Mistr prokrastinace

Teta Wiki hovoří jasně: "Prokrastinace je výrazná a chronická tendence odkládat plnění (většinou administrativních či psychicky náročných) povinností a úkolů (zejména těch nepříjemných) na pozdější dobu." konec citace.

Ale no tak dobře. " ...Může představovat rizikový fenomén pro duševní zdraví." Tohle je opravdu fakt zbytečný a víceméně mylný. Prokrastinuju celý svůj život a na mé psýše se to nijak nepodepsalo. Jsem normální jako recept na míchaná vajíčka.

Dnes jsem ovšem slovu prokrastinace dala úplně nový význam. Nedávno jsem se, samozřejmě nikoli vlastní leností, dostala do úklidové smyčky. To je situace, kdy se vám práce v domě nahromadí tolik, že ve chvíli, kdy s ní skončíte, zjistíte, že ten bordel někudy přiběhl zpátky a vy můžete statečně začít znovu. Nemluvím o podružnostech, jako je prach nebo umyvadlo, ty se stihnou pošudlat během cesty s košem prádla nebo při zalévání kytek. Znáte to: v jedné ruce láhev s vodou, ve druhé prachovku, uchem se poslouchá papiňák na plotně, řve se po staršákovi, aby okamžitě, ale okamžitě položil ten ovladač na televizi a nohou se kope do mimina, aby se odšouplo od elektrické zásuvky, kterou se právě rozhodlo sníst. Takové klasické, líné odpolodne. Já mluvím o opravdu VELKÉ hromadě prádla k vyžehlení, o strašně TRVANLIVÉM otisku ručičky na každém okně v bytě, o NEPOHYBLIVÝCH sloupcích knih všude, kam dosáhne ruka zavilého čtenáře. Mluvím o tom permanentním chlívku v našem bytě, kterému pokrytecky říkáme "organizovaný chaos".

Včera jsem se rozhodla aspoň částečně našemu hnízdečku lásky a štěstí ulevit. Hned poté, co jsem se vrátila z dvacetičtyřhodinové šichty, nakoupila, uvařila oběd, několikrát přebalila a nakrmila protivné mimino, zašila díru na teplácích, o kterých si sice myslím, že nepatří žádnému mému dítěti, ale budiž, zasedla jsem ke stolu a sepsala Seznam.

Vyžehlit

Umýt koupelnu

Převléct postele

Uklidit ASPOŇ čtyři police ve skříni

Roztřídit odpad

Zamést balkón

Vyčistit sedačku

Umýt kuchyňskou linku

Vyčistit Matymu kola u kočárku

Přešít si knoflíky na pracovních košilích

Roztřídit dětské boty

a pak jsem raději přestala. Ne, že by došla témata, ale začala jsem mít pocit, že na čtrnáct hodin, které mi z toho dne do půlnoci zůstaly, jsem si naložila poněkud mnoho.

Nejdřív ze všeho bylo naprosto nezbytné, abych se na to pořádně posilnila.

Ještě za hodinu a půl jsem seděla u počítače, v jedné ruce hrnek s kafem, ve druhé koblihu. Tak takhle by to nešlo. Shrnula jsem ze Seznamu sladké drobky a začala studovat jednotlivé položky. Odkud začít? Žehlení je na dlouho. Koupelna je náročná na chemikálie. Nanosím si je tam cestou, při nějaké jiné, taktéž bohulibé činnosti. Ale které? ASPOŇ čtyři police. Jo. To bude ono. Chce to radikální řez. Připravím pytle, všechno to sesypu na zem, protřídím co nosím, co nenosíme, napytluju pro charitu, pro houmíky k popelnicím, zbytek krásně složím a vložím zpátky do polic. Ano. To bude moc pěkné.

Ještě za hodinu a půl jsem stála po kolena zabořená do triček, kalhot, dětských bodýček a tepláků. A jak se zdálo, hromada nejen, že neměla konce, ale zdařile narůstala, a to sama od sebe. Rozhodla jsem se pro kontumační prohru a nacpala vše, co se mi válelo kolem kotníků zpátky do skříně. Ono to počká.

Stála jsem uprostřed předsíně, na rameno mi klepalo poledne, čas, kdy se nakrmí řvousenka, svede se s ní několikahodinový lítý boj o spánek v posteli a bude třeba vyzvednout Matyho z družiny. To už toho moc nestihnu. Když tu mé oko zahlédlo Šimonovo auto. Leželo po nějaké těžké havárii napříč dětským pokojem a ve střeše mu zela díra velikosti vzrostlého Šimona. Jeho auto je totiž stan. Náklaďák z pohádky Auta. A jelikož si němečtí soudruzi od Mattela moc práce s výběrem materiálu nedali, celá metr vysoká a půldruhého metru dlouhá hračka je z věci zvané textilní papír, což je kouzlo, které se tváří jako látka, ale když pořádně zatáhnete, roztrhá se na marné kousky jako účet za plyn. A Šimonek jednoho dne opravdu zatáhnul.

Jelikož se stan - auto špatně shání, rozhodla jsem se o opravu svépomocí. Převrátila jsem hračku na střechu, vyzbrojila se nůžkami, lepící páskou, trpělivostí a fištrónem a zalezla dovnitř. Nechtěla jsem svou práci odfláknout, proto jsem pečlivě vyměřovala, raději dvakrát, počítala, rovnala a vrstvila, přilepovala, zalepovala a vtloukala pásku do textury, až mi dlaně zčervenaly.

Když jsem se po pár minutách (maximálně hodince) zvedla a vylezla ze stanu ven, za okny byla už tma. Ve dveřích dětského pokoje stála zřítelnice oka mého řkouc, že večeře je hotová, děti okoupané a jestli jsem si už konečně přestala hrát. Matýskovi se po mně stýská a Šimonek má absťák, chybí mu jeho soukromá osobní schovka před světem. Ukázala jsem J. střechu auta, která vypadala jako nová. Prohlásil, že se dme pýchou nad mou šikovností, ale že si myslí, že se to dalo zvládnout během pouhých dvaceti minut. A že našel můj seznam a jestlipak vím, co znamená slovo Prokrastinace?

Věděla jsem.

Ale strávila jsem celé jedno odpoledne hraním s autem, nůžkami a lepící páskou. A vůbec nemám pocit, že to byl ztracený čas. Naopak, moc pěkně jsem se bavila.

Dnes leží Seznam znovu přede mnou. Mám umytou koupelnu, ale už půldruhé hodiny sedím u počítače a hraju si s tímhle článkem. Ano. Chronická a výrazná tendence. To je přesné.