Krabička

Na naší krásné, nové, většinou relativně čisté kuchyňské lince se zjevuje nádobí. Odnikud. Prostě tam najednou je. Hrnec od špaget, mastná pánev, prázdná sklenice. Stojí tam bez pohnutí, tiše jako pěny a já čekám. Když totiž mohly tyto předměty dostat nožičky na to, aby se přesunuly ze sporáku, kuchyňského stolu nebo z poličky na pracovní desku, určitě se jim podaří nějak slézt do myčky na nádobí, aniž bych JÁ musela ohnout hřbet.

Všichni známe viníka, který ví o co jde. Ten se totiž musí v každé společnosti najít a zneškodnit. A tak jsme s dětmi vylučovací metodou vydedukovali a ukázali prstem na zřítelnici oka mého. A já, jakožto jediný mluvící člen soudního dvora, jsem udeřila. Optala jsem se J., odkud se nádobí pořád bere. Bezelstně odvětil, že ho na linku dává on. Opáčila jsem, proč tak činí? Prý, aby neměl plné ruce použitého porcelánu. Někam to dát musí. Na mou otázku, proč ne do přístroje, který za nás ochotně a s radostí umyje, jsem se již odpovědi nedočkala.

Až dnes. Na lince, přesně nad středem myčky (jak symbolické), zhmotnila se krabička na potraviny. Pěkná, plastová, průhledná, s modrým lemováním a těsnící gumičkou. A drobky od koláče. Stalo se tak dvě minuty poté, co jsem se ohnula v pase a nacpala do přístroje všechno, co se nedalo vyhodit do koše nebo spláchnout do záchodu. Mé drobné ruce se sevřely v pěst.

"Co to je?"

"To jsem přinesl z práce."

"Ale proč to stojí tady?"

"No protože jsem to teď přinesl."

Aha. Takže on existuje oddechový čas pro použité nádobí, aby než bude vloženo do košů pod mycí ramena, získalo pár drahocenných minut k vydýchání a ke koncentraci. Nebo tak něco. Nebo je to doba, kterou potřebuje můj muž v nejlepších letech k přechodu mezi pohybem vpřed a pohybem dolů.

A nebo, a to je ta vůbec ze všeho nejhorší možnost, je to přesně těch 85 vteřin, než si krabice všimnu já, k myčce dojdu a strčím ji dovnitř.

Až jsem na to přišla. Kdyby byl Matýsek býval normálním chlapcem, je právě ve věku, kdy by se učil odnést po sobě talíř a hrneček a dát je do myčky. A jelikož Maty není, musí se najít náhradník. Zaútočila jsem na J. systémem odměn (s tresty si nejsem moc jistá).

"J., co kdybych Ti za odkládání použitého nádobí do myčky začala dávat kapesné? Dejme tomu pět ká za kus?"

"Jo. Ale co uděláš, až budu to budu večer zapínat potřetí? Na to nemáš."

A je po problému.