Příběhy vyprávěné

     Každý má v životě a na světě svou roli. Někdo je profesionální matkou (respekt), někdo vypravěčem, někdo nasíračem z povolání (kterýchžto je nás mnoho, bohužel). Má kamarádka K. má úplně boží karmickou funkci - je, mimo jiné, svědkyní mých soukromých zázraků.

     Což je úplně boží post. Je jediná na světě, kdo kdy slyšel mého Matěje promluvit. Když nepočítám dětské žvatlání, kterému se věnoval v období květen 2008 - březen 2010, načež ho to buď přestalo bavit, nebo se prostě rozhodl, že vyšší level - mluvení - je zbytečnost a tudíž je možno i s tréninkem přestat. V současné době je vrcholem jeho komunikačních schopností urputné kroucení hlavou, když mu nabízím nugátovou zmrzlinu. S řečí, jako takovou, jsme evidentně skončili.

     Ovšem Příběh, který se stal v době, kdy byly Matýskovi asi 2 roky, jsem si zapamatovala a schovávám si ho na Až mi bude nejhůř. K. tehdy laskavě převzala funkci chůvy a i jako v té době bezdětné slečně jí to moc šlo. Dle jejího vyprávění spolu toho pondělního dopoledne usedli ke stolu, před sebou strouhaná jablka nebo nějakou jinou dětskou šlichtu, Máťa se ohlédl směrem k obýváku a prý tehdy velice jasně a zřetelně pronesl: "TELEVIZE." K. byla dle svých slov překvapená nejen proto, že první slovo mého dítěte nepatřilo ani mně, ani otci, ale spotřebiči, poskytujícímu zábavu 24/7, ale taky proto, že na nemluvící retardované dítě jí přišlo slovo televize dost složité, zejména ji prý vyšokovalo jasně vyslovené Z.

     Věřím K. každé její slovo i písmeno. Jednak proto, že můžu a za druhé mi nic jiného nezbývá. Je to jediná historka svého druhu a dle mého skromného názoru je úžasná.

     A to tehdy nebyl všem zázrakům konec. Druhý takový na sebe nechal čekat dlouhých 11 let, ale nakonec se stal a co je úplně nejskvělější, já u něj byla. K. mě přijela navštívit, pronést pár tisíc slov v naší jinak velmi tiché domácnosti, když J. není doma a je slyšet jen Óčko a Šimonkovo nespokojené mlaskání nad vybitým tabletem s pohádkami. Připravovala jsem v kuchyňském koutě kafe, když tu K. zařvala a rozběhla se směrem k obývací stěně. Na kterou schováváme před Šimonem jeho úplně nejoblíbenější hračku - televizní ovladač. Dáváme jej opravdu VYSOKO, až do horní poličky, aby to metr vysoké dítě ani NENAPADLO přemýšlet nad tím, že by jej chtěl dostat do svých nenechavých elektronikulikvidujících ručiček.
     Tak nám to nevyšlo. Šímu to nejenže napadlo, ale rozhodl se využít okamžiku nepozornosti dohlížející a pečující osoby (otočila jsem se ke kávovaru na 10 vteřin, přísahám), a svůj kravský, kosočtvercovitý nápad realizovat. Vylezl na spodní skříňku, na které se poprvé v životě postavil, rukou se chytil horní poličky a malými a dost nejistými krůčky se posouval směrem k ovladači. Když mi ho vyděšená K. přinášela, pořád ještě v pozici přiškrceného pytle cementu, tak, jak jej ze skříňky strhla, měl na obličeji širokoúhlý, vítězoslavný výraz a v pevně sevřených prstech svou odměnu. Stihl to. Dokázal to.

     Neviděla jsem celou scénu, neb po K. vyděšeném výkřiku a úprku do obýváku jsem zůstala stát v kuchyni jako přikovaná, v šoku a s dalším pramenem šedivých vlasů, ale nechala jsem si to Svědkyní mých soukromých zázraků vyprávět. Tentokrát byl příběh poměrně krátký, protože jsem stála jen za rohem, ale i ten si schovám na Až to bude stát za hovno: "Ten blbec tam fakt vylezl. To se u vás děje běžně?!"

     Neděje. Bylo to jen jednou. Pevně doufám, že až se Matěj nebo Šimon příště rozhodnou předvádět své nově nabyté schopnosti, nebude to už formou pokusu o sebevraždu. Mohli by si třeba sami obléct tričko nebo vynést koš. A až se to stane, doufám, že mi to K. bude vyprávět.