No tak jak?!

     Já vím, že všichni čekáte. Že několik z vás je napjatých jako struna. Já byla taky. Ale je mi moc líto, já vám nemůžu říct, jestli Motolicin zabral. Mrzí mě to.

     Ono totiž, ve chvíli, kdy to sem napíšu, přestane to být pravda. Jsem si tím naprosto jistá, mám to tady na blogu za mnohá léta své nekvalitní tvorby vyzkoušené. Tady se věci nedají zakřiknout, tady (se) rovnou zařvou.

     Takže není v žádném případě možné napsat, že počet Matyho záchvatů se snižuje. Že po těch, které ho skolí už nepláče, někdy se dokonce směje.
      Nejde sdělit, že po půl roce, který můj jedenáctiletý syn strávil takřka v bezvědomí, otevřel oči, posadil se a začal se smát, až se mu prsty u nohou kroutily.
     Není pravda, že teď je většinu času vzhůru.
     Nenapíšu, že bere do rukou předměty. Ostatně, to nedělal nikdy. Takže ani nelžu.
     Nemůžu se pochlubit, že jsem poprvé v životě viděla kluky poprat se o hračku. Že jsem si to natočila a mám to pečlivě uložené v mobilu na až mi bude smutno. A že Matěj bitvu vyhrál.

     V žádném případě nemůžu říct nahlas, pošeptat ani vyvěsit na internet, že Motolicin funguje. V tu chvíli, kdy něco takového vyslovím, mi vesmír střihne jednu takovou, že vezmu druhou o zeď. Já už to znám.

      Ale kdybychom se, čistě hypoteticky, nebavili o Matýskovi, ani o Motolicinu, ...
Mohla bych vám říct, jaké to je. Když se s někým začnete loučit a myslíte si, že den, kdy on nebude, je v dohledu. Když se bojíte tolik, že každý večer usínáte s myšlenkou že by ..... a ráno se budíte s co když.... Když se vám několikrát denně zastaví srdce při pohledu na dítě, které není schopno otevřít oči, polknout sousto, natáhnout ruku a padá z jednoho epileptického záchvatu do dalšího. A ono se jednoho dne probere. Jaké to je, když vás váš syn poprvé po letech obejme. Když vás vezme za ruku, podívá se vám do očí, jakoby v nich hledal souhlas, nebo odpověď na otázku, kterou není schopný vyslovit, a usměje se úsměvem tak širokým, že nebýt uší, upadne mu čelist. Jak zvláštní je pocit, když člověk najednou přestane mít strach. Když ráno přijde k dětské posteli a jak je zvyklý, deset vteřin po prvním chlapeckém úsměvu očekává křeč v celém jedenáctiletém tělíčku, oči v sloup a boj o každý nádech a ono to nepřijde. Věřte mi nebo ne, ale člověk v takové situaci začne normálně dýchat.

      Kdybychom, čistě hypoteticky, nemluvili o mém dítěti, řekla bych vám, že teď jsem absolutně šťastná.