Opět dopravní

Už delší dobu se mi Arthur nelíbil. Byl čerstvě umytý, karoserie se mu jen blýskala, měl naprosto nový volnoběžný ventil, který šlapal jako švýcarské hodinky a jezdit s vyřazenou rychlostí byla prostě radost. Přesto jsem z něj neměla dobrý pocit. Vlevo něco klepalo, vpravo hučelo, Když se zavřely Matýskovy dveře, ozval se zvuk, jako když se bortí chaloupka na muří nožce. Nelenila jsem a odvezla náš zánovní kombík do servisu. Náš pan opravář je zlatý člověk se zlatým srdcem a zlatýma rukama. Většinu toho jsme mu zaplatili my. Máme u něj auta cca čtvrtletně. On nás chápe a opravuje náš vozový park rychlostí blesku. Ani tentokrát mě nenechal čekat déle než několik hodin.

"Plech, který vydával divný zvuk byl uhnilý, ten jsem vyhodil. To, co klepalo jsem utáhl. A ložisko za 5, které vytváří ten hukot, si budete muset nechat vyměnit. Kdy přijedete?"

Ach. Optala jsem se, zda je výměna ložiska nutná, když se kombík bude stěhovat na farmu s mnoha jinými spokojenými vraky na odpočinku. (pššššt!)

"Tak to se na to vykašlete."

"A nezabiju se v tom?"

/schovívavý úsměv pro blond řidičky/ "Néééé."

Kecal jeden.

Následující neděli, velice, velice brzy ráno, v době, kdy se probouzí první kohouti a slunce uvažuje, jestli vyjde i tentokrát, jsem si to drandila do zaměstnání po naštěstí prázdné dálnici, když tu se vůz zatřásl, zavrčel a začal brzdit navzdory mé malé popelčí nožičce na plynovém pedálu. Přitlačila jsem a nic. Zajela jsem za krajnici a zastavila. Tohle se mi nechtělo líbit. Obešla jsem auto, abych zjistila, které kolo mi ujelo do pankejtu, ale nezjistila jsem, kupodivu, žádné škody. Divné. Tak popojedem. Nastartovala jsem, zařadila a pokusila se rozjet. Arthur se nehnul ani o milimetr. Dobře. Není potřeba panikařit, zavolala jsem do práce, že přijedu později, zavolala jsem do pojišťovny, že potřebuju odtahovku a zavolala jsem spící Zřítelnici oka mého, abych se optala, kde mám, doprdele, trojúhelník? /Pozn. autorky: J. 2x ročně uklízí auta a to tak, že z nich vysype úplně všechno, a to, co je mu líto vyhodit, nacpe do igelitek, které ztratí uvnitř našeho malého zahradního domku, dříve sklepa/ J. odtušil, že neví a nabídl mi, abych se vrátila domů a půjčila si jeden z jeho auta. Hodně jsme se nasmáli.

Mezitím se chudáček stařičký Arthur počůral, ale jestli šlo o olej, vodu nebo benzín, se mi opravdu nechtělo zjišťovat. Stála jsem předepsaných třicet metrů za autem v blýskavé oranžové vestičce a dělala trojúhelník, lovila pokémony, třásla se zimou a vůbec se snažila tu hodinu, než přijede žlutý anděl z vedlejší vsi, nějak zabavit. Když asistnce dorazila, a nutno podotknout, že opravdu relativně rychle, schovala jsem se do vyhřátého tahače a fotila náš vůz, jenž byl navíjen na plošinu a pro mě to byl zážitek jako Brno.

"Kam to bude, mladá paní?"

Aha? To mi nedošlo. Je neděle ráno a já opravdu pochybuji, že mi náš zlatý pan opravář zvedne telefon. Přesto jsem s pokerovou tváří nahlásila jeho adresu a doufala, že mi to projde. Několik pokusných telefonátů mou teorii o nezvedání potvrdilo a tak jsem jen doufala, že parkoviště u servisu bude prázdné a my se na ně i s tahačem vejdeme.

Vešli. Pěkně jsem poděkovala a začala uvažovat, jak se do práce, kde jsem měla být nejpozději před dvěma hodinami, dostanu. Autobusy nejezdí a pokud ano, návaznost je tak plynulá, že přesunem z bodu A do bodu B, mezi kterými leží bratru 80km, zabiju celý boží den.

Vrátila jsem se tedy taxíkem domů, tam zabavila J. trojúhelník i s autem, ve kterém byl ukryt a vydala se do zaměstnání.

Pointa tohoto příběhu? Nevím. Možná, že tak dlouho se jezdí s hučícím ložiskem, až se ucho utrhne, ale to mi nepřipadá moc vtipné. Každopádně Arťa už je spravený a další měsíc, kdy si něco určitě vymyslí, se kvapem blíží. Těším se.