Tak k tomu konečně došlo

Říká se, že každá buňka v těle člověka se jednou za osm let vymění. Vlastně, některé to zvládají za tu dobu i několikrát, ale vzhledem k tomu, že rychlost skupiny se uvažuje podle chůze nejpomalejšího, budeme počítat s těmi, které mají životnost osm let. Znamená to, že já tu byla už čtyřikrát. Což je pro můj článek velice nepodstatný fakt, ale právě jsem na to přišla, tak jsem Vám to potřebovala říct.

Každopádně. Většina Prdlých Prvomatek se od těch předchozích moc nelišila. Rostly do výšky i do šířky, stárly a blbly. Každá jedna. Až na tu zatím poslední.

Vsuvka: Byly mi 4 nebo 4 a dva měsíce, už si to přesně nepamatuju. Seděla jsem nad talířem s polévkou a přemýšlela, čím mě chce má milující matka ortrávit tentokrát. "Maminko, co je tohleto?" dloubla jsem do červené kostky. "To je mrkvička, zlatíčko." "Aha. A co je tohleto?" "To je petrřelka, broučku." "A tohle?" "To je celer." "Tak to já nejim." V ten moment má matka vybouchla a vyletěla z kůže. Ještě dlouho mi zněla v hlavě její slova, že až budu mít vlastní děti, doufá, že tuto bohulibou vlastnost, nejíst nic kromě mléčné čokolády s oříšky, po mně zdědí.

Smůla mami. Oba jí, co jim dám. Oni musí, víš, jinak by umřeli hladem. Na rozdíl ode mně, která jsem si i ve čtyřech létech dokázala přistavit židličku ke skříňce se sladkostmi a vybrakovat ji do běla.

A tady nabírá naše vyprávění zajímavý směr. Před několika dny jsem šla do obchodu, nakupovala samé praktické věci, jako bezlepkovou mouku, chemoprénové lepidlo a zeleninku pro děti, když tu jsem se octla v uličce se sladkostmi. Naprotsto automaticky jsem se chtěla natáhnout pro oblíbenou Noru (že to na mě neřeknete?), když tu jsem si uvědomila, že na ni nemám chuť. Aha, tedy tatranku. Taky ne. Stála jsem i s vozíkem mezi regály, smutně se rozhlížela a věděla, že to můžu skoupit třeba všechno, abych to doma zavřela do police a nechala napospas zbytku rodiny.

To bylo fakt divný.

Předevčírem to bylo ještě zvláštnější. Čekala jsem na autobus, sjížděla jůtjubko s nejnovějšími tuc-tuc hitovkami (ano, přeskočilo mi nejen v oblasti gastronomie) a zjistila jsem, že trpím naprosto nepříčetnou, ba přímo těhotenskou chutí (nebojte se, nejsem v tom. Nějaké zbytky IQ mi v hlavě zústaly) na meruňky. Jaké štěstí, že se za mými zády nacházel vietnamský stánek obsypaný oranžovými plody. Koupila jsem si dobře půl kila a splivla ho, než přijela dvacetšestka.

To bylo ještě divnější. Meruňky jsem pro jejich chlupatý kožíšek nejedla leta.

A včerejšek dal tomu všemu korunu. V podvečer, doma klid a ticho, děti spokojeně spaly ve svých postelích, brouzdala jsem se kuchyní a páchala bílý sex (nájezdy na ledničku v nepravidelných, ale velmi častých intervalech) ve snaze najít něco na zub. Čokoláda mě nelákala (!!!), jogurty došly, alkohol byl t.č. nezvěstný, přemýšlela jsem, do čeho vložit chrup. A pak jsem ji uviděla. Na dně ledničky, v šuplíku se zeleninou, ležela menší, roztomilá mrkev, tak akorát do ruky. Vyndala jsem ji, omyla a oškrábala a - pozor! - poprvé v životě ji s chutí schroupala. Ježiš, ta byla dobrá!

Tak. A je to. Začíná to takhle nenápadně, člověk odmítne kostičku čokolády, pak se začne ládovat ovocem a končívá to zeleninou. Hodnotový žebříček se bortí, osobnost upadá hluboko do bahna správné životosprávy. Prdlá prvomatka tak, jak jsme ji znali, se ztrácí do stínu nové, určitě ještě víc prdlé čtyřicítky. No potěš koště.