úterý 20. října 2015

To máme ale štěstí

...jsem se dneska dozvěděla.
Tedy, né, že bych to nevěděla už z dřívějška. Ale dnes mi to bylo řečeno v docela zajímavém kontextu.
Čekali jsme ráno s Matýskem na školní autobus. Ten přijel, já si na rameno frajersky nahodila aktovku, do náruče popadla sedmadvacet kilo svého dítka a vyrazila nakládat. Posadit, sundat čepici, připoutat, pusu, odjezd. Pan řidič má nádherný zlozvyk, při rozjíždění rozverně zatroubí a celé osazenstvo vozu mi začne mávat. Je to milé, je to krásné, je to divadlo pro zasmušilou autobusovou zastávku, minimálně dva nebo tři zakaboněné obličeje toho mračení v danou chvíli nechají. Mám to moc ráda, je to moje druhé ranní kafe. Tedy se zatroubilo a odjelo. Vracela jsem se pro kočárek a zamířila domů, když tu mě oslovila vedle stojící dáma 50+ s úsměvem od ucha k uchu: "To máte ale štěstí, že ho unesete, viďte?"
Uf.
No, mám no.
Já bych raději štěstí zdravého dítěte.
Upřednostnila bych štěstí nemuset ho nosit vůbec.

Na paní jsem se mile usmála, v odpověď kývla a odkvačila domů, přemýšlet nad zadaným tématem.
Neboť ona dáma měla pravdu.

Mám štěstí, že ho unesu. Ne nadlouho, je to štěstí půjčené, ale zatím drží.
Mám štěstí, že ho můžu nosit. Není v nemocnici na přístrojích, neleží bezvládně v polohovací posteli, z jedné strany kyslík, z druhé krmící sondu.
Mám štěstí, že ho můžu nosit na autobus do školy. Sice neumí vzít do ruky tužku a po žádosti o básničku se na vás jen pěkně usměje, ale jezdí do školy. Do druhé třídy.
Mám štěstí, že ho můžu na autobus nosit. Že můžu pracovat tak, abych ho většinu týdne do školy vypravovala já.
Mám štěstí, že ho můžu nosit. Je tu.

A aby to mé štěstí nebylo tak jednostranné, dovolím si zde parafrázovat jednu místní čtenářku-komentátorku.

Ne. Parafrázovat se nebude, nalepím to sem tak, jak to napsala, poněvadž to napsala strašně krásně:

" ...Pomohlo mi prosté zjištění, že jsem vlastně ráda že se narodil zrovna nám .
Že mé dítě trpí, něco ho bolí, jeho hendikep ho omezuje.... s tím se smiřuje těžko. Nějakým zázrakem se ve mně najednou objevila dosud neobjevená trpělivost, síla ale i pokora, do té doby vlastnosti začně zakrnělé. Řekla jsem si, co kdyby se narodil někomu jinému a oni ho nepřijali (ze začátku byly prognózy dost tragické), nebo ho nemilovali, takového jaký je, nepomohli mu vše překonat....ale naštěstí je náš. Tak jednoduché."
L.
Děkuji a podepisuji.
Myslím si, že ti naši piškvoři taky mají kliku, že mají nás. Milujeme je, jakoby byli naši vlastní, (zatím) jsem je ještě nenacpala do žádného baby-boxu a v létě jim nikdo nekupuje zmrzku. /nemají ji rádi/.
My všichni jak tu spolu žijeme, spíme a jíme máme obrovské štěstí, že se máme.

pondělí 12. října 2015

Když už tak už

Nepřestávám být fascinována Událostmi. Jak plynou neochvějně tam, kam mají, jak se dějí na milimetr přesně. Jak jeden brečí, že to nejde a ono se stane Něco na úplně jiné straně Zeměkoule (ale o tom potom).

Nebrání mi to usedavě plakat nad rozlitým mlékem. To já ráda. Ale zároveň už v sobě umím hýčkat pocit, že to něco dobrého přinese. Chovat si takovou malou kuličku z vaty, skrytou přesně za místem, kde to bolí, když člověk roní slzy jako hrachy. Kulička hřeje a roste a já se začínám těšit, neb už konečně, ve svých třicetimnoha letech vím, jak to na světě chodí. Miluju překvápka a tahle bývají ta úplně nejlepší. Za odměnu. Za každou slzu úsměv od ucha k uchu.
(Pořád ale trvám na tom, že o tom až potom).

Nakoupila jsem v Lidlu. Samé důležité věci, koblihy, čokošku a kešu v medu (za ně bych nechala tenhle krám zavřít, až by zčernal. Taková závislost.) a myslím, že mi do košíku omylem upadla nějaká ta mrkev.

Každopdáně.
U pokladny jsem za nákup a jeho platbu získala dva Bludišťáky. Nemám nejmenší tušení, co se v miniaturních modrých pytlíčcích ukrývá a fakt hodně mě to nezajímá. Já už jsem na takové pičičmundoviny stará, J. sbírá kindervěci a děti nevezmou do ruky nic menšího než bubínek o průměru třicet čísel. Tedy figurka o výšce vzrostlého šnečka je nám všem doma doslova k prdu. Ne tak jako jiným dětem.

Stály za mnou dvě. Dva páry očí na mě vzhlížely z výšky metru dvacet. Nezbylo mi nic jiného než se doširoka usmát a před každý metr dítěte postavit jeden modrý pytlíček. Nebylo to nijak hrdinské gesto, popravdě bylo velice laciné, ale za dva vysmáté obličeje mi stálo. Ráno bylo zase o kousek modřejší.

Tatínek děti pobídl, aby hezky poděkovaly a na mou adresu dodal, že za tohle určitě vyhraju ve Sportce.
Když to pán říká, asi to bude pravda. Pokyn byl vydán, zamířila jsem přímo do trafiky. Tři sloupečky, jen tak symbolicky, na sto mega by to mohlo stačit.

V neděli večer jsem tiket zkontrolovala a co myslíte?
Nesmějte se tolik, stejně se pletete.
Byla tam!
Výhra! Celých šestsettrřicet korun jsem vyhrála!
Taková krásná čtvrtá!
Za dva Bludišťáky.

No není na tom světě krásně, když do sebe Události zapadnou?

čtvrtek 8. října 2015

Zpátky do reality

Tak se nám ta čtrnáctidenní dovolená nějak scvrkla. Po týdnu jsme byli doma. Jako první onemocněl Matýsek. Dostal vysokou horečku, přestal jíst a splacatěl. To jsme byli ještě všichni schopní tolerovat. Matyho jsme nechali v klidu v pelíšku, z kuchyně mu poslali teplý čaj s citrónem, hodný byli, já a Šimonek jsme vyběhli větrat hlavy a láska mého života to bezpečně jistila ze své části hotelové dvoupostele. Bylo nám (tedy až na detaily) skvěle. Rozhodla jsem se, že jsem schopna tímto způsobem fungovat neomezeně dlouho. Jídla jsem Máťulkovi z jídelny nosila do pokoje, Šimonka lifrovala z dosahu a doslechu jak jen to šlo, na J. jsem se snažila valit minimální množství úkolů a proseb o pomoc. Ukázal se býti luxusní ošetřovatelkou, ze strany pacienta nezaznělo jediné křivé slovo.

Ano, nemohlo to dopadnout jinak. Třetího dne ráno se otec mých dětí posadil na lůžku, kníknul, že ho bolí hlava a upadl zpátky na polštář. Teploměr byl nekompromisní - horečka. Nabídla jsem, že je-li schopen stonat na pokoji, budu o něj pečovat, jako by byl můj vlastní. Postel zamručela a já odkvačila na oběd.

Jelikož celková situace se nelepšila, ba naopak, Maty i J. zůstali zastláni v pokoji, bylo demokraticky rozhodnuto (J. zavelel), že jedeme domů. Nelíbilo se mi to a protestovala jsem. Nijak razantně a zarputile, byla jsem vzhledem k pádnosti
argumentů, rozuměj probíhajícím virózkám něžná. Upustila jsem jen jednu protestní slzu.
Na kterou přišla okamžitá a hlasitá odezva. Bylo mi zakázáno balit své věci, bylo mi sděleno, že pokud budu dělat /sic!/ tydlety kyselý ksichty, nikdo mě doma nechce, oni to zvládnou sami, lehce a s přehledem.

No téda.

Věděla jsem, že zvládnou. Ne na jedničku, ne až tak úplně ve zraví (později se ukázalo, že jsem se moc nemýlila), ale přežijí. Ovšem otázka zněla: "A stojí mi to za ty nervy?"
Nestálo. Naházela jsem do kufru svých pár svršků, převlékla děti a vychovaně počkala, až SE naloží auto.
A bylo mi to líto.
Vlastně je mi to líto pořád.
Byly to prázdniny all inclusive. Nemusela jsem vařit, mýt nádobí, dokonce nám paní pokojská laskavě vysála. Zjistila jsem, že luxování je velice příjemná a uklidňující činnost, pokud se sleduje zpovzdálí. I ten koš nám vynesla.
Chtěla jsem se procházet městem.
Chtěla jsem jít do vířivky. Sama.
Chtěla jsem se nechat rozmazlovat. Ještě aspoň chvilku.

Doma jsme vyložili děti, tašky, kufry, kočárky, sedátka a jiné, dali prát pět praček (postupně) a pomalu se ukládali do zajetých kolejí. S čímž jsem se hned z kraje až tak neztotožnila, tedy jsem malounko stávkovala. Má lepší polovice bravurně odhadla situaci, že kdyby zkusil protestovat nebo úkolovat, mohla by mu na hlavě přistát použitá plenka, tedy se větší části povinností zhostil sám. Dobře udělal. Tup plínku bych hodila. Naprosto bez skrupulí.

Dívala jsem se na Matýska, jak sedí na gauči, na sobě Šimonovo pyžamko (nikdy nepochopím, jak se osmiletý kluk vešel do velikosti 98) a říkala si, že mě zkrácená dovolená může mrzet jak chce dlouho a jak chce moc, ale odjet s nimi domů bylo opravdu dobré rozhodnutí.
Přežili by. Týden bez mámy by zvládli a s dost vysokou pravděpodobností i za plného fyzického či psychického zdraví. Otázka zní, za jakou cenu.

neděle 4. října 2015

Tak to by mi fakt šlo.

Onoho líného podzimního odpoledne J. s Matýskem ctili na hotelovém pokoji odpolední klid a činili tak velmi poctivě a zodpovědně. Už třetí hodinu byli v Limbu a já se zaobírala otázkou, co tak asi ti dva budou vyvádět v noci.

Na rozdíl od nich, Šimonek, kterého bych do té postele nejraději vecpala za pomoci hasáku, francouzského klíče a několika fakt pevných lanek, si po náročném dopoledni užíval nástrah a pastí místní herny. Ráno jsem to dítě strčila do Chariotu, oběhla jsem město kol dokola asi sedumkrát a to vám teda řeknu, to je výkon hodný pana Zátopka a doufala jsem, že tím mimino utahám tak, že se neprobudí do zítřejšího oběda. Omyl. V kočárku se hezky uondal, vyluftoval a odpoledne byl způsobilý k rozličným lumpránám a zlotřilostem.

Tedy jsme spolu trávili odpočinkový čas stavěním a bouráním věží z kostek, na kterých chybělo 58% obrázků, snahou vecpat tužkové baterie do mikrovlnné trouby a okusováním nohou kulečníkového stolu. Měli jsme se spolu náramně. Má snaha dokoukat film, který jsem si pro nějakou naléhavou činnost stopla v půli srpna, vyšla vniveč. Hlavní hrdina řekl: "Ale já jsem Paolovi volal!", 15 minut pauza, přebalit, načež mu první záporačka odpověděla: " Já vím." 20 minut pauza. Pohoupat. Následující replika mi zkazila náladu úplně: "Battery mode enabled."

Rozhodla jsem se, že TEĎ přišla řada na mě, udělat si to odpoledne krásné. Upoutala jsem broučka s lehounce sebedestruktivními sklony do kočárku, vrátila se do hotelového pokoje vykrást tácek na peníze a odtamtud jsem zamířila přímo a rovnou do restaurace přes chodbu, nadávek, linoucích se z herny sveřepě ignorujíce. Objednala jsem si kafe a Mojito. Ochránci přírody a malých dětí teď obrátili oči vsloup zbytečně, drink byl přísně nealkoholický a já se před svým dvacetiletým já styděla až do morku kostí. Paní barmanka neměla po ruce limety, dohodly jsme se, že půjdu uklidnit golfky na druhé straně budovy a až odhadnu čas zralý k přípravě kávy a míchaného nápoje, vrátím se pro ně.

V herně jsem připravila Prdloprvomatkovsko-relaxační prostředí a to tak, že jsem kostky, mikrovlnku a nohy kulečníkového stolu umístila na opačný konec místnosti než notebook zapíchlý v zásuvce, nainstalovala jsem dvě pohodlná křesílka tak, aby tvarem pojmula jednak můj zadek, jednak nohy do horizontály, pustila jsem Šimonka a film. Byla jsem připravená. Uvelebila jsem se a čekala na za dvě minuty, což byl asi tak čas, kdy vyrazím pro občerstvení.

A pak se otevřely dveře, do místnosti vešlo mojito, podtácek s kávou a sifónem a usměvavá barmanka. Hamba mě fackovala. Paní stojí celý den na nohou a ještě mě tu bude obsluhovat nad rámec jejích povinností. Jakoby toho v hospodě s jejími dvěma hosty neměla dost. Začala jsem se omlouvat a horečnatě děkovat.
Načež jsem uslyšela tu nejkrásnější větu ze všech, hned po "Měla by sis odpočinout." a "Nechceš si na chvilku sednout?", která zněla:
"Nechte se přeci taky trochu rozmazlovat."

Oooooooooch. Ta sedla.
Nechala jsem se. A dá-li bohyně lichých fuseklí, nechám se po celý zbytek pobytu a J. naučím míchat Virgin mojito. Jen tak. Pro případ. Mohlo by se to někdy hodit.

čtvrtek 1. října 2015

Vždycky po třech

Trojka je mocné a kouzelné číslo. Leží přesně na půli cesty mezi dvojkou a čtyřkou. V životě lidském přijdou situace, kdy jeden je k uzoufání málo, dva jsou pár, teprve ten třetí z toho udělá ucelenou smečku. Když slovo "trojka" proženete internetovým vyhledávačem, najdete samé krásné věci, hospody, kavárny a sex. Tři byli králové, kteří přinesli Ježíškovi dary, tři dcery či syny si pořizují panovníci, tři přání dává v plen kouzelná rybka.

Ale aby ten svět nebyl tolik dorůžova, máme tady trojku speciální - katastrofickou. Neštěstí nechodí nikdy samo. Bere si s sebou nejlépe až dva kamarády, aby byli kompletní skupina a aby se Prdlá Prvomtka měla před odjezdem na dovolenou čím bavit.

Nejdřív to byl mobilní telefon. Před několika lety začal zlobit, porůznu ztrácet krytky a vypínat se v nejneočekávanějších a samozřejmě v těch nejnevhodnějších chvílích. Nedbala jsem. Přikázala jsem mu, aby toho s okamžitou platností nechal. Hodil na mě bobek. Přidal k poztráceným součástkám samovolné vypínání a přerušování hovoru v okamžiku, kdy to začalo být napínavé. Nic nenasere tolik, jako když vám kamarádka řekne: "No, to neuvěříš, co mají v Marksi a Spencerovi ve slevě! píp-píp-píp" nebo "A ona vešla do ložnice a tam toho prevíta našla v posteli s píp-píp-píp". Tedy jsem se rozhodla, že je potřeba zakoupit telefon nový. To bylo někdy v půli března. Loňského. Letos v září to mobil vzdal definitivně, na svého náhradníka už nečekal (nejspíš správně odhadl, že už se ho ani nikdy nedočká), v noci se vypnul a přestal na veškeré výzvy reagovat.

Týden na to se odporoučela trouba. Pořád ještě to nemůžu pochopit. Trouba je věc, kterou měla má matka 25 let a vyměnila ji jen proto, že jí do bytu nakráčeli pánové z družstva s novou. Má babička ji měla skoro celý život. Pravda, do jedněch dvířek strkala buchty a do druhých dřevěná polínka, ale trouba pekla perfektně celou dobu, co chalupa chalupou stála. A pak jsem tu já. Má trouba vydržela šest, slovy šest let. Jednoho večera jsem do ní dala syrové kuře, které jsem z ní po hodině ve stejném stavu vytáhla. Ne, nejsem debil, teplota byla nastavená na dvě stovky a celé zařízení hučelo nezaměnitelným hukotem funkčního elektrospotřebiče. Prostě se pokazilo kazítko.

Začala jsem se klepat svým typickým hystericko-ratlíkovským třasem. Trouba. Věc za tisíce, napevno vestavěná v kuchyňské lince. Předmět, který používám takřka denně. Sehnat opraváře bude umění. Oprava bude stát majlant. Nejspíš ani opravit nepůjde a já budu nucena sehnat novou. Pokud kupuju takovou malou věc, jako je mobilní telefon dva roky, nechci vědět, jak dlouhou dobu budu potřebovat na novou troubu. Už nikdy nic neupeču. Byla jsem na pokraji panické ataky.

A co teprve, když mi došlo, že věci se kazí po trojicích. Ježečkovyzlatýbodlinky, co se může podělat dotřetice? Jestli jde tato řada podle velikosti, další bude byt. Nejspíš vyhoříme. Panická ataka nabrala plné obrátky. Svěřila jsem se kamarádkám, že asi umřu, že se mi pokazil telefon a trouba a já teď sedím uprostřed kuchyně, obklopena nefunkčními elektrospotřebiči a brečím, páč se logicky musí pokazit něco do třetice. Jen co jsem své obavy vyřkla, rozsvítilo se mi. Auto! Už čtrnáct dnů nám bezdůvodně svítí zatažená ruční brzda! Hurá! Tedy, alespoň doufám, že bezdůvodně. Ale radost jsem měla obrovskou. Přišla jsem na to! Třetí je vadná kontrolka. Neuhoříme. Velice se mi ulevilo.
Načež jedna z těch dobrých duší přilila oleje do ohně slovy "Hele, já ti to nechci kazit, ale u nás, když odejdou dva, následuje ještě pár. My jedeme po čtyřech."
Nazvala jsem ji škarohlídem a nechala věc být. Katastrofy chodí po čtyřech. Kdo to kdy slyšel. Pche.

A pak dostal Matěj horečku.
Dva dny před odjezdem na prázdniny.
Jen velmi nerada se mýlím. Ale úplně nesnáším, když mají pravdu jiní.

Poslední

 7. prosince 2021 v 19 hodin a 50 minut narostla našemu Matýskovi křídla.