Reakce na mou situaci, matky vychovávající dvě těžce postižené děti, bývají různé. Když se dotyčný dozví, s kým má tu čest, a ne, že bych to vykládala na potkání, ale jak je vidět, státní tajemství z toho taky nedělám, přichází první fáze, zvaná Smutné oči. Ta trvá vteřinu, až dvě, než člověk vymyslí adekvátní verbální reakci, tváří proběhne kratičký záblesk uspokojení "jo, už vím, co jí řeknu", ale ze slušnosti mě nechá domluvit a toto provází fáze dvě - Protažená tvář. Koutky úst jdou dolů a hlava jemně kývne, jako, že chápe a je mu/jí líto. Pak přichází na řadu řeč, dozvídám se, že jsem statečná, silná, mám to těžký, nemám to lehký, člověku je to líto, člověka to mrzí, kluci jsou chudáčci. Až na tu poslední, jsou to reakce milé, laskavé a většinou je mi víc líto člověka, vyjadřujícího soustrast, než nás. Nemám ráda, když jsou lidé kolem mně smutní, bohužel, společenské konvence toto v určitých situacích vyžadují. Někdy, a díkybohu velice zřídka, přichází na řadu i chudinka pro mě, s čímž bojuju a slušně tuto hodnost odmítám, páč to není pravda, nikdy jsem to nedělala a nikdo mě k tomu nepřinutí.
Nedávno se mi dostalo reakce Úžasné, která mě rozesmála a při vzpomínce na ni se usmívám ještě teď. Paní V., která sama nemá lehký osud, ale velmi statečně s jeho nepřízní bojuje, si vyslechla můj příběh v kostce a jelikož mě znala krátkých čtrnáct dnů, výraz její tváře by se dal ve slovníku přiřadit k heslu PŘEKVAPENÍ. Znala nepříliš sebevědomou holku (taky vás to šokuje?), která se umí vybičovat k výsledkům, i když se ráda fláká a večer si dá jedno točené, přímo od pramene. Vysmátou pohodářku. Družnou, usmívající se čtyřicítku, která nerada zeleninku. Ze které pak vypadne tohle. Načež naprosto spontánně (a bohužel se slzou v krásném, modrém oku, což mi bylo velice líto), pronesla větu, ze které budu dýchat ještě dlouho:
"A přitom seš normální!!!!"
Děkuji, V., jsi moc hodná holka, která nejspíš ani netuší, kolik následujících dnů mi prosvítila sluncem a doufám, že toho Pravého brzy najdeš.
Když jsem se z opušťáku vrátila domů a jakž takž zapadla do zdejšího režimu, kterému jsem ochotně a dost rychle odvykla, zlomila jsem Matymu nohu. No, ono to nakonec nebylo tak horké, ale ještě pět minut po incidentu (posouvala jsem Matěje po gauči a nevšimla jsem si, že má nohu pod sebou. Při jeho váze 30kg a délce metr a půl už při manipulaci trošku ztrácím přehled) to podle slz a usedavého pláče vypadalo, že pojedeme rovnou na chirurgii a bude se amputovat od kolene dolů. Po hodině už se zdálo, že noha zůstane zachována a trošku to i vypadalo, že ani jedna kost či šlacha neutrpěla újmu. S končetinou ovšem bylo třeba zacházet velmi jemně, popřípadě se nedotýkat a dítě se muselo neustále hladit a ubezpečovat o jeho statečnosti. Výměnou za zrušený výlet na pohotovost jsem byla svolná k čemukoliv.
Odvezla jsem Matěje do školy, tam vysvětlila důvod našeho zpoždění a poslechla si, že: "no, hlavně, že se nic nestalo" a "jistě, vždyť už je ták velký, to neuhlídáte." Bylo mi líp.
Pak jsem zavolala J. a svěřila se, že jsem našemu synovi téměř zlomila nohu. "Když téměř, tak je to dobrý. Musíme dávat bacha." Taky pěkný.
Načež zavolala kamarádka a ptala se, jak se mám. Povzbuzena předchozími uklidňujícími reakcemi, nebrala jsem si servítky a přiznala se, že jsem si před hodinou zmrzačila syna vlastní nešikovností.
"Tak jsi blbá, ty vole? Co děláš?!"
Pěkně!
Nemám ráda, když mě lidé litují. Mám ráda, když najdou slova útěchy a povzbuzení, když se na mě usmějí a slíbí, že to bude dobrý. Ovšem tyhle reakce, které jsou jako políček do tváře, a které nepochopitelně fasuji od jediného člověka na světě, kterého se všemožně snažím držet na nohou a nad hladinou, jsou jako kudla v zádech, která mi narovná páteř a přinutí mě podívat se s hlavou vztyčenou vstříc zářným zítřkům. Dokud si zasloužím "Ty jsi ale kráva, to nemůžeš dát pozor?", nejsem žádná chudinka.
