Každý rok píšete ježíškovi o nový mobil, kolo, notebook, wellnes víkend pro dva a on na vás vytrvale prdí? Máte pocit, že není? Ten ježíšek? Je. Jsem toho živoucím důkazem.
Matyho zavřeli do nemocnice, napojili na infuzi a začali do něj kapat neskutečná kvanta chemie. Místy tak agresivní, že se nesměla dotknout plastu. Raději jsme se neptali proč, soukromě si myslím, že by to zasyčelo a na podlaze v linoleu by se utvořila páchnoucí černá blivajzová díra. Nemám představu a vlastně ani nechci vědět, co taková ňamka mohla udělat Matymu se žílama. Tři dny se celkem nic nedělo. Záchvaty pokračovaly, chlapeček se nám vypínal šestkrát denně jako lampa veřejného osvětlení a v lidských silách nebylo moci to zastavit. I zavolali k mravenečkovi doktora z jiné nemocnice a ten vymyslel jiný lék. Který (zdá se, ťuk ťuk ťuk) snad zabral. Potom následovalo lehce nepříjemné období, kdy se jedna látka vysazovala, druhá nasazovala a čekalo se, co z toho vyroste. Prý se s antiepileptiky musí jednat takto v rukavičkách, jsou to velmi choulostivé meducínky. Když se konečně záměna podařila, čekalo se několik dnů, co to udělá s Matýskem.
A začaly se dít Věci.
Nejprve jsem zjistila, že můj chlapeček, jehož slovník tvoří slova "ne" a "ham", pozná barvy. Naprosto bezpečně. Za dva dny pilného testování neudělal chybu.
Přidala jsem lahůdky, jako rozdíl víc a méně, větší a menší a i tam se Máťa chytal.
Až jsem se jednou zadívala do těch obrovských modrých očí, o nichž jsem si až dodnes myslela, že vedou do velké prázdné místnosti, a na rovinu se zeptala: "Ty mi moc dobře rozumíš, viď?" Ty oči se na mě usmály, jedno obočí se šibalsky nadzvedlo a můj Matýsek pokýval hlavou.
Během následujících několika hodin jsem toho se svým retardovaným synem nakecala víc, než za celý jeho dosavadní život. Zjistila jsem, že když položím otázku správně a dám mu k odpovědi trochu času, dá se s ním docela slušně domluvit pomocí gest a znaků. Pravda, k dialogu o kvantové fyzice máme ještě dost daleko, ale zatím se nám relativně kvalitně daří řešit každodenní rutinu. Chceš jíst? Dáš si jogurt? Potřebuješ něco? Bolí tě hlava? Ty brečíš, protože jsem ti vypla pohádku? Přestaň se chechtat, ten vtip zas tak dobrý nebyl a cintáš si polívku na tričko.....
Nemám tušení, kdy se to stalo. Kdy se dušička nastěhovala tam, kam měla, kdy se náš Matýsek "probudil". Je možné, že před lety a jen se ho nikdy nikdo správně nezeptal. A je taky pravděpodobné, že minulý týden, když mu začal žíly rozežírat lék na epilepsii. Teď už je to vlastně i jedno. Jediné, na čem záleží, je fakt, že je tu s námi.
A proč jsem já živoucím důkazem toho, že ježíšek nosí dárky? Večer, když můj chlapeček usnul (poté, co si k uspávání vymyslel sestřičky a požaduje je s neoblomnou pravidelností), jsem se hluboce zamyslela. Až to zabolelo. A došlo mi, že celých těch čtrnáct dnů byl vlastně dárek pro mě. Měla jsem k němu najít cestu. Měla jsem se po sedmi letech setkat se svým dítětem. Konečně jsem se věnovala jen jemu, téměř 24 hodin denně. Nevařila jsem, neuklízela ani nepřebalovala mladšího bráchu. Nonstop jsem seděla u postele, držela Matěje za ruku a prosila o zázrak.
A dnes můžu já, vysokoškolsky vzdělaná matka dvou dětí, zodpovědně prohlásit: "Ježíšek existuje a zázraky se dějí."
VŠEM ČTENÁŘKÁM I TOBĚ, MILÝ ČTENÁŘI, KOUZELNÉ VÁNOCE A HORY SPLNĚNÝCH PŘÁNÍ!
PRDLÁ PRVOMATKA S RODINOU
