Krabička

Na naší krásné, nové, většinou relativně čisté kuchyňské lince se zjevuje nádobí. Odnikud. Prostě tam najednou je. Hrnec od špaget, mastná pánev, prázdná sklenice. Stojí tam bez pohnutí, tiše jako pěny a já čekám. Když totiž mohly tyto předměty dostat nožičky na to, aby se přesunuly ze sporáku, kuchyňského stolu nebo z poličky na pracovní desku, určitě se jim podaří nějak slézt do myčky na nádobí, aniž bych JÁ musela ohnout hřbet.

Všichni známe viníka, který ví o co jde. Ten se totiž musí v každé společnosti najít a zneškodnit. A tak jsme s dětmi vylučovací metodou vydedukovali a ukázali prstem na zřítelnici oka mého. A já, jakožto jediný mluvící člen soudního dvora, jsem udeřila. Optala jsem se J., odkud se nádobí pořád bere. Bezelstně odvětil, že ho na linku dává on. Opáčila jsem, proč tak činí? Prý, aby neměl plné ruce použitého porcelánu. Někam to dát musí. Na mou otázku, proč ne do přístroje, který za nás ochotně a s radostí umyje, jsem se již odpovědi nedočkala.

Až dnes. Na lince, přesně nad středem myčky (jak symbolické), zhmotnila se krabička na potraviny. Pěkná, plastová, průhledná, s modrým lemováním a těsnící gumičkou. A drobky od koláče. Stalo se tak dvě minuty poté, co jsem se ohnula v pase a nacpala do přístroje všechno, co se nedalo vyhodit do koše nebo spláchnout do záchodu. Mé drobné ruce se sevřely v pěst.

"Co to je?"

"To jsem přinesl z práce."

"Ale proč to stojí tady?"

"No protože jsem to teď přinesl."

Aha. Takže on existuje oddechový čas pro použité nádobí, aby než bude vloženo do košů pod mycí ramena, získalo pár drahocenných minut k vydýchání a ke koncentraci. Nebo tak něco. Nebo je to doba, kterou potřebuje můj muž v nejlepších letech k přechodu mezi pohybem vpřed a pohybem dolů.

A nebo, a to je ta vůbec ze všeho nejhorší možnost, je to přesně těch 85 vteřin, než si krabice všimnu já, k myčce dojdu a strčím ji dovnitř.

Až jsem na to přišla. Kdyby byl Matýsek býval normálním chlapcem, je právě ve věku, kdy by se učil odnést po sobě talíř a hrneček a dát je do myčky. A jelikož Maty není, musí se najít náhradník. Zaútočila jsem na J. systémem odměn (s tresty si nejsem moc jistá).

"J., co kdybych Ti za odkládání použitého nádobí do myčky začala dávat kapesné? Dejme tomu pět ká za kus?"

"Jo. Ale co uděláš, až budu to budu večer zapínat potřetí? Na to nemáš."

A je po problému.

Jednoho letního rána

Sedím na louce před chatou a dívám se na slunce, které se pomalu, ale jistě šplhá po obloze nahoru. Nad sebou plechové nebe, pod rukama cítím rosu. Bude nádherný, horký, letní den. Jeden z těch, které si člověk schovává na až-mi-budou-umrzat-uši. Najednou ze dveří vybíhá dítě, bosky, jen v kalhotkách od pyžamka. Letí ke mně jako splašený a křičí: "Maminko! Maminko, mně se zdál strašlivej sen! Nefungovaly mi nožičky a nemohl jsem chodit. Ani mluvit. Chtěl jsem ti říct, že jsem viděl šnečka jak leze na strom a nešlo to! Mamí, já ti dám pusu, jo?" skáče mi kolem krku a své dlouhé nohy obtáčí kolem mého pasu jako malá chobotnička. Padám na záda do trávy, pevně ho objímám a řehtáme se, až nám tečou slzy. "To byl jen sen, prdelko" šeptám mu do ucha, "už je dobře".

A pak to probuzení. To je zase moje noční můra.

Poslouchej, no to ti musím vyprávět....

".... a ta sestra mi povídá: ´Paní ,R., jak to máte zvládnuto technicky? Můžete si ty vzorky odnést do vedlejší budovy?´Jsem si myslela, že špatně slyším, ne, kouknu na Šimonka v autosedačce, na Matýska v kočárku, na tašku s oblečením, jídlem a plínama a říkám si, že teda vzorky nejspíš vezmu do zubů. Tak jí říkám, že nemůžu, že jsem s Matym objednaná na za pět minut na ultrazvuk. Ona že prej kam? No tady, naproti, povídám. Ukažte mi ten papír. No jo, to máte o tři ulice dál. To se tady nedělá. Hm, tak super. Za minutu se vrátila s kelímkem, v něm zkumavky s krví, k tomu papíry a prej, že do budovy támhle naproti. Dooblíkla jsem kluky, pobrala věci a šli jsme. Jako, pobrala věci. Maty 25kg, Šíma 9,5, něco kočár, něco autosedačka, to už jsem s nima měla za sebou cestu do a z auta, co ti budu vykládat, ruce jsem měla vytahané jak gumu od trenýrek. Naproti jsem dorazila k okýnku kam patřil kelímek, mrskla jsem ho holkám na pult a drandila k autu, že jako musím za minutu stihnout do o tři ulice dál. ´Počkejte, počkejte! Co to je? To sem nepatří, to musíte na dětský!´ Jsem myslela, že špatně slyším. Koukla jsem na děti, na sestru a říkám jí, odkud myslíte, že s tou krví jdu? Z Tesca? Tak se nakrkla, někam zavolala, a že teda je to nějakej úplně spešl vzorek, že to tam nikdy v životě neměli a že ať si to vyříděj holky z dětskýho. Zase jsem zvedla kluky (samozřejmě s patřičně trpitelským funěním a vyčítavým pohledem) a utíkala zpátky. Tam si to vzala blondýna do ruky, poděkovala a když už se za mnou dovíraly dveře, slyším, jak říká té druhé ´no, pani nejspíš netrefila.´Rozumíš, to se mi uvařila krev, jsem se vrátila a už jsem skoro řvala ´co netrefila?! mě vyhodily!´ a ta se mnou chtěla polemizovat, jako jak to? Naprosto přesně jsem věděla, kam tohle vede a jít i s dětmi zpátky a vysvětlovat otrávené sestře u pultu, že jsem tam byla správně a že jí to vzkazuje blondýna z dětskýho, který je o 50 metrů dál, se mi už fakt nechtělo, tak jsem na ni vrhla nasranej pohled číslo 4 (hned za trojkou, kterou mám pro pánské ponožky před gaučem) a ta se omluvila a rozloučila. Zase jsem se opřela do kočáru, doběhla k autu, páč už bylo deset minut po ultrazvuku, nacpala kluky dovnitř a spěchala někam směrem k centru, že to snad najdu. Našla. V ulici, kde se dá zaparkovat dvakrát ročně a to tři minuty po čištění silnic. Tak jsem to prostě hodila do pankejtu, chápeš, fakt už jsem neměla ani nervy ani sílu na to, tahat se s nima z druhé strany náměstí. Autosedačku v ruce, kočár před sebou, tašku kolem krku (no, já musela vypadat) jsem stála v těch dveřích toho starýho baráku a koukala nahoru na ty schody. A bylo mi čím dál víc blbě. Kočár a Šimonka jsem nechala dole, nahoru vynesla Matyho, stál tam takovej kluk pubertální, povídám ´prosím vás, já tady toho kuka opřu o zeď, on to ustojí, jen dohlídněte, aby sebou nehodil dozadu, děkuju´a nechala ho tam, chudáka vydivočenýho, stát. Maty ten byl v klidu, měl vysmáto, našel si tam nějakej trčící drát a lovil ho. Bylo mi to jedno. Teklo ze mně jak ze sněhuláka v březnu, jako konečná. Vynesla jsem nahoru Šimona a dopadla na zem v čekárně. Kluci v pohodě, rozhlídli se, rekognoskovali terén a když zjistili, že nikde sestra s jehlou, tak že prej jíst a až budu mít chuť a náladu, přebalit. Oba. Teď ta čekárna plná lidí, půlka ze mě měla srandu, druhá půlka mě litovala, no trapas. Já u sebe jen jednu přesnídávku, fakt jsem myslela, že je to výlet na hodinu. Se museli podělit, což se jim ani jednomu nelíbilo. Tak jsem lidi poprosila, jestli bychom se třeba mohli předběhnout a jedna taková milá paní (evidentně ze skupiny ´pojďme na ně udělat charitativní sbírku´) povídá, že s tím samozřejmě počítali.

Když bylo po všem, hodila jsem Matýska do školky, víš co, měla jsem toho fakt plný zuby, a že se jedu domů vyspat. Šimonek vypadal, že do toho jde se mnou, byl taky unavenej. Přijedu k nám na parkoviště a na invalidním fleku motorka. Rorumíš?! Normální mašina přímo pod tou cedulí s vozejčkem! Úplně jsem viděla tu matku Přírodu, jak je smíchy zlomená v pase. Tak jsem zaparkovala hned vedle, vyndala tašku a autosedačku, došla domů a zavolala policajti. Chápeš, prostě už jsem toho měla dost. A fakt nevím, čemu se řehtáš. Máš ještě kafe?...."

Malá válka o vodu

12.5.2013 poslední kojení

13.5. dítěti nabídnuta kojenecká voda ve fungl novém, fialovém, absolutně netekoucím, fantastickém hrnečku.

Po západu slunce vylita netknuta.

16.5. dítěti nabídnuta kojenecká voda jiné značky v zánovním netekoucím hrnečku.

Po západu slunce vylita netknuta.

17.5. dítěti násilím vnuceno 5ml kojenecké vody čajovou lžičkou. 3ml vyprsknuty matce do výstřihu.

20.5. voda čajovou lžičkou, po odečtení ztrát (body, mikina, podlaha, mé tričko), cca 20ml.

21.5. oprášen fantastický zánovní netekoucí hrneček a v něm dětský bylinný čaj.

Po západu slunce vylit netknut. Za den 4 lžičky kojenecké vody.

24.5. dětský bylinný čaj v anti-colic super lahvi od Aventu. S pacičkama!

Po západu slunce vylit netknut. Za den 5 lžiček bylinného čaje za hurónského řevu, kašle a zalykání se.

28.5. pokus o návrat ke kojenecké vodě v anti-colic Avent lahvi. S pacičkama. Večer zjištěno, že zmizelo 10ml. Sklenice

Bohemia sektu. V matce. Ne v dítěti.

29.5. dětský čaj Sunárek v netekoucím hrnečku. Celý den hrneček slouží k broušení prořezávajících se jedniček. Uklidňuje

mě vědomí, že při té příležitosti mu do pusy něco nakape.

31.5. dětský ovocný čaj v lahvičce. Upito 10ml. Kdykoliv se blížím s flaškou v ruce, dítě se zoufale snaží opustit byt.

2.6. po každém jídle dítěti přidrženy ruce i hlava přítomnou chobotnicí a do úst vpáčen porcelánový hrnek s kojeneckou

vodou

5.6.2013 vyvěšuji bílý prapor. Vařím čaj, hojně jej cukruji Fruktopurem. Dítě do sebe obrací 60ml na jeden zátah.

Protokol

Věc: Protokol o hledaném předmětu

Popis: Ohnivá koule o průměru 1 400 000 km a hmotnosti 1,9891 × 10³⁰ kg

Stáří: 4,6 miliard let

Typické vlastnosti: teplota 5800K, barva nejčastěji žlutá, při západu a východu červená. Vyzařuje světlo a teplo.

Nejčastější výskyt: obloha

Naposledy spatřen: 24.5.2013 16:15 Ostrava-Poruba svědkyní J.K. (nar. 1937)

" Šla jsem takhle z Jednoty a viděla jsem ho za kulturákem. Svítilo jasným světlem, až jsem si musela zaclonit oči. Bylo i dost teplo. Nebyla jsem sama, kdo si ho všimnul, přede mnou jelo dítě na kole, zastavilo a sundalo si bundu."

Pohřešovaný předmět je velmi vysoké hodnoty, penězi nevyčíslitelné. Byl-li zcizen, bude neprodejný a to i solventním sběratelům. Špatně se skladuje, ve volné přírodě je nepřehlédnutelný. Kdokoliv by měl jakékoliv informace o jeho výskytu, nechť okamžitě informuje Kancelář ztrát a nálezů Autobusové nádraží Jevíčko.

Nálezné: léto