Přišel nám Dopis. Ne ledajaký. Byl to dopis s pruhem. Nemám pruhy ráda. V drtivé většině případů věští neštěstí a zmar. Kór ty modré. Ale tento už byl ve schránce a nedalo se nic dělat. Předstírat, že nejsme doma bylo v danou chvíli k prdu, stejně tak odmontovat poštovní schránku z vrátek a spálit ji spolu se spadaným listím. Schválně, jak by hořela, kamarádka plechová.
Tedy jsme v ní našli Obálku s pruhem. A co víc, byla adresovaná mně. To nebylo fyzicky možné. Jsem nejopatrnější a nejlepší řidička na okrese. Když někde silničáři napíšou padesát, nastavuju tempomat na 30km/h. Narazím-li na značku Dej přednost v jízdě, zastavím, a jdu autům zprava umetat jejich pruh. Já prostě NEMŮŽU DOSTAT POKUTU!
J. se samozřejmě mohl potrhat smíchy. Jsem profesionální spolujezdecký kibic, kdybych ho během minuty pětkrát neupozornila na chybu v jízdě, myslel by si, že jsem usnula nebo rovnou umřela. Takže ze mě měl pěknou pr...ču. Až do chvíle, než jsem se z pošty vrátila. Poněvadž cestou pro Obálku, na čerstvém povětří, mi došlo, že máme "prohozená auta". Já jezdím v jeho, on v mém. Kdyby zůstal zachován institut osoby blízké, z pravidel silničního provozu bychom my dva udělali trhací kalendář. Takhle nám pokuty chodí, ale zrcadlově.
Doma jsem mu obálku se smíchem plným škodolibosti a zadostiučinění omlátila o hlavu. Pyšný na sebe nebyl, budiž mu ke cti, že jel na padesátce jen o fous rychleji. Později na stanici vyšlo najevo, že kdyby to stáhnul o kiláček, žádná Obálka se nekonala. Ovšem teď už bylo pozdě bycha honit.
Následujícího dne přišel Dopis jemu. Jiného data, jiného místa. A tentokrát bylo jasné, kdo je hříšníkem, potažmo hříšnicí. No bóže, říkala jsem si, jednou on, jednou já. Ovšem zábava nastala až v okamžiku, kdy jsme Obálku otevřeli. Zjistili jsme, že v době, kdy já dřela do úmoru za sedmero horami a sedmero řekami, v údolí tak hlubokém, že se do něj neodváží ani jeskyňáři, a J. seděl poctivě na židli v posluchárně, coural se náš Mazlík ulicemi stověžaté matičky a páchal přestupky. I napsali jsme Organizaci lejstro, že my nic, my muzikanti, naše auto stálo zaparkované, ruční brzdou zajištěné daleko od místa činu a my za něj ručíme vlastními hrdly. Je to sice vůz mladý, ba přímo dětského věku, tedy se od něj nějaká ta lotrovina očekávat dá, ale špatné parkování bez asistence řidiče je i na něj čin hodný Davida Copperfielda.
A čekali jsme.
Po několika dnech opravdu došel dopis, že se Organizace omlouvá, že se vloudila chybička, ale že se jim to stává maximálně jednou, dvakrát, za uherský rok. A prý, ať NIC NEPLATÍME (zopakováno 3x, potřetí zvýrazněno), na žádné naše finanční transakce nebude brán zřetel.
To byla tak asi nejhezčí pokuta, jakou jsem kdy dostala. Někdy mají věci prostě dobré konce.
To je hééézký :-)
OdpovědětVymazat