Vyprávění o třech chorých a jednom nemocném

     Lidé na planetě se v posledních týdnech, měsících a s hrůzou musím konstatovat, že dnes už i letech, dělí na dvě skupiny. Ti, kteří se covidu bojí, nosí roušky a dodržují opatření a ti, co nosí roušky a dodržují opatření, ale svému kašli a plnému nosu říkají rýmička a pak jsou pozitivním testem velice překvapeni. My se chca nechca svého času zařadili do druhé skupiny.

    Jednoho krásného, mrazivého, sobotního večera zvedl J. telefon a ze sluchátka se ozvalo: "Kontakt s covid19 pozitivní osobou? Ale jistě, jak si přejete," a hlas na druhé straně drátu pokračoval v hovoru, jehož smyslem bylo informovat lásku mého života o tom, že si od něj domů nejspíš přinesl virusek, neškodný vir, tak trochu rýmičku nebo chřipečku, ale ať je opatrný a radši na mě nemluví. Vzhledem k tomu, že se spolu viděli před třemi dny, a celé ty tři dny zřítelnice oka mého doma nezavřela pusu, toto varování přišlo poněkud ex post. Ale budiž. J. následující ráno odkvačil na testy a já umyla dezinfekcí všechny kliky. Považovala jsem situaci za vyřešenou.

    Testy dopadly negativně. Přesto jsme se zachovali zodpovědně, uvrhli se na 10 zákonem stanovených dnů do karantény, nakoupili u košíků spoustu jídla, vína a čokolády a zamkli dveře. 

    Ve čtvrtek přepadla J. rýma. Ovšem ta, jak všichni dobře víme, není příznakem daného onemocnění, nic jsme si z jeho kýchání a nadávání nedělali. V pátek ráno jsem pod deky s horečkou upadla já, Matěj se přidal večer. J. rýmička začala být podezřelá. V sobotu Šimonek poblinkal sebe, židli na které seděl, podlahu a psa, který mu ležel u nohou a hlídal, kdy spadne další sousto dětské večeře. V neděli se láska mého života odebrala opět na testy. A naše rýmička se proměnila v covid.

   IZOLACE, DEN 1.

J. má rýmu. Pracuje. Děti spí. Já kašlu.

 IZOLACE, DEN 2.

J. má rýmu. Pracuje. Děti spí. Já kašlu. Vařím kotel guláše, aby nám vydržel nejmíň na týden, ne jako 2 plátky svíčkové z víkendu.

 IZOLACE, DEN 3.

J. má rýmu. Pracuje. Matěj kašle. Já se dusím. Vyluxovala jsem, vytřela, vyžehlila a ostentativně trvám na tom, že asi chcípnu.

 IZOLACE, DEN 4.

J. má rýmu. Pracuje. A kašle. Kromě Šimonka, který evidentně sobotním zvracením s coronou definitivně zúčtoval, po sobě štěkáme všichni.

 IZOLACE, DEN 5.

J. má rýmu. Pracuje. Když jsem večer ochutnávala víno k filmu, všimla jsem si, že nevoní. Očichala jsem všechno v lednici. Bez jakéhokoliv zápachu. Považuji za velikou nespravedlnost, že jsem čich v celé rodině ztratila jen já. J. se směje.

 IZOLACE, DEN 6.

J. má rýmu. Pracuje. Kašleme. Převlékla jsem všechny postele, vyvenčila na zahradě psa a zašila dvoje tepláky. Trvám na tom, že chcípnu a žádám J., aby vzal na vědomí, že doma jsou i děti, ne jen počítač, a ty potřebují nějakou péči, na rozdíl od počítače. A já jsem na to sama, dusím se a nebaví mě to. J. namítá, že je v práci. Snažím se mu vysvětlit rozdíl mezi home officem a nemocenskou. Marně.

 IZOLACE, DEN 7.

Vařit je výzva. Spálila jsem fazole. K obědu chleba s máslem, bez čichu a chuti k jídlu jsem jediná, koho to nesere. J. žvejká chleba, nadává a pracuje.

 IZOLACE, DEN 8.

J. už nemá rýmu. Pracuje. Vyvenčila jsem na zahradě děti a psa. Všichni kašleme, už nás to nebaví, sháníme po internetu další léky. Remdesivir nemůžu nikde najít. Sakra.

 IZOLACE, DEN 9.

J. pracuje. Naše obydlí přepadla absolutní rezignace. Já a děti spíme a kašleme.

 IZOLACE, DEN 10.

J. se raduje, že je zdráv a zítra odchází do práce. Já mám ještě zaracha, děti zavřenou školu. Na oslavu otevřel narozeninový Diplomatico. Ptá se, zda chci ochutnat a chechtá se, až se v pase ohýbá. 

    Dnes můžu zodpovědně říct, že covid není ani rýmička, ani chřipečka, protože za více než 40 let svého života mohu zodpovědně prohlásit, že obojí vypadá úplně jinak. Za svou osobu říkám již nikdy více, vyhlašuji doživotní imunitu a nějaké mutace mi můžou vlízt na záda.

    

Chcete-li Boha pobavit, ...

 ... seznamte ji se svými plány.

Chtěla bych psa.

Když utichl hurónský smích, pokračovala jsem.

- holčičku

- zlatého retrievera

- vychovanou, poslušnou, barvy krémové

- přes den bude pomáhat s dětmi, večer si mi lehne k nohám a já budu háčkovat a koukat na seriály a bude nám děsně fajn

- celou noc bude klidně spát ve svém pelíšku

- budeme chodit na dlouhé procházky, děti v kočárech, psí slečna po boku, i bez vodítka, na písknutí okamžitě přiběhne

- loužičky doma budou trvat maximálně pár dní, bude strašlivě chytrá a učenlivá

- budu jí vyvářet samá zdravá psí jídla, ona bude mít spokojené bříško a nikdy nebude škemrat naše jídlo

- všichni ji budeme milovat, nejvíc kluci

- nikde nebudou psí chlupy.

Pak přišel dvanáctý prosinec 2020 a s ním se stala Maggie.

Je to holčička zlatého retrievera, barvy krémové. A to je asi tak všechno k výše napsanému. 

     Když jsem si přála psa, zapomněla jsem na štěňata. Štěně není pes. Aspoň to naše ne. Je to blond chlupatá koule, která se v nepravidelných intervalech řítí naším bytem a naráží do předmětů, zdí a lidí. O výchově a poslušnosti ještě neslyšela, což je samozřejmě jen a jen moje chyba, neb za to, jaký je pes, tedy štěně, může jeho pán, nikoliv pes, tedy štěně. Jsem evidentně líná, sobecká, nezodpovědná mrcha.

     S dětmi sice pomáhá, je to moc hodná holka, ale po svém, tedy jim skáče kolem krku, což jí nedává moc práce, poněvadž naše děti v drtivé většině času leží nebo sedí. Samou láskou se je snaží ulízat k smrti, což se jí, hlavně v případě Šimonka, dost daří, neb jestli mu ta věc ještě jednou přejede jazykem po obličeji, on dozajista umře. 

     Večer si můžu nechat o háčkování se štěnětem u nohou leda zdát, jelikož Maggie neví, co znamená u nohou a zásadně usíná na mém klíně hned potom, co mi vytrhne háček z ruky a z klubíčka udělá nevzhlednou, zašmodrchanou hromadu barevných nití. 

     Celou noc spí ve svém pelíšku. Jejím pelíškem je náš rozložený gauč. Zatím na něm zabírá plochu menšího polštáře, ovšem až z ní vyroste metrové tele, jak mě s oblibou straší J., do jejího pelíšku už se nikdo z nás nevejde.

     O dlouhých procházkách můžeme také hovořit pouze v teoretické rovině. Náš pes, tedy štěně, obranář, lítá bestie, se bojí vystrčit čumák z branky. Když ji k tomu jednou za pár dnů přinutím násilím, tedy ji popadnu do náručí a odnesu aspoň pět metrů od zahrady, stává se z ní rozklepaná hromádka blond chlupů, kterou za sebou téměř vleču celou jednu ulici. Pak se mi ji zželí nebo nevydržím s nervama, to podle smutnosti kukuče, který je na mě upírán a jdeme domů, což zvládá po svých a klusem. Kupodivu. 

     Loužičky doma trvaly opravdu jen pár dní. Tedy ty, které by se daly prohlásit za nehodu. Teď už zůstávají jen ty vytvořené naschvál mně, J., prázdné misce od jídla, trestající utěrce a ztracenému tenisáku. 

     Nevyvářím. Přivezli jsme si Maggie naučenou na granule a já, stará konzerva nemám odvahu cokoliv jiného, kromě hromádky sladkého tvarohu se žloutkem, vytvářet. Schovávám se za internety, které píšou, že psovi se má vařit až od půl roku věku, tedy se na to pečlivě chystám, sestavuji zdravá psí menu, plánuji nákupy zdravých potravin a děsím se dubna.

     Všichni ji milujeme. Šimonek zatím z bezpečné vzdálenosti natažené dětské paže, Matýsek natažených ležících dětských nohou, kam se smí štěně uložit až poté, co na ně bylo nakřičeno, aby okamžitě přestalo Máťovi olizovat obličej a ukusovat konečky prstů. Já a J. máme pocit návratu ztracené dcery. 

     Psí chlupy jsou všude.

    A to je asi tak všechno, co k tomu v dané chvíli můžu říct. Tedy vlastně ne. ještě jedna věc:

Všem přejeme krásný poslední den v roce, hodně štěstí a zdraví (hlavně zdraví) do Nového roku, pohodu a co nejméně loužiček!

Prdlá prvomatka s rodinou

O cestě tam a zase zpátky

       Bylo pondělní odpoledne, slunce za nemocničním oknem pomalu zapadalo za budovu léčebny dlouhodobě nemocných a do našich dveří vstoupil pan docent, po pěti týdnech pobytu konečně s dobrou zprávou. Máme se vystěhovat. Nikoliv domů, ale na standardní pokoj, ze kterého je to domů už jen maličký krůček. Nevím jak Matýskovo, ale mé srdéčko zaplesalo. Zvláštní bylo jen to, jak se pan doktor u sdělování novinek tvářil. Opakoval, že tím, že nás posílají "na kojence" (tady jsme měla zpozornět), nás nepouštějí ze zřetele, stále nás budou mít na očích, v mysli i srdcích a stále budou pečovat o Máťovo zdraví a plíci. Jen o chodbičku dál. A že by nás rádi dali na pokoj pro větší děti, ale jelikož je nemocnice chorými zaplněna doslova po strop, nedá se svítit, půjdeme k miminům. Tady nemají jedinou volnou postel. Nevadilo mi to. Pokoj jako pokoj a pokud budou sestřičky schopné měnit kapačky a krmit pegem, jsem pro každou srandu. První chyba.

     Když se setmělo, nakráčely do pokoje sestry, začaly Matýska připravovat k přesunu tím, že odpojovaly, přepojovaly a připojovaly klubka hadic, hadiček a drátů. V mém mozku zahlodal červík pochybnosti. Když byly dámy hotovy, sbalila jsem náš cestovní kufřík, naši cestovní tašku, cestovní igelitky a cestovní pytlíky s jídlem, které jsme neměli ani jeden dost sil sníst a přestěhovali jsme se. Už ponurá chodba původního křídla nemocnice působila ponuře. Po otevření ponurých, poměrně úzkých dveří pokoje, který se měl na zbytek pobytu stát naším útočištěm, se objevila ponurá místnost, zvící rozměrů většího rodinného vozu. Můj mozek spustil poplach. Spojenými silami se sestrám z JIPky a sestrám z kojenců povedlo nacpat postel, Matěje, mě, několik stojanů na pumpy, naše zavazadla a Matyho invalidní vozík dovnitř a jaly se připojovat, co bylo potřeba. Jelikož místnost byla tak malá, že jsme se tam 3 nevešli, sledovala jsem jejich činnost s maličkou dušičkou z chodbičky. Nakonec jsme s Máťou osiřeli. Rozhlédla jsem se a upadla do velmi, velmi hluboké deprese. Pokoj, který někdo postavil kolem roku 1950 a vybavil novým nábytkem počátkem osmdesátek, byl schopný pojmout dětskou postýlku, jednu matku a několik sester, ovšem nikoliv postižené dítě napojené na bambilion zařízení, zamotané kolem dokola do hadiček, zvracející a záchvatující, s nutností polohovat, odsávat a vůbec, s potřebou péče s přístupem ze všech stran a úhlů. Sedla jsem si na kufr, čímž jsem vyplnila místnost beze zbytku a rozplakala jsem se.

     Jelikož jsem netušila, kolik nám bylo v naší malé cele vyměřeno času, a jelikož dle dosavadního dění to mohlo být od týdne po několik let, došla jsem k závěru, že tady prostě do prdele nemůžu zůstat. Zavolala jsem sestru a stále ještě sušíc slzy, sdělila jsem jí své obavy, strachy a příčinu velké deprese. Byla moc laskavá, souhlasila se mnou slovy: "Jistě. Já být na vašem místě, už se houpu támhle na té borovici,"  ale zároveň zdůraznila, že ona je malý pán, tedy malá paní a nemá pravomoc pro mne cokoliv udělat, kromě nabídky neurolu a přivření oka, pokud z kufru vytáhnu láhev slivovice a jedním hltem ji vyprázdním. Nakonec na mě zavolala doktora. 

     Pan doktor byl malý, unavený a velmi milý, nabídl mi sdílený pokoj na jiném oddělení. V daném okamžiku bych bydlela s kýmkoliv, Alzáka nevyjímaje. Nadšeně jsem souhlasila a utěšeně sledovala, jak toho večera již podruhé sestry odpojují Matěje a stěhují ho jinam. 

    Jiné oddělení bylo sice určeno diabetikům, ale to mi bylo v daném okamžiku šumafuk, což, jak se ukázalo později, byl další omyl pondělního večera. Ve dveřích nás vítaly sestry, které, spatřivše zařízení, která si s sebou Maty z JIP vezl, zbledly a jejich úsměvy dramaticky povadly. Poprvé a ne naposledy jsem slyšela "Co tady dělá s tolika šňůrama? Vždyť je JIPovej!" a "Já nevím, mně se neptejte." Ta druhá věta byla po zbytek dne velmi oblíbená. Po několika desítkách minut se povedlo Máťu přeložit do jiné postele, odpojit, přepojit a zapojit a já si mohla s úlevou sednout na židli, ke stolu, dopřát si luxus, který ještě před půl hodinou vypadal jako sci-fi. Jako bonus jsme měli skvělé spolubydlící, s paní jsme si začaly nezávazně povídat a prokecaly jsme se hluboko do noci. 

     Sestřičky diabetické mé štěstí nesdílely. Pořád trvaly na tom, že ony nejsou na takový případ dělané, nejsou si jisty, jak takový případ zvládnou, neví úplně přesně co s pegem a vůbec, neví, co tam děláme. Paní doktorka, držící na oddělení službu, s nimi sice souhlasila, ale jediná odpověď kterou mohla nabídnout, byla: "Já nevím, proč je tady, mně se neptejte."

     Když jsem se uklidnila po náročných přesunech a oddepresovala, poněvadž náš nový pokoj byl velký a světlý a měl dvě okna a stůl a židli a k Matymu jsem se dostala z několika stran, nastal čas uložit se ke spánku. A tu jsem udělala další, poslední chybu večera. Zkontrolovala jsem jestli je mé dítě v pořádku, všechny kanyly a vstupy do jeho těla jsou na svých místech, to, co má téct dovnitř, teče dovnitř a co má vytékat ven, vytéká. Centrální katetr na jeho klíční kosti vypadal všelijak. Pod náplastí se skvěla rudá skvrna, která se při posledním přesunu dozajista neskvěla, vytvářela nepěknou bouli a v mé hlavě katastrofický scénář, jak to nechám být, půjdu si lehnout a Matýsek do rána vykrvácí. I zavolala jsem sestru na nezávaznou konzultaci. Byla jsem ochotna riskovat nařčení z hysterie, paniky a odlifrování do postele. Což se nestalo, konzultující sestra si přivolala kolegyni, konzultující posilu. Ani ta si nebyla situací jista. Zavolaly malého, unaveného, milého pana doktora. Ten nařídil centrál propláchnout, uvidíme, co krvavá skvrna udělá. Krvavá skvrna se proplachem zvětšila. Malý, unavený, milý pan doktor opustil pokoj a za chvíli jsem slyšela, jak na chodbě do telefonu křičí, že TOHLE sem nepatří, na TOHLE tady nejsou zavedení a někdo si má pro TOHLE přijít a odvézt si TO zpátky na JIP.

     A tak jsme se toho pondělního večera zase stěhovali. Půlnoc se kvapem blížila a my s Máťou se vraceli domů, na Jednotku Intenzivní Péče. Tam jsem už opravdu byla prohlášena za hysterku a panikářku, ale když už jsme tady, máme si lehnout a spat.

     Ráno moudřejší večera, zjistilo se, že centrální katetr opravdu nefunguje úplně přesně tak, jak má, ale nálepka hysterky a panikářky mi zůstala. Nevadilo mi to. Na JIP smí, na rozdíl od standardních pokojů, doprovod spát v posteli a ne na hromadě molitanů.  U mně dobrý.

     Konec dobrý, všechno dobré. Po několika dnech došlo na další stěhování, tentokrát definitivní a my s Matýskem slavnostně opustili nemocniční prostory. 

     Dnes je Štědrý den a my jsme doma. Téměř 6 týdnů strávil Máťa na nemocničním lůžku. Nejedl, nepil, veškeré potřebnosti dostával pěkně rovnou do žíly. Ztratil 5 kg. Ztratil obrovský absces v levé plíci. Několikrát během pobytu ztratil vůli žít, ale tu díkybohu pokaždé zase našel. Letošní svátky jsou pro nás výjimečné, všichni si moc dobře uvědomujeme, jaký jsme dostali dar. Být spolu. Prodloužený čas. 

     Přejeme všem, aby "Být spolu" našli pod svým stromečkem a aby poznali, že to není samozřejmost, ale výsada, kterou dává Vesmír do dárku. Přejeme kouzelné Vánoce, plné smíchu a radosti. Přejeme jen samé dobré konce.

Prdlá Prvomatka, J. a kluci.

Hic sunt leones

      V životě každého jedince přijde okamžik, kdy se nevyhnutelně ocitne na dně. U mně to bylo v osmadevadesátém, kdy jsem si u zkoušky z teorie obvodů uvědomila, že tohle není škola pro mě a pak předminulý čtvrtek, který si budeme s Matějem oba ještě dlouho pamatovat.

     Toho dne v poledne Máťu uspali, opět, a odvezli na sál. Opět. Když se vrátil, zel v jeho těle jeden otvor navíc a jako bonus k němu nafasoval prďáckou gumovou koncovku. Matěj dostal k narozeninám PEG. To samo o sobě nebylo nic strašného. Dokonce, jak mi tu tvrdil každý, lékaři počínaje, ukrajinskou uklízečkou konče, je to v podstatě to nejlepší, co se mohlo mému synovi přihodit. Sonda vedoucí do jeho žaludku oplývá množstvím výhod, téměř žádnými negativy a jíst s její pomocí výživově vyvážené chemické blafy od Nutricie je tak jednoduché a příjemné a zdraví prospěšné, že je vlastně div, že ještě nevisí gumový šlaušek od pupíku nám všem. 

     Dívala jsem se na spící tělíčko mého syna,  který se zdál být čím dál menší a hubenější a o 50 odstínů šedi víc bledý než před měsícem, pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že už nikdy nebude normálně jíst a snažila se dýchat. Když se mi po nějaké době začalo konečně dařit a můj opět okysličený mozek opatrnými krůčky dospíval k závěru, že se vlastně nic tak strašného nestalo a to bude dobrý, to bude dobrý, to bude dobrý, Matýsek otevřel oči a pusu a začal zvracet. A protože z něj na všechny strany vedlo bambilion hadiček, hadic a drátů a ty byly velmi důmyslně zapleteny do zábran na stranách lůžka, a protože po narkóze MUSÍTE ležet na zádech s podloženými rameny, jinak byste mohli začít zvracet, prostě jsem se k němu nedostala. Zazvonila jsem na sestru, která měla své práce dost a s pohledem upřeným na dusící se dítě jsem bojovala s hadičkami, hadicemi a zábranami. Asi po deseti hodinách, prostě to nemohly být vteřiny, vím, jak vypadá věčnost, přiběhly sestry hned dvě a dítě s pomocí odsávačky a kyslíku zachránily. 

     Čekala jsem úlevu a pád pomyslného kamene z mé hrudi, ale nic takového se nedostavilo. Namísto pocitu úlevy přišla čirá a nefalšovaná hrůza, která mě k sobě přivinula a tiskla tak, až jsem ztrácela vědomí. Tohle bylo mé dno, má hranice, za kterou jsem nemohla a ani nechtěla udělat byť jediný krok. Věděla jsem, že od této chvíle dál už to nezvládnu. Že nechci a nebudu zachraňovat mého syna pokaždé, když se něco takového přihodí. Že nemůžu být 24/7 ve střehu, poslouchat každý jeho nádech a sledovat čísla na monitoru, která čím dál tím více a častěji protivně blikala a nesnesitelně pípala, protože nějaký alarm. Konečně jsem si uvědomila, proč se mé dítě snaží umřít. Za tímhle okamžikem už byla jen tma a lvi.

     Je tomu 14 dní. Vím, že jsem tady celou tu dobu byla. Pamatuju si všechno, co se v naší malé místnosti přihodilo. Stála jsem v koutě, uvězněná v TOM okamžiku, v TÉ příšerné chvíli a s bezpečným odstupem sledovala, jak funguju kolem Matýska. 10x denně přiskočit s emitkou, dát pozor, aby se už nikdy nevrátil TEN moment, klidnit záchvaty, polohovat, masírovat záda, zvlhčovat sliznice, mazat rány a držet za ruku ve chvílích velkého zármutku. Teď už se v dálce, na horizontu, rýsuje odchod domů. A já pevně doufám, že až naložím do auta Matěje a kufr a tašku a všechno, co jsem sem za více než měsíc zvládla přinést, že se v tom koutě nezapomenu a že se pro sebe vrátím.

    

Takové pomalé odpoledne

      Tři týdny v jedné místnosti. S jedním člověkem, který není schopen mluvit. Kdyby aspoň v Berouně řekl:" Beroun". Ne. Jen nespokojeně mručí. 

     Pak tady jsou mašinky, které dělají píp a epileptické záchvaty. To všechno jsou zvuky naší malé místnosti, některé tiché, nenápadné, chvíli se plazí po podlaze, než docela utichnou, jiné hlasité, jež se odrazí od stěny a plnou parou vrazí do protější zdi, něčího ucha nebo se vrátí k tvůrci, aby je mohl zkusit překřičet. Pak jsou tu zvuky velmi vytrvalé, jako čidlo měření saturace, které si Matěj intenzivně strhává z prstu a ono soustavně cinká jak v naší malé místnosti, tak sestrám na sesterně, takže nakonec některá přijde a mou malou vzpouru, nenasadit čidlo na prst dvacetkrát za hodinu, překazí v jejím zárodku.

     Naštěstí jsou chvíle a není jich málo, kdy je tu ticho. Ty se dají využít různě.

     Kupříkladu dnes jsem ji strávila jedním z mnoha maličkých nervových zhroucení, která mě tímto pobytem provázejí věrně jako Robinsonův Pátek. Bylo to chvíli poté, co jsem se pohádala s lékařkou, protože když pravá ruka neví, co dělá levá a ani jedna se to nenamáhá říct hlavě, pak nevyhnutelně musí dojít k nehodě. Šlo o chybu v komunikaci, což se nakonec vyjasnilo, ale v ústech zůstala hořkokyselá příchuť vědomí, že ať dělá co dělá,  je tady dospělý doprovod dítěte vždycky za debila.

    Takže jsem se dozvěděla, že Matěj dostane PEG, došlo mi, že nejspíš tady budeme trčet další dlouhé týdny, vykoupala jsem dítě, utišila ho po záchvatu a ujistila se, že doblinkalo, ztlumila televizi a odešla jsem ven z místnosti, na chodbu, kam SE NESMÍ a tou chodbou jsem došla až na konec, vešla do dveří, sundala roušku a schovala se před nemocnicí, před sestrami, před tím velkým a krutým světem.

     Dobrá tedy. Ukážu vám své šťastné místo, ale musíte mi slíbit, že tam nebudete hlučet, odhazovat odpadky a hlavně o něm nebudete nikomu vykládat,  protože není nafukovací a moc se nás tam nevejde. Je to zátoka v teplých krajích, pod nohama člověk cítí jemný, vlažný písek a nad hlavou azurově modrou oblohu. Je situovaná zároveň na východ i na západ, takže si návštěvník může vybrat, jestli chce koukat na východ slunce, nebo na to, jak zapadá a zdá se, jako by se do oceánu pomalu potápělo. Pláž je lemována palmami, růžovými keři a orchidejemi a je tam ticho, to nejjemnější ticho, jaké si dovedete představit, pokud si zrovna nepředstavujete šumění mořských vln.

     Tam jsem se dnes uklidila ve chvíli Velkého smutku, natáhla jsem se do písku jak dlouhá, tak široká a soustředila se na svůj dech. Slunce příjemně hřálo a má tepová frekvence klesala. Jenže pak jsem se ohlédla a viděla, že vedle mě někdo leží. Na zádech, na velké, pruhované osušce se válel Matěj, nastavoval tvář slunci a usmíval se od ucha k uchu. Po chvíli otočil hlavu ke mně, a když se naše oči setkaly, začal se chechtat. Zvedl se z osušky, doslova vyskočil, aby mi bylo jasné, že s nohama nikdy nic neměl, rozběhl se a skočil do modrých vln.

     Mé srdce se v tu chvíli scvrklo jako rozinka, popraskalo a zčernalo. Nemohla jsem se nadechnout, jak jsem se topila v slzách. 

     Ale když to nejhorší přešlo a mé tělo začalo zase zpracovávat kyslík tak, jak se má, vrátila jsem se na pláž za Máťou a smála se s ním. Postavili jsme hrad z písku a koupali se a skvěle se bavili a já se nemohla vynadívat na tu krásu opáleného a plně funkčního dětského těla. 

     A i když na svém šťastném místě preferuju samotu, dnešní zážitek byl tak nádherný, že mi nebude vadit, když se Matěj zase někdy zastaví. Sem tam. Třeba každé druhé Vánoce a první středu v červnu. Musím to omezit, protože nevím, kolik scvrknutí a zčernání ještě mé srdce vydrží.

Přizpůsobit se

       Věříme-li pomýleným teoriím New Age, povídačkám o karmě, reinkarnaci a jiným vymyšlenostem moderní doby, třeba budhismu, nutně musíme narazit na teorii životního úkolu. Účelu, za kterým jsme přišli na svět, abychom se učili, měnili, rostli. Já si vždycky myslela,  že mým úkolem je otravovat lidi svými příběhy a tímto i jiným jim soustavně lézt na nervy. S postupem času, přibývajicími léty, zkušenostmi a klacky, intenzivně  házenými Vesmírem pod mé krátké, nešikovné nohy, mi došlo, že cílem hry mně určeným, je naučit se trpělivosti. Umět si počkat. Na ježíška, na letní tábor, na mé úžasné děti, na výplatu před Vánoci. Vydržet, nestresovat. Netlačit čas dopředu, neuhánět pošťáka, neklepat už popadesáté na ty samé zavřené dveře. V klidu sedět a čekat. Vždyť ony se jednou otevřou.

     A teď, na prahu podzimu svého čtyřkřížkového života, jsem zjistila, že všechno je jinak. Děkuji své přítelkyni P., která byla tak laskavá a tento jednoduchý, do očí bijící fakt, mi jen tak, mezi slovy v dlouhém telefonním hovoru typu Já jsem řekla a ona řekla, objasnila. PŘIZPŮSOBIT SE. Nemusím být trpělivá, nemusím na nic v klidu čekat, jen se musím přizpůsobit. Ročnímu období, dětem, nedostatku čokolády, situaci. Obtéct realitu jako želé, těsně předtím, než v ledničce ztuhne a pokorně přijme siluetu formičky ve tvaru francouzského klíče. 

     Řeknu vám, je to sakra těžký, hlavně s mou povahou. Až doteď se sluneční soustava otáčela v pravidelném rytmu kolem mé zádi a přijmout myšlenku, že bych se měla začít pohybovat spolu se zemskou osou, je úkol téměř nadlidský.

     PŘIZPŮSOBIT SE pobytu na dětské jednotce intenzivní péče v době covidové, kdy člověk nemůže vytáhnout paty ani z pokoje, natož na chodbu, nedejbože ven z budovy, kde se pohybují stovky, tisíce, ba mraky pozitivních lidí, vyhlížejících mou drobnou osůbku, aby na ni mohli naprskat co největší množství viru, rouška nerouška.

     PŘIZPŮSOBIT SE  pohledu na své dítě,  ležící v nemocniční posteli bledé, s víčky na půl žerdi, bez chuti k jídlu, bez hladu, žízně, dobré nálady, ze kterého trčí hadičky, kablíky a stehy, jež je obklopeno spoustou mašinek, které dělají píp, a které se zmítá ve spárech těžké pneumonie. 

     PŘIZPŮSOBIT SE situaci, která se nelepší. Přijmout myšlenku, že už to možná nikdy dobré nebude a tu vzápětí zmačkat a zahodit daleko, do koše, kde už leží Matýskova netknutá snídaně, mnoho z něj odlepených náplastí a na něm použitých tampónů, polštářků a špuntů od kanyl. Dívat se, jak lidé nemocniční postel s bledým dítětem odváží nejprve na sál a pak na dětské ARO, poslední štaci, ze které už vyšší level nevede. Sedět a čekat, až se vrátí na JIP.

     PŘIZPŮSOBIT SE vědomí, že ani lékaři s mnoha a mnoha léty strávenými ve školních škamnech, mající k dispozici nepřeberné množství přístrojů a udělátek, nejsou páni nad životem a smrtí, velkovezíři životních funkcí a bohové uzdravujících se dětí. Přijmout myšlenku, že mají jen velké množství možností a neváhají je použít. A doufat, že něco, když už ne všechno, zabere.

     PŘIZPŮSOBIT SE faktu, že člověk nemůže domů. Za svým partnerem, synem, houpacím křeslem, ve kterém se tak dobře háčkuje a kouká na seriály. 

PŘIZPŮSOBIT SE myšlence, že jediné, co se dá dělat, je PŘIZPŮSOBIT SE.

Poprvé ...

 ... a určitě ne naposledy.

    Poprvé se jednou stane všechno. Poprvé zapomenete dát aviváž do pračky, poprvé si zabouchnete klíče, poprvé odbočíte do jednosměrky a když si svou chybu uvědomíte, poprvé vcouváte do křižovatky, poprvé se pokusíte obměkčit policistu širokým úsměvem a hubokým dekoltem, poprvé si zapomenete roušku, když jdete ven.... Já jsem poprvé v životě nezvedla Matěje. Byla to tak velká a významná premiéra, že je to týden a já se pořád ještě nevzpamatovala.

    Bylo to průměrné podzimní odpoledne, na stromech zlátlo listí a lidé, korzující v ulicích, zalitých říjnovým sluncem, neměli o nadcházejícím zákazu vycházení ani tušení. Já jsem zaparkovala před školou a stále ještě v dobré náladě si šla vyzvednout svá robátka. Nejprve Matěje, kterého se pořád ještě učím přivázat, připevnit a přikurtovat i s jeho novým, prďáckým invalidním vozíkem do auta, což mi zabírá čas od půl hodiny do půl odpoledne, a pak Šimona, kterého prostě hodím na sedačku a cvaknu zámkem pásu. Teď, když to píšu, začínám přemýšlet nad tím, proč jsem si myslela, že vozit Matýska autem rovnou ve vozíku bude príma zkratka. 

    Jako už několikrát, zaparkovala jsem to odpoledne prvorozeného vedle auta, otevřela zavazadlový prostor a vysunula rampu. Elektrickou zdviž, jak mě několikrát opravil pán z firmy, která nám ji do Mazlíka implementovala. Na ni jsem nainstalovala Máťovo nový vozík. A jako už párkrát, tedy s lhostejným výrazem ve tváři a patřičným rutinním švihem zápěstí, jsem popadla třináctileté tělo, zvedla jej ze speciální židle a pokusila se ho vložit do vozíku, přistaveného na rampě. Na zdviži. Jenže to nešlo. Někde se něco zaseklo. Rukáv, lem bundy, kapsa kalhot, pečlivě nastavená končetina, dnes to už přesně nevím, ale bylo to zaseklý a drželo to pevně. Ať jsem dítětem mávala jakkoliv silně a jakkoliv daleko, to něco mě nechtělo pustit. Celé se to dělo asi dva zlomky vteřiny, ale mým pažím, svírajícím padesát kilo živé váhy, to přišlo jako věčnost. Proto, když se zaseklé něco uvolilo konečně povolit, mé ruce, ramena, záda a většina svalové a kosterní soustavy prohlásila, že už toho má plné zuby a končí. Dvacet  centimetrů od vozíku a já prostě věděla, že to nedohodím. Nebyl to stav "proježkovyzlatýbodlinky mě tak bolí lokty, já to asi nezvládnu", kdy má člověk ještě notné rezervy, o kterých neví, ale jsou tam. Byla to situace, kdy můj mozek říkal: "Elá hop!" a mé ruce na to: "Nasrat."

    V ten moment jsem věděla, že tady končím. Provedla jsem expresní výpočet, abych minimalizovala škody a vyšlo mi, že pokud nechci, aby Matěj na zadek spadl, musím ho na něj decentně položit. Ještě jsem se rozhlédla, jestli v dosahu není náhodou pomoc, ale opodál stál pouze Matýskův překvapený spolužák, rozuměj dítě ne příliš vysokého IQ, které nebylo ani schopno dedukce: Problém, se kterým si neporadím, volám nejbližšího dospělého. Měla jsem prostě smůlu. Záměrně říkám "měla", místo měli, protože jsem v tom jela sama. Ten, který mi mohl pomoci tak, že by se aspoň na vteřinu postavil na své hubené, pubertální nohy, se rozhodl, že v tomto okamžiku trpí hormonálními změnami více než jindy a matka je prostě kráva. Nepomohl mi. A dopadl na zadek. Na zem. Nutno podotknout, že s naprosto klidnou poker face, potvrzující výše zmíněné. Matka je kráva, která mě neumí ani zvednout a já to řikal. 

    To už přibíhala paní asistentka, která celou scénu, nebo aspoň její velké finále, sledovala z okna a přispěchala na pomoc. Bohužel, mé paže se ještě několik minut třásly vztekem a odmítaly spolupracovat. Spojenými silami jsme Matěje vrátily na speciální židli a za mých mohutných omluv čekaly, až budu schopná další fyzické námahy, abychom ho dostaly na vozík, do auta a domů.

    Nakonec to dopadlo dobře. Máťa se do auta dostal, Šimonek taky, já dokázala dojet domů a obě děti vykydat nejprve do obýváku a později večer i do postelí. Potom jsem si otevřela Sauvignon a byla bych jej i vypila, kdyby mé ruce byly schopny udržet láhev aspoň na dobu, než naplním sklenici. Bylo to poprvé které už nikdy nechci zažít, i když vím, že na mé vůli absolutně nezáleží a při dvou postižených dětech bych si měla pěkně rychle začít zvykat.