Takový obyčejný uplakaný den

Dnes nepláču já, smutek drží nebe. Z toho dlouhého nádherného horka se sesypalo a pustilo přehrady. Já jsem naopak děsně v pohodě, i když zase sama. Kluci jsou u babičky a já mám celý byt jen pro sebe. A pro jednou mi to není líto.

J. miluju víc než oříškovou čokoládu a tu miluju nejvíc na celém světě. Teda kromě Matyho. Ale dnešek jsem už dlouho potřebovala. Nemám pocit, že bych měla něco uklidit, jelikož zítra jedu za nimi a strávíme tam všichni jeden nádherný prázdninový týden. Jestli tady náš útulný 3+kk míní shnít špínou, pro mě a za mě. No, nejsem zas taková hrdinka. Je tu relativně čisto, ale aspoň nemám potřebu to vylepšovat zbytečnostmi jako praním záclon a uklízením sklepa.

Mám 24 hodin jen a jen pro sebe a svou kamarádku lenoru. Je to super. Ráno jsem pány vypakovala, dala si dlouhou příjemnou osvěžující sprchu a šla navštívit Antona. Je to malé chlupaté kočičí štěstí, které vlastní kamarádka K., jež má na Moravě rodinné povinosti. Kupodivu mě nepožádala, abych mu šla dolít vodu, nasypat mleté krysí ocásky z konzervy a vysypat ty strávené z jeho obrovského soukromého kočičího záchodku, ale abych mu šla na chvíli dělat společnost, aby tam nebyl tak sám. Je úžasná. Anton mě radostně přivítal, provedl celým bytem, aby mi ukázal, že má vše pod kontrolou, nikde žádný zloděj ani páchnoucí nepřístojnosti, vyskočil mi na klín a povinně zapředl. Neznám lepší pocit, bohužel doma si ho dovolit nemůžu, J. by se ukýchal k smrti. Stejně si myslím, že svou alergii na mě jen hraje, páč mě má přečtenou a moc dobře ví, že jinak by se náš byt hemžil posbíranými bezďáckými koťaty.

V obchoďáku mě přepadl zmatek a panika, zdržovala jsem u pokladny, když jsem si vzpomněla, že nemám Mozzarelu a bez ní můj samostatný opuštěný večer ztratí kouzlo. Paní prodavačka se mi omlouvala, že pro mě měla pár peprných výrazů, jelikož se bála, že už se nevrátím. Málem jsem tam ztratila svou kouzlnou malou kartičku, bez které by se můj život bez přístupu k účtu proměnil v peklo, ale nakonec vše dobře dopadlo a já se vrátila domů s nákupem, Mozzarelou i kreditní kartou a vrhla se na přípravu oběda.

Po nekonečně dlouhé době jsem si upekla obrovský plech cukeťáku, na kterém ujíždím a který mi tu nikdo nechce jíst a míním ho do večera celý spořádat. Ať puknu.

Lehla jsem si na gauč, pustila jeden ze svých oblíbených seriálů (díky, rapidshare) a spokojeně usnula. Viděla jsem půlku jednoho dílu, nevím, kde vzala jedna z hlavních hrdinek rakovinu a kdy byla druhá požádána o ruku a je mi to fuk. Vzbudila mě nádherná hřmotná letní bouřka, šla jsem si do toho deště zakouřit a bylo mi báječně.

Teď dobloguju (ó češtino, jakými krásnými výrazy oplýváš!), půjdu si umýt hlavu, vezmu si vyšívání a zjistím, jak je to s děvčaty v onom seriálu. Večer si otevřu svůj nový fet - nealkoholické švestkové pivo, rozečtu knihu ukradenou Antonovi (děkuji K., poctivě vrátím) a budu ponocovat a bude to bezva.

Kluci moji, stýská se mi, mám vás strašně ráda, ale za tenhle den vám oběma moc děkuju. Jen to nedělejte moc často, zvykla bych si a začalo by mi tu být smutno.