Zpátky na nohy

Tak jsem zase jednou upadla. Intervaly se nějak zkracují. Přepadl mě smutek, já zakopla o neštěstí a už jsem se válela v louži sebelítosti. Vlastně tam pořád ještě ležím a nejsem schopná vstát. Pomaličku se brchám, svědčí o tom i fakt, že můžu psát, ale pořád to jde dost blbě. To vstávání. Hodně ztěžka.

Nevím, co se stalo tentokrát. Jestli mě srazila přítomnost, dohnala minulost nebo na mě zpoza rohu bafla budoucnost. Jsou to věci, o kterých se nemůžu zmínit ani tady. Užírám se závistí a žárlivostí vůči těm, kteří "se maj líp". Kterým se nic z toho nestalo. Logická část mého mozku, krčící se pod tou emo-hromadou na mě křičí, že jednak nejsem na světě samojediná, za druhé KAŽDÝ má své trápení. Vím to. A moc dobře vím, že by to mohlo být ještě horší. Jenže taky jsem si vědoma toho, že to BUDE horší. A že mi v tom NIKDO nepomůže. Že mě žádná růžová budoucnost nečeká. Vlastně i tu minulost jsem natřela hodně silnou vrstvou v barvě duhy.

Na dně mě to nebaví. Je tady tma a nuda. Člověk nic nechce, nic se mu nechce, existence se smrskla na pouhé plnění povnností, jako je respirace a vaření bezlepkových těstovin. J. neví, co se děje, sleduje mě ostřížím zrakem očekávaje cokoliv od slzavého údolí po výbuch Eyjafjallajökullu a kudy chodí, přemýšlí, co udělal špatně. Děti neví, co se děje, ale ty mě nesledují, jsem jim vcelku fuk, dokud disponuju suchýma plínkama a čokoládovým pudingem. Nikdy jim na mě nebude záležet jinak. Nikdy se mě nezeptají, proč jsem smutná a nikdy mi neřeknou, že jsou kvůli tomu smutní taky. Nikdy mi nepřinesou karafiáty k MDŽ a nikdy neuvidím jejich děti. Já i oni máme před sebou ještě strašně dlouhou řadu NIKDY.

Na Matýska přišla nějaká raná fáze puberty. Zlobí, kudy chodí. A chechtá se tomu. Je to dítě, které není jak potrestat. A tak řvu a vztekám se a on se mi směje a já pak brečím a .....

Při poslední návštěvě neurologa jsme se dozvěděli, že Šimonek nejspíš nemá epilepsii. Dobrá zpráva. Co tedy znamená jeho cukání? Jak to, že monitorované EEG ji před rokem prokázalo? To, co vidíme záchvaty nejsou, ale v noci, ve spánku je má??? Jak to? Nějaká speciální bubáková epi? Máme mu tedy dávat léky? Nemáme přestat, naopak máme zkusit nějaké jiné, další?

Pan doktor je v oboru vážená kapacita a já se s ním rozhodně nehodlám přít. Ale co tedy mám dělat? Podávat antiepileptika zdravému děcku?

Na dně mě to nebaví. Potřebuju se postavit a jít dál. Udělat NĚCO. Ještě nevím, přesně co, ale musím to udělat. Říkají, že pokud je na mě svět zlý, mám se obrátit dovnitř. Do sebe. Tam, kde bydlí duše. Mám se tam zeptat, co se děje, proč mi okolí nastavuje tak kruté a ošklivé zrcadlo. A až se dozvím odpověď, vše se v dobré obrátí. Bojím se jít zeptat. Mám strach, že tam na dně, někde mezi žaludkem a páteří leží pytel s depresí nebo žiletka. A tak zkouším staré dobré Jak ty na mně, tak já na tebe. Usmívám se na svět a pořád se ubezpečuju, že mě to baví. Umývat nádobí. Přebalovat zadky. Vískat ve vlasech. Ne, to mám opravdu ráda. Přitulené teplé malé tělíčko, které si užívá mou ruku na temeni a já cítím přes několik vrstev oblečení rychlý rytmus drobného srdíčka i jeho téměř zatajený dech, jakoby se bál, že hlubokým nádechem tu chvíli rozbije na tisíc kousků jako skleničku s Krtečkem. Pomáhá to.

Já vím, že bude líp. Nejsem pitomá. Jen bych ráda, aby to bylo nejpozději včera.