Miluju změny, hlavně ty k lepšímu.

     Svého času se život se dvěma postiženými dětmi v panelákovém bytě stal neúnosným. Všude schody, výtah zvoucí velikosti psí boudy, úzké chodby, málo prostoru. Odchod z domu, včetně nacpání dětí do několika vrstev zimního oblečení, do výtahu velikosti psí boudy a cestou z několika zmrzlých schodů do auta, trval věčnost.

     I přestěhovali jsme se. Do nízkého, bezbariérového domečku, s malinkou zahrádkou a s minimem schodů, ovšem dost daleko od školky, která tvrdohlavě zůstala stát ve městě, zato dost blízko škole ve vedlejší obci. A zde se dostáváme k jádru jezevčíka. Střemhlav a s nadšením jsem se tehdy vrhla do hlubin oboru taxikářského, abych mohla své dětičky ráno rozvážet po okrese, do škol a školek, a odpoledne je stejnými cestami svážet domů. Jelikož jsem tehdy věděla, že tato ranní a poobědová kratochvíle mě zabaví každý den v nejbližších třech letech, seč jsem mohla, dělala jsem si to pěkný. Snažila jsem se putování vozem po českých luzích a hájích milovat.

     V praxi to vypadalo tak, že jsem 7:30 ráno odevzdala starší dítě školnímu autobusu, díky bohu, ministerstvu školství a řediteli ústavu, přistavenému před branku, načež jsem dooblékla juniora, spolkla dvě sousta jablka, neb byť vzhůru od pěti, až teď nastal okamžik, kdy jsem mohla kulturně posnídat, posadila dítě do vlastního auta a vyrazili jsme směr školka, vzdálená 25 minut klidnou jízdou. V 9 hodin býval Šimonek obvykle převlečen, přezut, políben a odevzdán systému a já se mohla (pokud očekáváte, že tato věta končí slovy "vrátit domů", šeredně se pletete) vrhnout do víru vášní nakupovacích, zařizovacích, vyzvedávacích a byrokratických, poněvadž když už jsem byla ve městě, bylo potřeba toho náležitě využít. Zpětně mi dochází, že jsem nakupovala, zařizovala a vyzvedávala prakticky denně, ovšem kdybyste mě zabili, netuším co a proč. Každopádně jsem pořád měla co dělat. A to až takovým způsobem, že jsem se kolikrát zjevila ve dveřích školky v pravé poledne, dost dlouho před obvyklým časem odchodu Šimonka a žádala o své dítě. Paní učitelky se divily, že jsem se do města vrátila tak brzy, pročež jsem je vyvedla z omylu slovy: "Ne, já ještě neodjela."

     Ach! To byla doba. Všimněte si, prosím, trefně užitého minulého času. Ano, byla. Dvě, slovy dvě hodiny ráno a jednu a půl, díky menšímu provozu na silnicích, hodinu odpoledne, tedy celkem tři a půl hodiny denně jsem strávila rozvážkou dětí. Nemáte tušení, jak velké je to množství času, dokud si ho sami nevyzkoušíte. Dokud vám ho někdo nevrátí. Nedá zpátky darem.

     Dnes začala škola. OBĚMA synům. Ano, ukápla mi slza, že i mé miminko už dorostlo školním střevícům a zapadlo na mnoho let do vzdělávacího systému, byť mírně upraveného osnovami pro retardované členy rodiny, ale přesto povinného, a zabolelo mě srdéčko nad faktem, že je z něj velký kluk s aktovkou a sešítkem na poznámky, přesto jsem pocítila obrovskou úlevu a vděčnost nad třemi hodinami času nádavkem. Mám dnes volné dopoledne. Kromě vysávání, vaření oběda, shánění rukojeti k lahvi, úklidu zahradního domku, žehlení, zaplacení složenek a objednání řemeslníků vůbec nic nemusím. Vůbec NIC. Svět je krásné místo.