dnešek jsem už dlouho potřebovala. Nemám pocit, že bych měla něco uklidit, jelikož zítra jedu za nimi a strávíme tam všichni jeden nádherný prázdninový týden. Jestli tady náš útulný 3+kk míní shnít špínou, pro mě a za mě. No, nejsem zas taková hrdinka. Je tu relativně čisto, ale aspoň nemám potřebu to vylepšovat zbytečnostmi jako praním záclon a uklízením sklepa.

Mám 24 hodin jen a jen pro sebe a svou kamarádku lenoru. Je to super. Ráno jsem pány vypakovala, dala si dlouhou příjemnou osvěžující sprchu a šla navštívit Antona. Je to malé chlupaté kočičí štěstí, které vlastní kamarádka K., jež má na Moravě rodinné povinosti. Kupodivu mě nepožádala, abych mu šla dolít vodu, nasypat mleté krysí ocásky z konzervy a vysypat ty strávené z jeho obrovského soukromého kočičího záchodku, ale abych mu šla na chvíli dělat společnost, aby tam nebyl tak sám. Je úžasná. Anton mě radostně přivítal, provedl celým bytem, aby mi ukázal, že má vše pod kontrolou, nikde žádný zloděj ani páchnoucí nepřístojnosti, vyskočil mi na klín a povinně zapředl. Neznám lepší pocit, bohužel doma si ho dovolit nemůžu, J. by se ukýchal k smrti. Stejně si myslím, že svou alergii na mě jen hraje, páč mě má přečtenou a moc dobře ví, že jinak by se náš byt hemžil posbíranými bezďáckými koťaty.

V obchoďáku mě přepadl zmatek a panika, zdržovala jsem u pokladny, když jsem si vzpomněla, že nemám Mozzarelu a bez ní můj samostatný opuštěný večer ztratí kouzlo. Paní prodavačka se mi omlouvala, že pro mě měla pár peprných výrazů, jelikož se bála, že už se nevrátím. Málem jsem tam ztratila svou kouzlnou malou kartičku, bez které by se můj život bez přístupu k účtu proměnil v peklo, ale nakonec vše dobře dopadlo a já se vrátila domů s nákupem, Mozzarelou i kreditní kartou a vrhla se na přípravu oběda.

Po nekonečně dlouhé době jsem si upekla obrovský plech cukeťáku, na kterém ujíždím a který mi tu nikdo nechce jíst a míním ho do večera celý spořádat. Ať puknu.

Lehla jsem si na gauč, pustila jeden ze svých oblíbených seriálů (díky, rapidshare) a spokojeně usnula. Viděla jsem půlku jednoho dílu, nevím, kde vzala jedna z hlavních hrdinek rakovinu a kdy byla druhá požádána o ruku a je mi to fuk. Vzbudila mě nádherná hřmotná letní bouřka, šla jsem si do toho deště zakouřit a bylo mi báječně.

Teď dobloguju (ó češtino, jakými krásnými výrazy oplýváš!), půjdu si umýt hlavu, vezmu si vyšívání a zjistím, jak je to s děvčaty v onom seriálu. Večer si otevřu svůj nový fet - nealkoholické švestkové pivo, rozečtu knihu ukradenou Antonovi (děkuji K., poctivě vrátím) a budu ponocovat a bude to bezva.

Kluci moji, stýská se mi, mám vás strašně ráda, ale za tenhle den vám oběma moc děkuju. Jen to nedělejte moc často, zvykla bych si a začalo by mi tu být smutno.

O trpělivosti

Tak je máme doma. 2 kouzelné kartičky, jedna hezčí než druhá. Matýsek byl naším státním sociálním systémem definitivně uznán za těžce zdravotně postiženého občana. Má na to i průkajdu s fotkou (vystřihla jsem ji z kolektivní školkové, tváří se tam, že možná asi nejspíš co nevidět začne brečet, jestli na něj ten foťák bude byť jen vteřinu mířit). Čekala jsem, že se sesypu, že to neustojím. Kupodivu má reakce byla téměř opačná. Jistěže neskáču radostí metr dvacet, ale už jsem nejspíš dospělá a vidím za tím malým oranžovým papírkem spíš výhody. Hlavně tu, že druhá kouzelná kartička se dává za přední sklo do auta a už konečně můžeme parkovat u vchodů obchoďáků a lékařských institucí blíž než o 3 ulice a dvoje příkré schody dál.

Maty dostane příspěvek na benzín, aby si svou novou výhodu mohl patřičně užít a jezdil nebezpečně rychle a hodně daleko naším potlučeným kombíkem. Snad jednoho dne koupíme i slíbené chodítko (úděsná pálka. Podezřívám výrobce, že je vyrobeno z čistého zlata a v dutých trubkách nacpaný pervitin) a speciální kolo (obdobný případ. Jestli se na něm někdy naučí jezdit, přihlásím ho na první možnou paralympiádu, aby ho mohl ukázat celému světu v plné parádě) a vůbec spoustu jiných dalších a pro Máťu velmi důležitých kompenzačních pomůcek.

Dnes ho přišla posoudit paní ze sociálky, kolik že bodíků v tom slavném seznamu splňuje, aby mohl dostat nějaké korunky. Hned poté co jsem jí nabídla sklenici vody jsem ji ubezpečila, že naše jednání bude stručné a krátké :"Četla jsem seznam na internetu. Matýsek umí sedět." Hotovo. Přesto dostála své povinnosti a poctivě se mě na jednotlivé položky vyptala. U otázek sebeobsluhy to bylo jednoduché - Ne, neobleče se sám, neví k čemu jsou kalhoty natož aby je dokázal chytit do ruky. Ne, sám nejí, na lžičku ve vlastní ruce má snad alergii a samotným jídlem trénuje hod do dálky. Ne, neumí si vyčistit zuby a i jeho vlastní matka vyzbrojená ručníkem a kartáčkem se stává nepřítelem číslo 1.

Horší byla komunikace: "Orientuje se v bytě?" - No copak já vím, zeptala jsem se ho, jestli ví, kde máme koupelnu. Prý "Gek". Jestli je to ano nebo ne, nechala jsem paní na posouzení. "Má kamarády?" - Fáfa ve školce má péči, jestli má Maty dost hraček a Zuzanka mu závidí kočárek. Jestli je tohle přátelství, ano. Má spoustu kamarádů.

Paní byla velmi sympatická, velmi milá a velmi rychlá. Vysvětlila mi, co nás přibližně čeká, že jednání se potáhne dlouho a dlouho a možná za rok touhle dobou se nám ozvou. - Ne, pokud Maty začne chodit a mluvit a nastoupí na vysokou před dosažením věku 4 let pro vysoké IQ, nemusíme volat. Oni se to dozvědí sami a navíc: fakt to na zázraky nevypadá. Dobrá, budeme čekat. My jsme rodina trpělivá.

Ovšem paní se mýlila. Předevčírem se Matýsek začal plazit. Zatím pomalounku polehounku aby se nepředřel a nezranil, přeci jen je to velmi prudký pohyb směrem vpřed, ale opravdu jsem viděla, jak zvládl 2 tempa. Jak říkám. My jsme trpěliví. My si počkáme....

Randy Pausch

...  

   Randy Pausch, úspěšný profesor informatiky na Carnegie Mellon University, přednesl svou poslední přednášku ve věku necelých padesáti let. Když 18. září 2007 předstupoval před 400 posluchačů v sále, úvahami o tom, zda skutečně jde o jeho " poslední " přednášku v životě se nemusel zabývat. Nedávno před tím mu lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky v terminálním stádiu a věděl, že mu zbývá pár měsíců života.

   Zkušenost získáte, když se vám nepodaří získat to, co jste chtěli.

   Čas je všechno, co máte. Jednoho dne můžete zjistit, že ho máte méně než si myslíte.

   Zvolte správný způsob ukládání věcí. Když jsem oznámil Jai, že chci mít v novém domě místo, kde budeme mít všechno uspořádáno podle abecedy, prohlásila, že je to na její vkus příliš obsedantní, puntíčkářské. Oponoval jsem:" Uspořádání podle abecedy je pořád lepší, něž pobíhání sem a tam se slovy: já vím, že to bylo modré, a že jsem něco jedl, když jsem to naposledy viděl."

   Jak víte, já jsem velký optimista. Ale když se snažím učinit důležité rozhodnutí, promýšlím katastrofický scénář. Říkám tomu faktor "být sežrán vlky". Co je nejhorší věc, která by se mi mohla stát, když se pro něco rozhodnu? Sežerou mě vlci?

   Napsal mi muž, který má ve svých 40 letech vážné problémy se srdcem. Píše o indickém duchovním vůdci Krišnamurtim, který zemřel v roce 1986. Jednou se ho zeptali, co by řekl jako útěchu umírajícímu příteli. Krišnamurti odpověděl: "Řekněte příteli, že část vás umírá s ním a bude ho provázet, kamkoli půjde. Nikdy nebude sám."

...

                                                                                 Poslední přednáška