Pomáhat a chránit

     Už tak jsem jela pozdě. Celou cestu jsem se modlila, ať je na tom parkovišti volno, prosím, ať je tam volno, proježkovyzlatýbodlinky, ať je tam místo. 

    Před budovou, do které jsme s dětmi mířili, abychom navštívili paní doktorku, sice jsou na zemi bílou barvou umně vyvedené tři invalidní vozíčky a cedulka u nich říká, že ano, tam můžeme zaparkovat, máme-li v autě odpovídající označení a v našem případě jedno až dvě invalidní děti, ale jednak se jedná o podélné parkování (takže jsem doparkovala), za druhé jsou to místa na naši novou, vymakanou rampu krátká, potřebovala bych aspoň dvě a do třetice je tam vždycky plno. Bohužel, ne vždy plno postiženými, což mě mrzí, ale pokud nechci každou druhou návštěvu ordinace volat policii, což nechci, je lítost nad plným parkovištěm to jediné, co mi zbývá. 

    Tentokrát se zdálo, že nebudu muset volat nikoho, neb když jsem přijela na místo, policie už tam byla. Jedna krásná, barevná škodovka, s nápisem Pomáhat a chránit, stínila malůvku s invalidou na parkovišti před prudkými slunečními paprsky. A protože jsem spěchala a času bylo málo a celou cestu jsem byla nervózní a přede mnou byla vykládka a nakládka obou kluků a prostě jsem byla nasraná už z principu, stáhla jsem okénko a na opodál postávající partu pánů v černém zařvala: "To si ze mně děláte srandu?!" Policisté na mě vrhli pohledy, které jsem mylně pokládala za mezinárodní gesto špatného porozumění. To, co jsem však v jejich tvářích měla vidět, bylo nesmírné překvapení nad mou drzostí. Zopakovala jsem svou otázku, tentokrát přidala ještě jeden vykřičník a dovětek :"fakt? Na invalidech?!" Překvapení z tváří mladých, odvážných rukou zákona zmizelo, ale ani to mě netrklo. Proto mě jeden z nich, nainstalovaný u mých dveří, stále s rukama ležérně zavinutýma na hrudi, vyšokoval skoro do bezvědomí. "Pojďte, pohovoříme si o tom," vyzval mě. Jenže v tu chvíli jsem nebyla malá, vyděšená holka za volantem velkého, bílého auta, ale lvice Elsa, bránící lvíčata. "Ne." A tu tečku jsem patřičně zdůraznila. "Já mám v autě dva těžce postižené epileptiky a spěchám s nimi k lékaři." Policista se zachoval jako grand, couvnul a nabídl mi pomoc. Poděkovala jsem, ale odmítla, neb ještě před chvílí si se mnou chtěl "pohovořit" a to není žádný kamarádšoft. Nanosila jsem děti kam patřily, absolvovali jsme, co bylo potřeba a vrátili se domů. Když už jsem u toho bonzování, strážci zákona se za celou hodinu nehnuli z místa, stále s rukama zavinutýma na hrudi živě diskutovali a vůbec vypadali, že mají moc napilno, a když jsem projížděla kolem nich, téměř mi nabídli špičky bot k přejetí, asi, aby měli konečně důvod "si se mnou pohovořit".

    Doma se mi situace poněkud rozležela v hlavě a začal vítězit hlásek, který tvrdil, že přece policie a ta si může dělat co chce a kde chce a kdy chce a nic jim v tom nezabrání, ani já, ani Zákon o provozu na pozemních komunikacích, ve kterém se jasně praví, že (cituji):

"(8) Na vyhrazeném parkovišti pro vozidlo označené parkovacím průkazem pro osoby se zdravotním postižením je vozidlům bez tohoto označení zakázáno zastavení a stání."

    Jistě, pak tady máme fakt, že vozidla IZS opravdu mohou porušit zákon, ovšem tady pozor, pouze v případech, kdy je to nutné a odůvodněné. Tedy ano, policista smí zaparkovat u Kauflandu na invalidech, ale pak si nesmí jít dovnitř koupit bagetu, alébrž chytat zloděje. A tady narážíme na dalšího zakopaného pudla-vozíčkáře, i v tomto případě musí policista obhájit, že na daném parkovacím místě zastavit musel, neb zloděj byl na útěku a byl by býval utekl, nebýt policisty, parkujícího na invalidech a ne o dvě volná místa vpravo. 

    A potom, dlouho, dlouho potom, co jsem se uklidila a vychladla, mi došlo, že kdyby bylo nebylo bývalo hloučku policistů s pažemi zavinutými na hrudi a jejich škodovky na parkovišti, byl by býval na invalidech parkoval někdo jiný, možná někdo, kdo by k tomu byl býval neměl oprávnění a mně by nezůstala další dvě místa pro Mazlíka a jeho rampu. Tedy beru zpět a děkuji, že tak krásně pomáháte a chráníte, pánové.