Zase ta samota

Jsem sama doma. Nesnáším to. Když píšu nesnáším, myslím tím opravdu těžkou depku.

Jsem povahy veselé a šťastné. Narozena v roce koně. Já jsem prostě stádové zvíře. Pořád kolem sebe musím mít lidi. Nejlépe davy. Jsem bavič a srandista, potřebuju slyšet lidský hlas a vidět rozesmáté tváře, když řeknu vtip. Navíc sama sebe nesnesu. Jsem cholerik a v určitých situacích mě může vytočit na zem spadlá sklenička do vysokých obrátek. Prostě se nemám ráda. A jsem velmi velmi nerada sama se svými myšlenkami, které se dokolečka točí kolem lidí, kteří mi chybí.

Byli jsme všichni tři na prázdninách u babičky. Bylo nádherně, pršelo a mrzlo a my jezdili na kolech a na bruslích a byli jsme na trhu a pořád se něco dělo. Teď sedím v obýváku, dívám se na film, který mě nebaví a čekám na své duševní dvojče, až mě z toho přijde vytáhnout. Cítím normální fyzickou bolest, jak se mi svírá srdce. Jde o několik hodin, pozítří už budu s klukama v lázních, ale někdy je i pár hodin dlouhých jako nekonečno. Ach, Alberte, cos nám to s tou relativitou času udělal!

Když už vzpomínám lázně, je potřeba podotknout, že (hurá hurá) Maty se konečně dostal do Arpidy. Asi jen na týden, ale naštěstí aspoň to. Dozvěděli jsme se v pátek, že v pondělí nastupujeme. J. se zachoval fantasticky, jelikož já se z práce netrhla (díky ti, létající nosorožče), obětoval se a vyrazil. Tchán nám půjčil krásné nádherné velké auto, ve kterém se moje rodinka odvezla do Budějic a já to u Plzně stočila domů. Sakryš.

A ve školce jezdil na koni. 2 minuty z vyčleněných patnácti, ale i to se počítá. A byl za čaroděje a děsně mu to slušelo. A zjistili jsme, že když je bosky, krásně mu to chodí. Nejspíš už to moje zlatíčko nikdy nedostane na nohy botičky.

A chybí mi chybí mi chybí mi chybí mi. Oba. J. psal, že pláče a on neví proč a co s tím. Řekla jsem mu, ať si ho vezme do postele, že je mu smutno. Usnul prý za 5 minut.

KDYŽ MĚ SE TAK STRAŠNĚ STEJSKÁ!