Už když jsem je poprvé viděla, zamilovala jsem se. Byly nádherné. Stříbrné, roztomilé, bezkamínkovité, prostě dokonalé. A za polovic. Já je tam prostě nemohla nechat. A tak jsem koupila. Dva malinké páry, sotva Šimonkovi do dlaně. Ne, že bych kdy měla v plánu mu je do té nenechavé pracky strčit, to bylo jen pro představu. Dostala jsem na ně roztomiloučký, maličký, igelitový pytlíček a účtenku. V jedné ruce kočárek, ve druhé tašku s nákupem, ve třetí nově nabyté šperky, které jsem pečlivě zastrčila do kapsy, s úsměvem od ucha k uchu jsem si to štrádovala k autu. Uložila jsem do něj dítě, tašku a sebe a vyrazila k domovu. Dlouho, dlouho poté, až když se den změnil v hlubokou noc, napadlo mě, že mám pro sebe v kapse bundy dáreček. Natěšená jako Matýsek na Ježíška, vyběhla jsem směr předsíň, abych si náušnice vyzkoušela a vybrala ty vhodnější pro následující pracovní den.
Ale jak se u chronického ztráceče dalo očekávat, kapsa zela prázdnotou. Možná jiná bunda, napadlo mě a přisoudila jsem ztrátu paměti (jak můžu zapomenout v čem jsem dnes dvakrát odešla z domu?!) počínající stařecké demenci. Prohledala jsem druhou bundu. Nic. To není možný. Kalhoty. Nic. Poličku v předsíni a košík s klíči. Matýskovu bundu, Šimonův overal a všechny boty, co pod věšákem máme. Prázdno až vysypáno. Na řadu přišly nepravděpodobné, leč nikoliv nemožné ostatní místnosti bytu. Obývák, kuchyně, ložnice, dětský pokoj. Pořád stejný výsledek. J. se začínal z pohodlí gauče dobře bavit. Jeho přesně mířené rady "počkej do zítra, na světlo" a "třeba budou v autě" se míjely účinkem, chtěla jsem je mít TEĎ a TADY. Tak ještě jednou: bunda, druhá bunda, kalhoty, kabelka, druhá kabelka, dětská bunda, overal, ložnice, koupelna.... plazila jsm se dvacet minut po kolenou a nahlížela pod nábytek. Vždyť to byl jen takový malý, lehký pytlíček, mohl mi vypadnout kdykoliv a kdekoliv. Paradoxně, čím beznadějnější má situace byla a čím víc centimetrů čtverečních bytu bylo prohledáno, tím víc jsem po náušnicích toužila. Čtyři pidikousky stříbra v pidihodnotě skutečných peněz. Ale já je CHTĚLA a to HNED.
"Miláčku, vím, že budu vypadat jako rozmazlený fracek, ale beru si baterku a jdu do auta." Prohlásila jsem.
Doprovázel mě mužský smích.
V autě, pod autem, ani na autě jsem nic nenašla.
Vrátila jsem se domů a podívala se do kapes u bundy, pak druhé bundy, do kalhot, do Šimonova overalu.....
Téměř o půlnoci jsem svůj boj vzdala. J. ležel vedle mě v čerstvě ustlané posteli, pozoroval, jak očima fixuju strop a děl: "Ty ještě pořád hledáš, co?" A už se u toho ani nesmál.
Já se nezbláznila. V hlavě jsem to měla srovnané. Jde o kravinu a já jsem hysterka. Na světě jsou důležitější věci a tohle je JEN majetek. Movitost, která se vejde stejně dobře do ženské dlaně jako do koše na smetí. Jenže já tu movitost naprosto nelogicky chtěla.
Ráno jsem se ploužila do koupelny s očima vpitýma do dlaždiček na zemi. Zezadu mě objaly velikánské ruce a J. zašeptal: "tak já ti dneska zajdu pro jiný." Dobře. Vzdala jsem se. Tak jsem je ztratila někde venku. Třeba je někdo našel a dal je nějaké jiné ženě jako dárek. Třeba ještě nekomu udělaly radost. Čistila jsem si zuby a vybavila se mi krásná kniha Marlo Morganové, kde popisuje, jak jí australští domorodci vzali všechny věci a hodili je do ohně. Hodinky, šperky, všechno. S doprovodným textem, že majetek není potřeba. Žádný. Vzpomněla jsem si na její absolutní zděšení, které se na konci cesty (prošla napříč australskou pouští) změnilo v pochopení a souhlas. Ano, byly to JEN věci. A ty se objevují a mizí. Nejsou v životě nijak důležité. A konečně jsem ty blbý náušnice nechala být.
Načež jsem si oblékla rifle, čistě cvičně sáhla do kapsy (v noci třikrát prohledané) abych odtud vytáhla malý, igelitový sáček.
Nejsou ani z čistého stříbra, uši mě pálí jako čert.
Ale ta Lekce, kterou jsem dostala, ta je k nezaplacení.
