Hic sunt leones

      V životě každého jedince přijde okamžik, kdy se nevyhnutelně ocitne na dně. U mně to bylo v osmadevadesátém, kdy jsem si u zkoušky z teorie obvodů uvědomila, že tohle není škola pro mě a pak předminulý čtvrtek, který si budeme s Matějem oba ještě dlouho pamatovat.

     Toho dne v poledne Máťu uspali, opět, a odvezli na sál. Opět. Když se vrátil, zel v jeho těle jeden otvor navíc a jako bonus k němu nafasoval prďáckou gumovou koncovku. Matěj dostal k narozeninám PEG. To samo o sobě nebylo nic strašného. Dokonce, jak mi tu tvrdil každý, lékaři počínaje, ukrajinskou uklízečkou konče, je to v podstatě to nejlepší, co se mohlo mému synovi přihodit. Sonda vedoucí do jeho žaludku oplývá množstvím výhod, téměř žádnými negativy a jíst s její pomocí výživově vyvážené chemické blafy od Nutricie je tak jednoduché a příjemné a zdraví prospěšné, že je vlastně div, že ještě nevisí gumový šlaušek od pupíku nám všem. 

     Dívala jsem se na spící tělíčko mého syna,  který se zdál být čím dál menší a hubenější a o 50 odstínů šedi víc bledý než před měsícem, pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že už nikdy nebude normálně jíst a snažila se dýchat. Když se mi po nějaké době začalo konečně dařit a můj opět okysličený mozek opatrnými krůčky dospíval k závěru, že se vlastně nic tak strašného nestalo a to bude dobrý, to bude dobrý, to bude dobrý, Matýsek otevřel oči a pusu a začal zvracet. A protože z něj na všechny strany vedlo bambilion hadiček, hadic a drátů a ty byly velmi důmyslně zapleteny do zábran na stranách lůžka, a protože po narkóze MUSÍTE ležet na zádech s podloženými rameny, jinak byste mohli začít zvracet, prostě jsem se k němu nedostala. Zazvonila jsem na sestru, která měla své práce dost a s pohledem upřeným na dusící se dítě jsem bojovala s hadičkami, hadicemi a zábranami. Asi po deseti hodinách, prostě to nemohly být vteřiny, vím, jak vypadá věčnost, přiběhly sestry hned dvě a dítě s pomocí odsávačky a kyslíku zachránily. 

     Čekala jsem úlevu a pád pomyslného kamene z mé hrudi, ale nic takového se nedostavilo. Namísto pocitu úlevy přišla čirá a nefalšovaná hrůza, která mě k sobě přivinula a tiskla tak, až jsem ztrácela vědomí. Tohle bylo mé dno, má hranice, za kterou jsem nemohla a ani nechtěla udělat byť jediný krok. Věděla jsem, že od této chvíle dál už to nezvládnu. Že nechci a nebudu zachraňovat mého syna pokaždé, když se něco takového přihodí. Že nemůžu být 24/7 ve střehu, poslouchat každý jeho nádech a sledovat čísla na monitoru, která čím dál tím více a častěji protivně blikala a nesnesitelně pípala, protože nějaký alarm. Konečně jsem si uvědomila, proč se mé dítě snaží umřít. Za tímhle okamžikem už byla jen tma a lvi.

     Je tomu 14 dní. Vím, že jsem tady celou tu dobu byla. Pamatuju si všechno, co se v naší malé místnosti přihodilo. Stála jsem v koutě, uvězněná v TOM okamžiku, v TÉ příšerné chvíli a s bezpečným odstupem sledovala, jak funguju kolem Matýska. 10x denně přiskočit s emitkou, dát pozor, aby se už nikdy nevrátil TEN moment, klidnit záchvaty, polohovat, masírovat záda, zvlhčovat sliznice, mazat rány a držet za ruku ve chvílích velkého zármutku. Teď už se v dálce, na horizontu, rýsuje odchod domů. A já pevně doufám, že až naložím do auta Matěje a kufr a tašku a všechno, co jsem sem za více než měsíc zvládla přinést, že se v tom koutě nezapomenu a že se pro sebe vrátím.